FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Druhý večer základních kol letošního jubilejního desátého ročníku Notování se nesl ve znamení několika událostí. Moderující Belmondo je označil za „adrenalinové“. První byla ta, že 4. října 2012, tedy v den soutěže odpoledne, se odhlásil brněnský Zdeněk Větrovec, který prý nachlazením přišel o hlas. Na pozvání náhradníka opět pozdě… Druhá adrenalinovka spočívala v obavě, zda ze západu republiky přijede včas kapela Netřísk. Její domovský Chodov je u Karlových Varů, čili skoro v Německu. A třetí adrenalin přišel při sčítání diváckých hlasů. Diváci, kteří tentokrát pěkně zaplnili útulný sálek Music City Clubu, při hlasování dali jedné kapele tolik bodů, že její písničky obsadily první čtyři písničková místa… Ale popořádku:

Začalo se trochu netradičně – písničkářem. Jan Vytásek už má za sebou řadu slušných umístění, což odpovídá tomu, že absolvoval LŠU, umí kromě kytary i na foukačku a na flétnu a mezi svými vzory má např. Paula McCartneyho, Briana Adamse či Johna Bon Joviho. Začal příjemným barytonem, ale v refrénu rychle přešel do vysokého tenoru a tyto důkazy svého hlasového rozsahu pak zopakoval i v dalších písničkách. Silnému zpěvu však chyběla dynamika a mně osobně se nelíbilo frázování typu sne-ést, namlou-vá apod. Spíš mě - vzhledem k Notování - mrzelo, že jeho písničky si asi jen těžko může zazpívat někdo kromě něho.

To čtyřčlenné pražské Kalypso nenechalo nikoho na pochybách, že jsme na Notování. Rok založení mají sice teprve 2010, ale už stihli loňský ročník pražské Porty a letos se v ní dokonce dostali do finále. A začali písničkou Půjdem zase žít, o které spíkr a kytarista Tomáš Hurt prohlásil, že je o tom, jak rádi žijou. Tomáš výrazně zpívá a s Hankou Šváchovou si střihli i duet My dva. O poslední písničce Tomáš řekl, že většina písničkových textů je o lásce, ale tady jsou bez práce, protože není o čem vyprávět… Písnička nese, jak řekla moderátorka Bublina, vivaldiovský název Čtvero ročních období.

Přišel loňský finalista, litomyšlský Věneband, v němž trumpetista (především) Jan Krásný doplňuje rodinné trio Věnečkových – tatínka Josefa s kytarou, trojnásobnou vítězku Folkového kvítku s hlasem, houslemi a mandolinou dceru Janu a její sestru Ivu, která předvedla jaké zvuky jde vytvořit, když umí ovládat klávesy a svůj pěkný hlas dala tentokrát jen jednou do služeb dueta s Janou. Začali titulní skladbou svého předprázdninového cédéčka Všem králům a pokračovali třemi v Notování premiérovými kousky. Při Parapli s cylindrem jsem kapelu znovu přepočítával, protože od čtyř muzikantů šlo zvuku jako od symfoňáku. Při Pravdě lháře vyměnila Jana housle za mandolínu a Iva se přidala zpěvem. Při posledním Porcelánovém slonovi se zase vrátili ke svým původním nástrojům, takže i tatínek si vzal zpátky gibsona místo španělky, jen Honza Krásný zaměstnal tentokrát ruce paličkami malého, dětského xylofonku.

Budějovická skupina Trio de Compostela nastoupila na scénu ve čtyřech (na což jsme ovšem, například díky mnohačlenné sestavě Spirituál kvintetu, jichž zpravidla nikdy není pět, zvyklí) a název, evokující spíš zemědělské sdružení, zabývající se kompostem, měl původ v proslaveném španělském poutním místu Santiago de Compostela. Taky zpívají nejen české, ale také španělské, chorvatské a anglické písně. A do historie Notování vstoupí jistě i díky nástrojovému obsazení, protože měli nástroj, na který hráli folkaři před mnoha lety, když si ještě tak určitě neříkali - harfu. A když jsem napsal šprým o tom zemědělském sdružení, nedá mi, abych vám neřekl jejich občanská povolání: kytarista, zpěvák a mluvčí skupiny Honza Maule je lektor IT (tedy „ajťák“), baskytarista Honza Bambas designer, houslista Libor Petřvalský houslistou v Jihočeském divadle a na harfu hraje Alena Pekařová, studentka biologie a psychologie. Začali českou písní Právě teď a po dvou španělských skončili zadumanou chorvatskou.

K radosti moderátorů i celého sálu ze Západu dorazil Netřísk včas. A taky v novém složení. K zakladatelům Petrovi Cerovskému a Honzovi Zapfovi přibyla osobitá zpěvačka Katka Nosková a multiinstrumentalista dechových nástrojů Keňa. U baskytary Radka Exnera vystřídal Láďa Biela. Přesto začínali písní, kterou Netřísk nacvičil jako historicky první - Máří Magdalenou. Vystoupení výrazně zpestřil (hlavně pro kapelu) Keňa, který přijel bez příčné flétny a její party velmi dobře nahrazoval na sopránsaxofonu… Kapela soutěžila ve staré sestavě ve čtvrtém, pátém, šestém a osmém ročníku soutěže (třikrát semifinále, v pátém dokonce finále) a diváci byli právem zvědavi, zda nová parta naváže na tuto tradici. Povedlo se!

Ukázky všech soutěžních písniček tradičně usnadnily posluchačům rozhodování, kterým z nich dají své body, a přestávka posloužila nejen k občerstvení, ale i první výměně názorů. Prodavačka vstupenek Adélka byla správcovou krabice, kam diváci vhazovali vyplněné hlasovací lístky s čísly písní a Rada Notování se sešla o patro výš, aby si udělala své pořadí vystupujících a posléze sečetla i divácké body.

Po přestávce spustil host večera - skupina Šantré. Ke kytaristovi Dušanu Vainerovi a bezpražcovému basákovi Pavlu Hlouškovi se postavila nikoliv Inka Tognerová, aby to byla přesně sestava vítězů prvního ročníku Notování, ale jejich nová zpěvačka, vysokoškolská studentka Tereza Bárová. Dušan se k ní při kterési z písní s humornou nadsázkou obrátil s omluvou za to, že píseň vznikla v době, kdy Terka ještě nebyla na světě… Diváci sice neviděli, jak vyrostla palma vítězství prvního ročníku - ta zůstala u Inky, ale zato si s chutí zatleskali a zafandili, protože Šantré skutečně patří mezi skupiny, které byste neměli v životě minout.

A pak už přišlo na řadu očekávané vyhlášení výsledků, veliká radost pro postupující Netřísk a dvojnásobná pro Věneband - z postupu do semifinále a z úspěchu všech jeho písniček. A k tomu připomenutí, že po skončení základních kol udělí Rada ješte tři divoké karty, opravňující k postupu do semifinále a závěrečné moudro z Belmondových úst. A můžeme se těšit na třetí základní kolo, které bude ve čtvrtek 1. listopadu zase v Music City Clubu.

Trio de Compostela foto: Jiří Esser

Netřísk foto: Emil Pinďa Makal

Šantré - Tereza Bárová foto: Jiří Esser