FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(Před začátkem VIII. ročníku se redakce FOLKtimu a Rada Notování dohodly, že reportáže z jednotlivých kol, v minulém ročníku zveřejňované výhradně na www.notovani.cz, budou nyní, stejně jako výsledky, zavěšovány i na FOLKtimu. Výsledky budou zavěšovány v pondělí po Notování a reportáže tři dny na to, tedy druhý čtvrtek v měsíci, tj. týden po Notování. Rada Notování se omlouvá za skluz informací z 1. základního kola zapříčiněný poruchou počítače, na kterém jsou informace o Notování zpracovávány.)

Notování se ve svém novém, osmém ročníku přestěhovalo (opět) do dalšího působiště, kde jsem až dosud nikdy nebyl, a tak to byla poznávací cesta. Na Florenci přesedání z metra C do metra B, a když jsem 2. září vystupoval ve stanici Českomoravská, uvědomil jsem si dvě věci: v jaké republice žiji a že cesta z Krče do Vysočan, tedy přes celou Prahu, je metrem brnkačka a zcela bez nervů. Když ve stanici Českomoravská vystoupíte a dáte se doprava, máte před očima obří halu s obřími písmeny O2, ale tam to není. Když se podíváte doleva, uvidíte (krátkozrací s pomocí brýlí) z boku do oblouku klenutou moderní budovu barvy světlounké mléčné čokolády. A jako by v ní kousky červených třešní a bílých mandlí nebo oříšků byly, svítí na budově písmena Music City. A tam to je! Novostavba naproti je natřená hořkou čokoládou, takže je tmavě hnědá. Do prvního patra, kde se hraje, lze jít buď prostředkem budovy rovnou ke schodišti a výtahu anebo, před 19. hodinou, krátkou levou stranou mléčné čokolády, a to zejména muzikantům doporučuji. Projdete totiž obchodem s hudebními nástroji, což je zážitek – až na to, že hrozí úbytek peněz – úžasný.

V prvním patře je prostorný bar Music Café s pohodlným sezením a zvukotěsnými skleněnými dveřmi do sálu Music Hall, které se při koncertu – na rozdíl od loňského Kocoura – zavírají. Koncertní sál je vybaven polstrovanými židlemi, slušně širokým jevištěm a širokým otvíracím oknem pro případ vedra. Zkrátka prostředí takřka honosné, na druhou stranu však zcela odpovídající kvalitě muziky, která se tu v soutěži provozuje.

Moderátoři se nezměnili, před příjemně zaplněným hledištěm se chopili mikrofonů Bublina s Belmondem a první základní kolo Notování mohlo začít: Skupina Lážo plážo přijela z Lysé nad Labem a začala písní Dlouhá túra, což mohlo vypadat odvážně, ale pro kapelu, která vznikla v roce 2005 a už v roce 2006 vydala demosnímek s deseti vlastními písničkami, to vlastně bylo normální. Na druhou skladbu Kočičí si perkusista Tomáš Vydra vzal basovou kytaru, v závěrečné čtvrté písni Dobří holubi, o níž prohlásili, že patří mezi jejich nejnovější, zpíval Mirek Novák „Jen dobří holubi, jen trochu rezaví, co tě nezahubí, co tě nezabije, to tě posílí“ a publikum už aplaudovalo ostošest – byl to siný závěr dobře vygradovaného vystoupení.

Druhý v plánovaném programu, Jára Novák, do Music City netrefil nebo zapomněl, a tak přišla pražská bluegrassová kapela Twisted Timber. Čtyři kluci, z toho jeden Američan a úplně na kraji mandolinistka Zuzana Lišková, které se držela její malá dcerka Bára do té doby, než ji zlákalo zákulisí a maminka střídala pohledy do strun s pátráním v černých závěsech jeviště… Hlavním zpěvákem byl kytarista Matthew Whitten a angličtináři v publiku se zaradovali, protože tahle kapela rozhodně nezpívala obludnou čekingliš, byť měla všechny texty v rodném jazyce bluegrassu. Kontrabasista Petr Šolc pepřil slovem chviličky mezi písněmi, houslista Jan Bartošek si svým hlasem náramně notoval s Američanem Matthewem a Pavel Bařina vyšíval na banjo, jak to k bluegrassu patří. Když dohráli, říkal jsem si, že bych je moc rád ještě někdy slyšel a nebyl jsem sám.

