Folk factory – nový desetidílný cyklus ČT. Co díl, to skvělá muzika jedné kapely či písničkáře, nasnímaná a nahraná formou studiové session. Sklepní prostor již zrušeného televizního studia Typos vytvořil vizuálně zajímavou a akusticky příjemnou kombinaci továrny a obývacího pokoje. Způsob natáčení byl podřízen co nejlepší zvukové kvalitě, kapely hrají v netradičním rozestavení, v jakém je na pódiu těžko uvidíte: tak, aby muzikanti mohli jako na studiovém nahrávání desky co nejlépe reagovat sami na sebe. Nesledujeme tak běžný koncert, ale vlastně tvůrčí práci – včetně přiznaných sekvencí hledání správného zvuku či spontánních reakcí na chyby. Výsledkem je dráždivá kombinace intenzivního muzikantského soustředění a zároveň neformální uvolněnosti! Ostatně i koření rozhovorů vznikalo tak, že kdokoliv z přípravného štábu se mohl hudebníků zeptat na cokoliv. Výběr interpretů představuje kombinaci „klasiků“ folku a folk-rocku společně s tvůrci střední generace, kteří tvoří trendy posledních let. Netvrdím, že to je deset nejlepších současných autorů a interpretů, takto muzikanty mezi sebou poměřovat nechci! Ani netvrdím, že to je jediný možný výběr, ostatně kapel či písničkářů, které bych v podobném pořadu viděl rád, je mnohem víc než deset. Ale je to výběr, který má svou váhu, výběr muzikantů, kteří nekoncertují z podstaty. A tady skončím se strohým PR a přidám několik zcela osobních pocitů k jednotlivým dílům + data, kdy můžete na ČT-Art  pořad v noci (cca 21:30) v premiéře sledovat (na internetu bude pověšený vzápětí též).

5.1. Bratři Ebenové. Pro mě legendy. Precizní přístup k hudbě, kde každá nota má své místo. Jako jediná kapela nechtěli vůbec žádné publikum, aby měli naprostý klid na nahrávání. Sledovat třeba kytaristu Pavla Skálu při práci je muzikantská vysoká škola, ale tohle by se dalo napsat o každém z nich.  A v pauzách velmi milí a skromní lidé, s nimiž se dala probírat nejen muzika, ale i spousta jiných témat.  Pokud bych měl vypíchnout konkrétní písničku – na jejich poslední desce mě dostala skladba Zapomeneš – a nejinak tomu bylo i ve studiu.

12.1. Jablkoň. Pěvecké těžiště se přesouvá z Michala Němce na Marii Puttnerovou. I některé starší kousky kapela přearanžovala pro její křehký a zároveň výrazný hlas. Co mě dostalo nejvíc:  Jablkoň pro televizi zahrála několik písniček ve světové premiéře. V době vysílání už je můžete znát z desky, ale v létě, kdy jsme točili, to byly písničky, které ještě nikdo živě neslyšel. Žádná sázka na jistotu, odvaha!

19.1. Jananas. Kdo by čekal pouze prvoplánovou legraci, bude asi překvapený. Jananas zvážněl. Ne že by se vzdal slovních hříček a ironie, ale do písniček se dostává stále víc temných podtextů. Jasně, už na jejich prvotině byly skladby typu Zálohovaná, ale podobně laděných textů, kdy se pod legrací skrývají velmi hořké příběhy, v repertoáru Jananasu přibývá. Stylově nezaměnitelní, sehraní, radost s nimi pracovat!

26.1. Janoušek a Vondrák. Slávek Janoušek zvolil bilanční průřez svou tvorbou. A vznikl velmi zvláštní tvar – koncert rozmáchlým obloukem mapuje celý život člověka, nejdůležitější okamžiky od narození po smíření se smrtí. Nechybí dětské písně z posledních desek, i zatím na albech nenahrané bilanční texty jako Každý potřebuje otce. A tohle všechno zkombinované třeba s klasickou skladbou Jakubovi vytvořilo velmi kompaktní atmosféru. Patřím navíc k těm, kterým se velmi líbí „návrat“ Slávkova dávného spoluhráče Luboše Vondráka – jeho doprovodná kytara je jednoduchá, neexhibující, účelná. Do studia si s sebou také vzali Láďu Zítku s foukačkami a funguje to.

