Tradičním dnem setkání členů Jonáš klubu je vždy sobota. Tentokrát to byla sobota 16. listopadu a místem setkání bylo jako vždy Salesiánské divadlo v Praze 8. Další, až na výjimky, neměnnou tradicí je osoba moderátora Milana Zeiberta, který dojíždí až z Třebíče a letos nemoderoval poslední třetinu, protože stíhal autobus domů.

Prvním účinkujícím bylo trio s názvem Dobré ráno blues. Před šesti roky jsme mohli vidět na setkání Jonáš klubu frontmana kapely Matěje Ptaszka, tehdy s hráčem na rezofonickou kytaru Lubošem Beňou. Matějovou láskou, krom jeho milé polské manželky, je dřevní blues z delty Mississippi a foukací harmonika. Kapely vznikají a zanikají, a tak se Matěj po rozchodu s Lubošem dal dohromady s hráčem na washboard (valchu) Vladislavem Sosnou, jinak bubeníkem řady sestav včetně Abraxasu nebo Framus 5, a mladým dlouhovlasým kytaristou Vítkem Kopeckým. Matěj zpívá hlasem znějícím jako staré desky (ne bezdůvodně má vedle sebe lahev Vincentky), střídá foukací harmoniky, které má v opasku a vyzařuje z něj radost z krásné muziky. Trojice září energií, nenápadný Vítek Kopecký neční nad ostatními, ale v sólech dá najevo, co je v něm. Vláďa Sosna, muž urostlé postavy, má ve tváři úsměv a v závěrech písní přeběhne s valchou k Vítkovi a zní velké finále, doprovázející Matějovu harmoniku. Název kapely je odvozen od písně z filmu Ondřeje Trojana Občanský průkaz, kde Matěj s Lubošem Beňou hráli hospodské muzikanty. Trojici to báječně šlapalo a co si přát lepšího než takový začátkem setkání?

První mluvené slovo si vzali na starost Miloň Čepelka s hostem panem doktorem Jiřím Grygarem. Představovat oba pány je zbytečné. Pan doktor Grygar je důkazem, že i člověk, jehož známka z fyziky nebyla nejlepší, poslouchá bez dechu povídání o vesmíru a planetkách řítících se k zemi. Miloň Čepelka moderoval nenápadně a nevtíravě a jeho jednověté glosy a vsuvky vyvolávaly smích hosta i diváků. Co čekat jiného od setkání dvou velikých osobností? Po první přestávce Milan Zeibert představil jako třetího účinkujícího mladého sympatického hráče na klasickou kytaru Ladislava Pazderu. Ten je vítězem soutěže Kytara napříč žánry a potěšilo mě, že jako druhý se umístil Honza Žamboch, jinak se svou kapelou Žamboši dvojnásobný držitel ceny Anděl. Ladislav Pazdera hrál lehce, se šarmem a virtuozitou. Přeji mu velikou hudební budoucnost. Druhé mluvené slovo obstarali Milan Zeibert s vysokým štíhlým mladým mužem - Ing. Zdeňkem Vackem. Pan Vacek je vystudovaný ekonom, ale jeho koníčkem je literatura a stará auta. Trpělivě šel po stopách v podstatě neznámé cesty Karla Čapka s Olgou Scheinpflugovou do Alp vozem Škoda Rapid. Výsledkem je kniha a cesta, kterou ing. Zdeněk Vacek uskutečnil se svou ženou a Rapidem z roku 1940 podle Čapkova itineráře. Škoda, že čas nedovolil tohoto mladíka poslouchat déle, ale knihu si rád přečtu. Miloň Čepelka není jen člen party cimrmanologů, ale je i autorem divadelních her, haiku, sonetů a písňových textů. Na jeviště pozval šansoniérku Markétu Wankeovou, kterou na klavír doprovázela herečka Petra Bílková. Tato trojice putuje po jevištích s repertoárem francouzských šansonů a písní českých skladatelů, to vše s texty pana Čepelky. Zpívat dobře šanson je dáno jen několika vyvoleným, kteří spojí herecký projev s dobrým hlasem a přesvědčí publikum o obsahu písně. Paní Wankeová mezi takové vyvolené patří a ocenil jsem i mistrovství pana textaře Miloně Čepelky. Na závěr zněla slavná Non, je ne regrette rien z repertoáru Edith Piaf v originále.

Závěrečná třetina patřila tradičně Semaforu. Není to tak dávno, co se na jevišti divadla znovu objevilo představení Kdyby tisíc klarinetů, které bylo prvně hráno v Divadle Na Zábradlí a ve velmi pozměněné podobě dostalo filmovou podobu. Překvapením bylo obsazení orchestru, kdy vedle klasické sestavy vedené Jiřím Svobodou, seděla v popředí „dechová sekce“ v sestavě: Felix Slováček Jr - klarinet, Magdaléna Jedličková - trombón, Veronika Tichá - saxofon a Michal Stejskal - trubka. Vedle sebe zněly známé písně Babeta a Tereza, ale také Láska jsou jen písmena, napsaná dvojicí S a Š pro Ljubu Hermanovou. Zazpívala ji Jitka Molavcová. Asi nejlépe bude, když ti, kteří nové Klarinety ještě neviděli, se na ně půjdou podívat do divadla. Vedle zpěvu Felixe Slováčka, Michala Stejskala a dueta Veronika Tichá – Magdaléna Jedličková, zazpívala i temperamentní Karolína „Gudy“ Gudasová. O vystoupení Jiřího Suchého není třeba příliš psát, protože bylo a je conditio sine qua non (podmínka, bez níž by nebylo) každého setkání. Nashledanou na jaře.