V příloze deníku MF Dnes Kavárna byl 3. září tohoto roku otištěn článek mladého sociologa Zdeňka R. Nešpora Folk je mrtev. Na stránkách dalších Kaváren (vychází vždy v sobotu) pak proběhla diskuse, na níž reagoval i autor.

Článku věnoval pozornost i Vašek Miller ve svém Lichém týdnu ve Folku a country.

Nechci se vůbec pouštět do polemik s panem Mgr. Nešporem, kterému Vašek Müller občas dává ironický přídomek "pan akademik" .

Názor Mgr Nešpora je jen jeden úhel pohledu na fenomén s názvem folk a cenné je, že MF Dnes, která věnuje převážnou část svých příloh zprávám o reality show, připustila, že cosi jako folk vůbec existuje.

Přemýšlím, kdy jsem se ve svém životě poprvé folkem  setkal. Asi to bylo někdy v roce 1967, kdy Jiří Černý dal ve svém pořadu Dvanáct na Houpačce prostor písni Pravděpodobné vzdálenosti zpívané pro mě tehdy zcela neznámými hlasy Petra Kalandry a Jaroslava Hutky.

Pro mě tehdy duněl bigbít a vedly se spory, zda je lepší Olympic nebo Matadoři. Bylo mi patnáct a vzpomínka na jaro a léto roku 1968 je hřejivá. Vycházel Pop music expres za tři kačky, bylo k sehnání Bravo s vloženou deskou, v Houpačce pan Černý pouštěl poslední světové hity z bigbítové scény, nevím už kolikrát jsem viděl v kině film Help a v Houpačce jsem poprvé slyšel Kryla a jeho  Pietu.

Skoro všichni ve třídě jsem psali básně, vydávali dva třídní časopisy a měli rádi celý svět.

Název folk jsme,  pokud vím,  ale vůbec neznali, byť jsem měl stejně rád Beatles, Rolling stones jako Boba Dylana, Donovana nebo Leonarda Cohena.

Jenže v tom krásném létu zarachotily tanky a hučely letadla typu Antonov a za pár měsíců byl šlus.

Bígbíťáci mizeli za hranicemi nebo v pop- music. Na scénu se pomalu ale jistě dostávalo country, chodilo se na Smíchov na Greenhorny a z plenek se  rodila Porta a další festivaly.

Lidé byli v divadlech vděční za každou narážku, v níž cítili byť stín odporu proti té hrozné době. Když dnes lidé vzpomínají, že za Husáka bylo pivo za korunu sedmdesát a houska za třicet haléřů, měli by současně vzpomenout na obsah knižních pultů a na hudební repertoár rozhlasu a televize. Byl to obraz naprosté šedi, neživotnosti, předstíraného jásání. Svůj pocit mohu vyjádřit jediným slovem : Hnus

Světlým body bylo právě celé trampské hnutí, písničkáři, folkové i jiné kapely. Společným jmenovatelem bylo, že  ti lidé hráli a zpívali to, co cítili. Ne, nebyla to jen slova odporu proti tomu, co se tehdy označovalo jako režim, dnes establishment, bylo to vyjádření opravdových pocitů a citů, vyjádření sama sebe. Nezáleží na to, že ne vše bylo umělecky dobré.

Proto nedávám měřítko mezi folkem a jen jedním druhem hudby reprezentovaným zejména písničkáři.

Folk je pro mě sdělení, opravdovosti, radosti ze hraní. Folk není pouhá  chlebařina, předstíraný cit, póza, předstíraný optimismus.

Stav po roce 1989 bylo možné vyjádřit slovy Jiřího Dědečka "Vraťte mi nepřítele". Tehdy divadla zela prázdnotou a nad folkem visel otazník.

Jenže pomyslný "nepřítel" je to stále. Tento národ o sobě prohlašoval, že jako národ Masaryka a Čapka má vysokou úroveň kultury. Uplynulo pár let a množství sms do různých reality show, plné pulty bulvárních plátků a dalších projevů duševního úpadku uvedené tvrzení nepotvrzují. Jsme zkrátka a dobře úplně stejní jako zbytek světa.

Jenže pořád je tu pár lidí, kteří se scházejí, zakládají kapely, hrají pro radost z vlastního přesvědčení. Jen diváků rapidně ubylo.

Žánr, který nazývám folk tvořící  základ názvu našeho časopisu, je tu stále.

Zdá se mi proto velmi malicherné se mezi sebou přít, co je ještě folk a co už není, hádat se, co je pravé trampské, co trampské není.

Jenže na to, že veškeré takové hádky jsou k ničemu, přijde člověk časem. Tím nechci ovšem říci, že věk je synonymum moudrosti. Mladý blb zůstává blbem i ve stáří.

Jsem šťastný, že folk existuje. Pomáhá mi žít. ; Tak promiňte, chtěl jsem těch pár řádků už dávno napsat.