FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Začnu nejhorší fotkou nejlepší kapely: Bassekou Kouyate & n'goni ba z Mali. Bassekou Kouyate je vpravo stojící kapelník, n'goni je pouštní loutna, kterou tu vidíte v "sopránové" a "basové" velikosti. Největší nářez, který jsem v Rudolstadtu zažil.

Muzikanti za mřížemi? Nikoli; hudební nástroje na pěší zóně měly před obchodem "hrabák" jako second hand nebo antikvariát. Kdo šel kolem, mohl si zahrát.

Kolorit dočasného hlavního města hudby příjemně dokreslovaly nejrůznější pouliční kapely. Kapelka jménem Zelí & Řepy byl takový milý pouliční šraml?

?tahle dvojice u kašny poblíž Staré radnice zase byli opravdoví staří folkoví psi?

?a občerstvení měli od vedení festivalu zdarma.

V městě předváděli své kejkle i pouliční umělci s hudbou již zcela nesouvisející?

Na největším pódiu v Rudolstadtu hráli Američané Vanaver Caravan (měli i vlastní taneční sekci)?

?a zpíval tam třeba běloruský dívčí sbor Sonejka.

Fronta vypadá, že tu zbyla z časů NDR, ale ve skutečnosti se tvořila u uzoučkého podchodu pod tratí směr Heinepark vždy, když na některém z tamních čtyř pódií měla hrát nějaká žádaná kapela?

?jako třeba v koncertním stanu punkrockoví severoameričtí indiáni jménem Black Fire. Takhle vypadalo jejich folkové publikum?

Jedinou českou "reprezentantkou" byla Ridina Ahmedová, což je vlastně pro rudolstadtský babylón typické: její otec je Súdánec, matka má kromě českých předků i rusko-židovské. Ridina byla ve všech materiálech Ahmedová, nikdy Ahmedova a už vůbec ne Ahmed, a měla krásný koncert v městském divadle.

Domácích mezi oficiálními kapelami festivalu taky moc nebylo. Třeba Brassberries; jenže to vlastně byla spíš v Hannoveru usazená mezinárodní kapela hrající ponejvíc hybnou muziku vycházející z anglického folklóru?