FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Trojnásobné držitelce Latin Grammy, osmasedmdesátileté Susaně Baca, se během její úctyhodné kariéry podařilo to, co snad nikomu před ní: zviditelnila neviditelné. Tedy afro-peruánskou hudbu a kulturu. Netančí bosky pouze na koncertech, tančí i uvnitř svých písní, popisovaných slovy obvykle vyhrazeným duchovním zážitkům. Snoubí se v nich hudba černošského Peru s nejrůznějšími latinsko-americkými styly a výsostnou poezií, planoucí lyrikou i spravedlivým hněvem. „V mém věku už nemám potřebu lidi pouze pobavit nebo okouzlit,“ uvedla Susana Baca před vydáním loňského alba přiznačně nazvaného Naléhavá pravda (Palabras Urgentes). Koncipovala ho jako druh protestu a zároveň i naléhavého způsobu, jak rozpoutat debatu, aby se společnost konečně probudila a hlavně mladí Afroperuánci v sobě naplno objevili hrdost na svůj africký původ. „Každý, kdo se mohl se Susanou a její hudbou setkat, jenom žasne,“ uvedl producent Michael League, kytarista Grammy oceněné americké fusion kapely Snarky Puppy, který v roli produkčního albu vtiskl nadžánrový moderní zvuk, aniž by slevil z přirozené krásy akustických nástrojů a chuti zpěvačky nechat se na koncertech doprovázet osmičlennou kapelou, což už představuje zážitek sám o sobě.

Byla to strašlivá rána, když v lednu 2008 naprosto nečekaně zemřel písničkář Andy Palacio z Belize. Nejzoufalejší pro utlačovaný středoamerický národ Garifunů: jemu byl Andy mluvčím, tím kdo jeho hudbu, jedno z největších určení toho čím jsme a čím jsme byli, zachránil před zkosením do zapomění tím, že ji světově zviditelnil. Smrt Andyho ubrala členům jeho kapely The Garifuna Collective na síle pokračovat. Nahradit nenahraditelného není jen tak. Semknuti smutkem pro něho přesto natočili několik výtečných alba a do každého z koncertů vložili jednotné odhodlání i za Andyho udržet naživu jedinečnou hudbu a kulturu malého jihoamerického národa Garifunů. V melodické, zpěvné, na sborech postavené, rytmicky živelné, kytarami, dřevěnými bubny a perkusemi ze želvích krunýřů hnané garifunské hudbě se odráží její podstata, spočívající v kolektivní tvorbě. Přidat se může každý: hlasem, tleskáním, i s nástrojem. Posledním albem Aban míří Garifuna Collective do budoucnosti: zdaleka nejvíc ho rozvibrovali elekrickými kytarami, přidali reggae na bluesový způsob, a nezpívají o ničem jiném než o síle komunity, bez které se každý, kdo má chuť se rozlétnout do světa, neobejde. Jejich svěží melodie z hlavy jen tak nevytěsníte a stejně tak přání kapely: nechte nás snít a létat.

Získat ocenění skupina roku 2021 od magazínu Songlines a kupu dalších navrch, znamená, že musíte být v tak těžké konkurenci něčím výjimeční. Třeba mít cosi jako dar obejmout hudbou, se kterou je lidem dobře. Přijde vám to málo? V téhle době? Tak se pořádně rozhlédněte. A pokud bychom chtěli hledat příklad, jak rozdávat pozitivní náladu a nevyhýbat se přitom tématům lidských práv, emigrace a odporu ke všemu zlu, jsou to Ayom, vedení brazilskou zpěvačkou a bubenicí Jabu Morales, symbolizující svobodnou ženu, neomezující se odjakživa v ničem, co dělá a hledající místo, kde ji přijmou takovou, jaká je. Z Brazílie před čtrnácti lety utekla s pádnými důvody do Barcelony a nezáleží na tom, že její portugalštině nebo kreolštině nerozumíte, nic podstatného z toho, co chce sdělit, vám přesto neunikne. Pětici muzikantů z Řecka, Angoly, Itálie a Portugalska svolala jakoby prásknutím bičem a za jedné podmínky: každý z nich musel mít v sobě kus Afriky; jako že v srdci, protože z Evropana se Afričan stane těžko, to dá rozum.

Třináctileté holky jako Nora Brown většinou nehrají na banjo old-time music z Apalačských hor. Mají docela jiné starosti, než zpívat příběhy z amerického pravěku a stýkat se s lidmi starými z jejich pohledu úplně stejně. Navíc: proč by si měla tak mladá dívka notovat o tom, jak žena zavraždí nevěrného manžela, na to má přece ještě dost času. Nepatří mezi protěžované dětské atrakce, rodiče má normální a všichni její učitelé a mentoři pochopili, že před sebou nemají geniální hráčku, nýbrž holčinu propadlou archaické hudbě doprovázené banjem, což okamžitě pochopila i slavná zpěvačka a banjistka Alice Gerrard, uvedená v roce 2017 do Bluegrassové síně slávy, která se teenagerky ujala. Co byste ještě o Noře měli vědět? Že mistrovsky zvládá i zapomenuté techniky hry na banjo z Kentucky a Tennessee a zpívá jako „dívka se starou duší“.

Další informace najdete na webových stránkách www.folkoveprazdniny.cz.