Nejsme my vlastně Keltové?, ptají se muzikanti a po nich mnozí z náhlé potřeby něco si ujasnit a někam se zařadit. A potom studují keltskou melodiku, zbožňují Alana Stivela a přehrávají si desky s keltským folklórem. A po nich my ostatní hledáme svou minulost, stojíme v zasnění na trávou zarostlých valech dávných keltských hradišť, zkoumáme mystiku kamenných menhirů a nejsme-li zrovna tupými telekonzumenty, cítíme se o letním slunovratu nějak zvláštně.

Kde vzít pravdu o našem původu, když noviny, v nichž bychom se jako obvykle tu pravdu dočetli, v té dávné době ještě neexistovaly? Faktem je, že kdysi tuto kotlinu obývali Keltové, kdežto později Slované. Sotva si lze představit, že ti první jednoho dne spořádaně odešli, zatímco ti druzí spořádaně zaujali jejich místo. K podobným teritoriálním čenžům patří obvykle ošklivé věci jako je vraždění, vypalování či etnické čistky. Ale taky relativně příjemnější věc, jako je hromadné znásilňování. Už asi tušíte, kam mířím: matka Keltka, otec Slovan a to vše ve velkém měřítku budoucího národa.

Historikům se teď zježily vousy nad mou troufalostí mršit dějiny: mezi Kelty a Slovany tu přece byli na dvě století ještě Germáni. Ale o tom to přece je: v historii české kotliny přece vždycky předcházela krátká germánská okupace dlouhou okupaci slovanskou. Zřejmě tu probíhala rozsáhlá národnostní asimilace - kromě lítých bojů a válek se všichni asi milovali. Kterýmžto způsobem jsme asi vznikli. A tak se vciťujeme stejně dobře do keltské melodiky jako do táhlých stepních dumek.

Ostatně všimli jste si někdy, jak podobně znějí banjo a cimbál?