Fenomén zvaný Strelák

01.11.1999 Fenomén zvaný Strelák (Frisco)

Když jsem si ještě vydělával na živobytí coby konstruktér v jednom nejmenovaném krachujícím gigantu, pracoval tam se mnou za sklem naší dvoukanceláře jistý Leoš Rais. Byl to silnoproudý elektrikář pár exceláns a nebylo nic, co by nedokázal postavit. Například s kvalitním VKV přijímačem dle mé objednávky byl hotov všehovšudy za čtvrt hodiny. Když mě jednou viděl, jak si v čase oběda opékám párek celých dvacet minut nad mdlou plotýnkou, našel v šuplíku odporový drát, chvíli pájel a šrouboval a příští den už mi stejná operace trvala pouhých osm vteřin. Párky byly výtečné. A tenhle Leoš Rais byl mimo jiné také nepřekonatelný vypravěč. Nikdy nezapomenu, jak nám všem líčil svoji účast v cyklistickém antizávodě napříč středními Čechami nebo jak nám dopodrobna vyprávěl o horolezeckých taktikách, které použil se svými kamarády při zlézání vrchu Děd (478 m.n.m) u Berouna.

Jednou Leoš zjistil, co vlastně poslouchám za muziku a že se taky tak trochu znám se Samsonem Lenkem. Nechal ho pozdravovat a protože do konce šichty ještě zbývaly necelé tři hodinky, uvařili jsme si čaj a našli jsme si klidný kout vzadu za rýsovacím prknem. Leoš mi pak celou dobu vyprávěl kouzelné historky o kladenských i pražských klubových vystoupeních Samsona a Hoptropáků, o té neopakovatelné atmosféře osmdesátých let a o tom, jak po každém takovém klubovém koncertě kytary putovaly do futrálů až někdy nad ránem. "Jo, byly to skvělý doby," dodal pak Leoš zasněně a od vrátnice fabriky se ozvalo táhlé zahoukání závodní sirény. Bylo půl třetí.

Od té doby už jsem Leoše i sirénu slyšel málokrát, ale na pamětníky oněch "zlatých časů" stále narážím. A přiznám se, že si vždycky docela rád vyposlechnu poutavé vyprávění o různých Petynkách, Polských, starých Besedách a tak podobně. Sám jsem tuhle dobu prostě neměl možnost zažít. Vím, vypravěči - pamětníci mají vždycky své vzpomínky trochu zidealizované, ale přesto - mám zkrátka pocit, že dneska už jsou folkové koncerty trochu jinde. Přijde mi to, jako by se komunikace mezi účinkujícími a diváky omezovala na pouhý potlesk, v nejlepším případě pár slov pod pódiem, když muzikanti po koncertě balí nástroje.

Proto mě velmi zaujalo, když jsem před časem narazil na pár lidiček, kteří se pravidelně čtvrtek co čtvrtek scházejí na pražském Střeleckém ostrově a jen tak pro sebe si zpívají a hrají. Sleziny se jmenují Zpívání na Střeláku a vy si jistě povíte, že nic nového pod sluncem. V paměti přece ještě mnozí z nás mají skvělé sejšny na Karlově mostě a mnozí z vás by mi jistě vyjmenovali spoustu podobných akcí, které se i dneska po Praze nebo celých Čechách konají. Ano máte pravdu, odpovídám. Jenže. Střelák je prostě něčím zvláštní.

Celé to má na svědomí Jirka Lipka, řečený Carmen. Nenápadný tichý člověk, a přesto Osobnost Jizerské Noty ´99. Tenhle Carmen (mimochodem vydavatel trampského časopisu Toulavý kamarád) začal v dubnu roku 1996 Zpívání na Střeláku pořádat. Postupem času se o čtvrtečních slezinách dozvěděly spousty lidí a mnozí z nich začali chodit na Zpívání pravidelně. Až potud nic neobvyklého. Carmen však jednoho dne přišel na zajímavou myšlenku. Což takhle pozvat nějaké opravdové muzikanty, aby si s námi zazpívali? Co ho napadlo, hned zrealizoval. A tak už v létě 97 se na Střeláku objevil na Zpívání historicky první interpret jímž byla skupina Garndis.

Pravidelně však Carmen začal zvát účinkující až vloni. Na zimu se totiž Zpívání vždycky stěhuje do útulné klubovny v Praze 4 - Nuslích a to byla ta pravá příležitost, jak s "Koncerty v Nuslích" začít. A protože se osvědčily, Carmen v nich pokračuje i letos. Konají se každých 14 dní a v nejbližší době tu budou na programu recitály skupin Paběrky Marko Čermáka, Šantré a Jarabáci. Výhledově jsem zahlédl v programu také další ostřílené borce, jako například Lístek a Načas.

Jistě byste rádi věděli, jak vlastně takové Koncerty v Nuslích probíhají. A to je právě to merito věci, ke kterému jsem se chtěl dnes dostat. Totiž - žádné židle, žádné mikrofony, žádná světla lamp a prakticky žádné vstupné. Stačí si přinést jen bačkůrky a plecháček. Uprostřed klubovny pak sedíte na koberci a všude mezi vámi jsou roztroušeni muzikanti té které kapely. Chvíli se jen tak sejšnuje a povídá, o půl deváté se pak kapela stmelí a začne recitál. Ten trvá většinou tak hodinku, hraje se akusticky a tleská se potichu, každý dává pozor aby si nerozlil čaj v plecháčku. Když recitál skončí, muzikanti se většinou vstřebají mezi diváky, přidají se i nějaké ty kytary a dál se zpívá všechno možné a většinou až někam k půlnoci. A věřte mi - atmosféra bývá vždycky úžasná.

Nedávno jsem zase potkal jednoho z pamětníků osmdesátých let. S nadšením jsem mu líčil, jak probíhají večery v Nuslích a jak tam zase funguje to spojení divák - muzikant. On se chvíli zamyslel a pak povídá, že přesně takhle vypadaly některé z "bytových" koncertů Wabiho Ryvoly, na kterých byl. "No, třeba se to zas vrací, " řekl nakonec. Chvíli jsem o tom pak přemýšlel a vybavil si tu skvělou atmosféru z letošní Jizerské Noty. Usmál jsem se. Vždyť ono to s tím českým folkem není zas tak špatný. Kráčel jsem pomalu nahoru Nerudovkou a v duchu jsem si sumíroval, jak třeba někomu za deset let budu vyprávět o svých zážitcích z "devadesátých". Když ne o něčem jiném, tak určitě o fenoménu zvaném Střelák.

Sdílet na...

| Více...