2.2. Jarret. Čtvrtý interpret začínající na JA. Je v tom nějaká magie? Při natáčení jsme si z toho dělali srandu, že kdo nezačíná na JA, nemá ve folku šanci. Jarret zvolil překvapivě intimní repertoár, velmi často laděný do blues, občas až do šansonu. Možná je to i tím, že hrají vlastně v nejštíhlejším obsazení za poslední roky, pamatuju doby, kdy jich bývalo na pódiu víc. V současných účelných aranžích více než dřív vyniká hlas Hanky Skřivánkové.

9.2. AG Flek. Troufám si říct, že jsem je v téhle staronové sestavě (tj. Táborská, Markytán, Viktorin, Šobáň, Vašíček, Velčovský) ještě neslyšel hrát tak skvěle. A to je co říct, protože Fleky mám zkrátka rád, po jejich comebacku jsem na nich živě byl několikrát. Možná je to tím, že v létě za námi přijeli prakticky ze studia, kde pracovali na nových nahrávkách - jejich vystoupení mělo obrovskou duši, společný tep. Průřez nejrůznějšími obdobími jejich tvorby.

16.2. Epydemye. Patřím k těm (Epíci mi jistě prominou), kteří jejich desku Kotlinu sice uznávají, ale v přehrávači se jim moc často netočí. Ale živě to byl mazec. Nehráli pochopitelně jen písničky z Kotliny, a je zajímavé, jak dobře k „hrdinským a antihrdinským“ songům sedly právě starší kousky typu Nad ránem či Opustíme vzory (režisér pořadu si až do střižny myslel, že i to jsou skladby z Kotliny). O vrcholu celého dílu mám jasno: Lucka Vlasáková zazpívala Miladu způsobem, který mi zas a znovu vhání slzy do očí (a to písničky v postprodukci vidím opakovaně mnohokrát). Jestli už na desce tuhle písničku zpívá parádně, tak tady ji interpretovala nepřekonatelně.

23.2. Martina Trchová & Trio. Jejich Holobyt je pro mě zatím deska roku 2016. I těžiště televizního vystoupení šlo po písničkách z tohoto alba + zařadili několik málo starších kousků. V tomhle případě vypíchnout jednotlivosti nedokážu – výsledný sestřih mě vždycky od prvních minut chytí do sítě intimní atmosféry, užívám si jejich souhru, laskavost, vzájemné muzikantské napojení. Při sledování jejich „práce“ se mi potvrzuje názor, že hudba nevzniká jen součtem umění jednotlivých muzikantů, ale i tím, jak k sobě mají lidé blízko.

2.3. Žamboši. Pokud někdo určuje trendy, kam se současný široce přijímaný folk může posunout, pak to dělají právě Žamboši. Ve třech dokážou rozehrát fascinující plochy – a kouzelnější je to o to víc, když si člověk uvědomí, s jakou trémou odjakživa zápasí: třeba Juří to měl obzvlášť těžké, neboť jeho hru na bicí primárně snímal kameraman Miloš Dvořáček (v jiné roli slavný bubeník). Hrozně mě potěšilo, když pár lidí ze štábu, kteří poslouchají jinou muziku, po koncertě prohlásilo něco ve smyslu: „jestli tohle je soudobý folk, pak je ten žánr na dobré cestě“.

9.3. Wabi Daněk a Ďáblovo stádo. Kritikou byly obě desky Ďáblova stáda přijaty na škále od absolutní adorace po úplné odmítnutí. Což je vlastně paráda. Já si jejich přístup ke kořenům trampské písně, country a folku dost užívám – jednak jsem díky Ďáblovu stádu objevil několik písniček, které mě u táboráků minuly, a dneska je sám hraju (např. Dlouhý černý závoj, ten jsem znal jen ve verzi od The Chieftans), a za druhé se mi líbí odvaha, s jakou do Ďáblova stáda vstupuje právě Wabi. Kombinace Wabiho hlasu a moderně poučených elektroakustických aranží funguje. A líbí se mi, že muzikanti jdou primárně po atmosféře, nehledí se na nějakou tu „upadenou“ notu, důležitý je pocit, emoce písničky. Nějaký top moment? Interpretace Rosy na kolejích – Wabi zachází se svou vlastní legendární písní absolutně svobodně. Možná to některé ortodoxní trampy vyděsí, ale za mě palec nahoru!