17. listopadu tomu bude dvacet let, co se začal hroutit režim, který podle přání otců bolševické revoluce měl vládnout na celém světě. Nemá smysl uvažovat, proč se režim zhroutil, důležité je, že se tak stalo. Na stránkách FOLKtimu rovněž nemá smysl psát oslavné či kritické články, že se vlastně nic nezměnilo, či že je ještě hůř, než bylo před rokem 1989.
Přiznám se, že jsem nikdy doma neměl jedinou nahrávku Karla Gotta, což mě zdánlivě neopravňuje psát článek k oslavě jeho sedmdesátých narozenin, které bude slavit letos 14. července. Gott je ale v dějinách československé a české populární hudby dvacátého století podobným fenoménem, jako byl ve filmu a na divadle Vlasta Burian, či ve stejném hudebním žánru nedávno zesnulý Waldemar Matuška.
Kdyby paní Naďa Urbánková se svými elegantními velikými brýlemi neudělala nic jiného, než že odstranila pocity méněcennosti žen a dívek nosících brýle, má velikou zásluhu. Jenže zdravotní sestra z Nové Paky nezanechala jen tuto záslužnou stopu. Je málo zpěvaček, u nichž se snoubí krása, herecký talent, výrazný hlas, pohybové nadání a charisma. Všech těchto vlastností se Nadě Urbánkové dostalo, když se 30. června 1939 narodila. Na pani Urbánkovou mám několik osobních vzpomínek.
Letos uplyne 40 let od premiéry amerického filmu Easy Rider, do češtiny překládaného jako Bezstarostná jízda. V té době mi bylo 17 let a dodnes lituji, že jsem na film musel čekat ještě dlouhou řadu let. Ten film, který stál pouhých 400 000 dolarů a vydělal milióny, pokládám za jednu z největších kulturních událostí dvacátého století. Film je možné vidět mnohokrát, ale pokaždé v něm nacházím něco nového a jeho stopáž 94 minut nedopřeje ani chvilku oddychu nad jediným políčkem filmu.