5. základní kolo Notování pod Vyšehradem

28.01.2008 5. základní kolo Notování pod Vyšehradem (Lukáš Vořech Pokorný)

Notování pod Vyšehradem trochu připomíná hokejový turnaj. Z pátého základního kola 3. ledna 2008 v Trojické vybrali diváci a Pořadatelská rada další dva semifinalisty. Byl to boj nervy (někdy i uši) drásající. A nyní vám poskytnu takové pořadí soutěžících, jaké by se líbilo mně.

Na šestém místě v mé pomyslné hitparádě skončil Jiří "Špalek" Rozsypal. Svým prvním sólovým vystoupením bez kapely Šakali do světa díru neudělal. Zejména jeho zpěv by potřeboval několik lekcí u klavíru s profesionálním pedagogem. Písně měl příliš dlouhé s často překombinovanými vyhrávkami. Jediný střípek pozitiv jsem našel až v závěrečném vygradování písně Návrat jara, kde se opřel do hlasivek a překvapivě to znělo příjemně.

Sestry Vytiskovy brázdí folková pódia od roku 2002, kdy byla objevena planetka Quaoar. Kořeny jejich tvorby leží v klasické hudbě, kterou prezentují na své kytary i mimo folkovou obec. Ačkoliv jim to pěvecky ladí a souzní a na kytarové hře jsou cítit hodiny dřiny, při živém vystoupení jsou jejich výkony trošku degradovány odstupem od diváků. Prostě bych jednoho dne chtěl z Quaoaru cítit, že hrají pro nás v publiku a ne pro sebe. Zatím tedy místo páté.

S publikem jsem se razantně neshodl, když oni vynesli kapelu Městská na druhé místo, zatímco já bych jim přidělil zatím medaili bramborovou. Dívčí hlas Marušky Vojtěchové k baladickému keltskému folku seděl, zatímco název kapely ze stejného důvodu mi přijde jako nevhodně zvolený. Z textů i melodií Jaroslava Budila dýchal středověk, a jak jsem se přesvědčil z pozdějšího poslechu nahrávky, aranžérsky je to hudba velmi dobře zvládnutá. Bohužel při živém vystoupení mi přišlo na škodu použití halfplaybacku, který odehrál většinu sólových nástrojů, a zbytek kapely se pak nervózně vrtěl na židličkách v očekávání, kdy přijde jejich chvíle.

O Hudbandě, resp. předchůdcovském Triumvirátu, jsem se kdysi vyjádřil poměrně kriticky, avšak s nadějí, že se mohou vypracovat. Jak se ukázalo, tak čas růstu kapele prospěl. Jejich vystoupení bylo stylově různorodé od blues až k rocku. Vyloženě mě překvapil hlas Martina Kurce, který se v písních Vím a Blues proměňoval do rockového chrapláku. Postupným gradováním nástrojů vytvořili ve třetí hrané Chvíli stůj docela slušné napětí a i já ji ohodnotil jako nejsilnější píseň jejich bloku. A celkově bych jim přiřkl příčku třetí.

Spojením "šeptanda" Petra Sedláčka a silného hlasu Inky Tognerové, za podpory chvění strun sólové kytary Pavla Kovačky a smutkem s nostalgií prosyceného brnkání kytary Anežky (jíž se dotýkaly právě Petrovy prsty) vzniká velmi pomalá až meditativní hudba Tamaralu. Zejména při Johance z Arku, kdy se Inčin hlas rozezněl naplno, jsem doslova bez hnutí hltal každý tón a nechal se nést napříč staletími s Johančiným vzdorem a odvahou. Na druhou stranu se přiznám, že hudba Tamaralu je natolik náladová, že si ji rád pustím do tmy noci, která mi nedovolí usnout, ale u hodinového koncertu bych s návštěvou váhal. Zmítá mnou totiž obava, že u páté písně v tomto truchlivém tempu bych mohl začít klimbat.

Prvenství divácké i mé osobní získala umělecká prezentace Fajnbeatu, jejichž tvorba je postavena na melodických písních, charismatických hlasech Ireny Grimové, Honzy Jelínka a Pavla Tilšara (a neměl bych zapomenout jmenovat i nezpívajícího bubeníka Josefa Valušáka). O jejich výkonu jasně mluví hlasité ovace publika po skončení každé písně. Mě však zaujali nejen energičností a folkovými aranži, ozvláštněnými sóly na dobro, ale skromností a pokorou, s kterou na pódiu i pod ním vystupovali.

Coby host večera zahrála Terezka Terčová. Na druhou kytaru ji doprovázel její manžel Dan Švec. Spolu zahráli starší i nové písně a přes počáteční nervozitu se společně přenesli k mé oblíbené V peřinách. Před tím se ještě Terezka vyznala z obliby k americkým countryovým zpěvačkám přezpíváním půvabné pomalé písně Breathe, se kterou Faith Hill před lety velmi úspěšně vstoupila do prodejních žebříčků "starého kontinentu". Snad příště už budeme mít možnost vidět a slyšet Terezku i s novou kapelou.

Na samotný závěr jsem si ponechal komentář výkonu záskoku za nemocného Cimburu. Vedle Belmonda se mikrofonu ujala členka Pořadatelské rady - Bublina. Dokázala vyplnit prostor mezi kapelami nejen prostým výčtem dat o interpretovi, ale také přímou improvizací v reakci na viděné a slyšené, čímž se jí dařilo udržet tempo večera. Možná občas působila příliš kantorsky, přesto by mohla současné duo moderátorů doplnit a s někým z nich se střídat.

Učený z nebe nespadl! Uznávám, že pro mnohé byl tento večer veřejným debutem (např. pro Městskou v tomto složení, Jiřího "Špalka" Rozsypala jako sólistu, nebo pro Pavla Kovačku jako člena Tamaralu), a já k tomu přihlížím a smekám před jejich odvahou. A těm, které jsem zde sedřel více než je milé bych rád vzkázal, ať to zkusí příště trochu jinak. Hledejte cestičky napříč tvůrčím procesem a prezentací, abychom se my, vaši posluchači, mohli více těšit a radovat z vaší práce.

A jak to v 5. základním kole dopadlo doopravdy, to se dočtete po kliknutí na následující odkaz: výsledky.