FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Mírné uklidnění rozdováděné atmosféry po nedělním dni na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou nastalo v pondělí 22. července. Tento den patřil folku a tangu a tak jako i během následujících pěti dní, na hlavní scéně se vystřídaly tři kapely, s přestávkami vyplněnými divadelními hrami a písničkářskými sestavami v bílém stanu.

Kteří muzikanti během pondělního dne vynikali nad ostatními lze jen těžko říci, protože hudba je velice individuální záležitost a aby nás dokázala oslovit, měly by být rytmy v harmonii s vnitřním naladěním každého jedince zvlášť. Podle potlesku a jásotu je ale jasné, že tím nejlepším byl londýnský zpěvák Sam Lee s přáteli (Sam Lee and Friends), kterému velice záleží na novátorském pojetí folku jako hudebního žánru bez učení se od těch, kteří se sami učili od jiných. Ve svých písních jde přímo k počátečnímu zdroji folku a tak vzniká něco nového, zvukově jedinečného.

Popsat zážitky z úterního dne je stejně "jednoduché", jako popisovat chutě jídla. Někdy jde o trpkost, jindy zase o sladkost nebo pálivost, ale aby každý těm slovům skutečně porozuměl, musí aspoň jednou ochutnat. A tak trochu trpká i hořká byla švýcarská písničkářka Rebekka Zarkava v duu Songs From Utopia se svým sametovým a občas i citově zabarveným hlasem, jako by prahnoucím po vyzpovídání se ze svého trápení. Rebekku doprovázel baskytarista a bubeník Jiří Doležal.
Vladimíra Mišíka v sestavě ETC není potřeba vůbec představovat, ale na Flamengo si dnes už – bohužel – vzpomene málokdo, a to i přes obnovení skupiny v loňském roce a doplněním členů z ETC. Na Folkových prázdninách se tak trochu slavila reeditovaná deska Kuře v hodinkách, ale zazněly i ty nejlepší hity od ETC. Že byl Vladimír Mišík ve výborné formě, o tom není vůbec pochyb. Jen tak dál, pane Mišíku.

Sešly se tři ženy, písničkářky a muzikantky v jedné osobě, a vzniklo něco jako MDŽ. Těmi ženami není nikdo jiný, než Lucie Redlová, Jitka Šuranská a Beata Bocek. Skvělé jsou sólo a co teprve společně – paráda? Rozhodně. Projekt MDŽ tak trochu připomíná pánskou sestavu SPOLU (Jan Žamboch, Monty, Arnošt Frauenberg), podobně sehranou, ale místo improvizované hudební zábavy jde především o vzájemnou výpomoc ve vlastních písních. Takové byly i na Oranžové scéně v bílém stanu.
Emoce, které se staly hlavním tématem úterního dne, vygradovaly nejvíce v samotném závěru večera se sedmičlennou sestavou Canzoniere Grecanico Salentino z Itálie, přivádějící svojí hrou, zpěvem a tancem posluchače do transu. I v poslední řadě publika, během písně Nu te fermare, běhal mráz po celém těle tak silně, jako nikdy předtím…