Tři dívčinky s kolektivním taťkou Pepíkem, to byl Věneband. Přijeli z Litomyšle, což bylo na české poměry ten večer nejdál, ale jak Belmondo správně odpočítal – na Američana v předchozí kapele to nestačilo… Uprostřed ansámblu Jana Věnečková s houslemi, s mandolínou a v závěrečné písni i s kastanětami, s krásným hlasem a šestnáctiletou hlavou plnou nápadů. Po levé ruce její mladší sestra Iva za klávesami, po pravé ruce Viki Dostálová střídající djembe a kytaru a úplně na kraji Josef Taťka Věneček s jazzovou kytarou v ruce podporující skromným, leč kvalitním beglajtem pozoruhodný výkon děvčat. Janiny písničky a verše typu „čaj zažraný do šálku“ jen utvrzovaly posluchače, jaké talenty máme v téhle zemi, kterou s oblibou, i když mnohdy až protismyslně, nazýváme malou.

Jediné duo večera – Surikhata – byli Petr Svoboda s pozoruhodným nástrojem zvaným Chapman-stick a zpěvačka Jitka Svobodová – Fabiánová. Prozradila na sebe nejen, že právě skončila mateřskou dovolenou, ale že jako učitelka trochu závidí Bublině, která učitelství pověsila na hřebík a šla do ZOO, zatímco ona v tom zvěřinci zůstává… Nicméně když ji pak člověk slyšel zpívat, říkal si, že se její žáčci ve škole mají. V jedné písničce také oslavila mateřskou, použila k tomu i frkačky svého potomka a diváci juchali! Kdo neslyšel nikdy hrát někoho na Chapman-stick, měl by vědět, že je to nástroj, který hraje jako basovka i sólovka dohromady, má spoustu strun a nejmenuje se po tom šílenci, co zabil Johna Lennona, nýbrž po panu Chapmanovi, který nástroj vymyslel.

Finále večera obstarala skupina Vomiště. Zpěvačka Jitka Mirovská vysvětlila zkracování názvu kapely od dr. Rudolf Vomiště přes Dr. Vomiště až k dnešnímu Vomiště jednoduše: stávalo se jim, že když přišli v pěti nebo šesti muzikantech na podium, našli tam židli a jeden mikrofon, protože zvukaři mysleli, že přijde jeden písničkář, jakýsi pan Vomiště… Začali slavnou písničkou The Rose, která nám připomněla, jaké úspěchy slaví s touto melodií Šárka Benetková a Nezmaři. A posluchači rozhodně nepřehlédli v červeném tričku kapelníka a baskytaristu Honzu Mirovského. Hraje na basovku se šesti strunami a stojí pro basáka docela netypicky – uprostřed kapely. Inu, kapelník.

Tím skončilo soutěžní hraní, posluchači zaškrtali čísla písniček, které se jim nejvíc líbily, muzikanti dostali na památku samolepky s logem Notování, Rada se odebrala ke své poradě o patro výš a za mikrofony se přichystal host prvního večera. Byla jím Hudbanda a v jejím čase proběhla pořadatelská porada a součet diváckých hlasů. Muzikant, písničkář a vítěz třetího ročníku Notování (ještě pod Vyšehradem), čestný člen Rady Notování a od loňska též Krtek ze Zahrady pana velkopěstitele Konečného, Martin Rous během porady pravil – a celá Rada s ním souhlasila – že tohle první kolo bylo nabité spíš jako semifinále.

Hudbanda hrála krásně, rozšíření dua ve čtyřčlennou kapelu a souběžné rockové přitvrzení jejím písničkám rozhodně svědčí – co víc dodat. Když dohrála a rozloučila se vytleskaným přídavkem, vyhlásili moderátoři výsledky, které byly na FOLKtimu publikovány 9. září. Než se Bublina a Belmondo rozloučili moudrem na cestu, podotkli, že do semifinále sice diváci poslali Lážo plážo a postup od Rady Notování získala kapela Twistet Timber, ale že to nemusí být jediné postupy z tohoto kola: po skončení základních kol bude mít Rada Notování k dispozici tři divoké karty pro postup do semifinále, které může udělit komukoliv ze soutěžících tohoto ročníku…

A to je prozatím všechno. Druhé základní kolo bude v Music City ve čtvrtek 7. října. Ahoj tam!

(psáno pro stránky Notování a FOLKtime.cz)