„Chlapci, dojali jste mě,“ sděloval jsem o přestávce v zákulisí velkého sálu Lucerny Luboši Pickovi a Mirovi Rokytovi, dvěma ze zásadních hybatelů Asonance. „Teď už je před vámi jen Strahov, maximálně jestli si chcete po cestě zahrát ve Sportovní hale.“ No, všelijak se smáli a ošívali, samozřejmě. Jenže to se ošívali v uplynulých letech taky, když jsem jim v nadšení nad nějakým vyprodaným zásadním pražským sálem, který navštívili se svým nečetným, o to však lépe připraveným koncertem, říkával, že by tu Lucernu měli zkusit. „Rozhodli jsme se letos na jaře, ale moc se nám do toho nechtělo. Musím říct, že nás hodně přemluvil Honza Friedl,“ připomněli zásluhy muže, který popisovaný večer zvučil.
A zvučil ho pěkně, abych se dostal k hudbě, snad jen na začátku chvilku trvalo, než se hlasitost – a tím i srozumitelnost – zpěvů pozvedla nad „hlukovou“ úroveň instrumentů, která je u nových kousků většinou určena typickou keltskou dvojicí nástrojů klávesy – bicí… Mimochodem, nových písní byla na výročním koncertu k 35 rokům kapely Asonance většina, což jsme věděli ještě před začátkem koncertu. Jak to? Inu, každý divák dostal brožurku Asonance v Lucerně (16 stránek A5!), kde si mohl počíst o pětatřicetileté historii Asonance, našel zde kompletní diskografii kapely nebo třeba mapku ukazující, kde všude si Asonance zahrála; klasicky poctivý asonanční přístup. No a přečetli jsme si tam i jména všech písní, které měly ten večer zaznít; od programu koncertu v Rudolfinu nás dělilo už jen to, že jsme pro zachování aspoň určitého překvapení nedostali písničky srovnané tak, jak šly po sobě…
Zazněla dokonce jedna úplná premiéra (Bitva u Arsufu) a ještě jedna píseň, která dosud nevyšla na desce (Já s tebou nepojedu); toho jsem si opravdu cenil. Zmíněné „nové písně“ („pro současníky“) pak pocházely hlavně z posledních dvou řadových alb Království Keltů a Jestřáb, ale mezi nové písně byly řazeny například i Zelené francouzské pláně. „Písně pro pamětníky“ ale nebyly nijak odstrčené a v jejich rámci jsme slyšeli leccos už normálně neslýchaného (Harfa), popř. písně s hosty, což byl jednak Petr Vacek (nádherně znějící Loch Tay Boat Song), jednak celé družstvo exčlenů. V rámci vzpomínání „jak to bylo na začátku“ představila totiž Asonance zakladatelskou sestavu, což byli kromě jediného stále fungujícího zakladatele, kapelníka Honzy Laštovičky také jeho bratr Pavel, Milan Štěrba a František Korecký. Udělat svůj vlastní revival a předvést nám, jak zněla Asonance 1976 bohužel odmítli, ale s doprovodem současné sestavy se pěvecky připojili třeba ke skladbám Ptákům křídla nevezmou nebo Námořník.
„Ohromně nás to nabíjí,“ referovali mně asonančníci spokojeně o svých pocitech a nebyl důvod jim to nevěřit: stáli tváří v tvář vyprodané, spokojené Lucerně, která je hnala do obrátek až k přídavkovým Alison Gross nebo Čarodějnici z Amesbury. Sen mnoha kapel. Hrozně jsem jim to přál. Těch smůl a drobných i větších neúspěchů kolem naší muziky bylo v poslední době nějak moc. O to větší radost, když si tahle momentálně dvanáctihlavá parta napíše na program „skotské, irské balady a písně v podání legendy českého folku“ a taky se tak zachová. Protože kapela, která zaplní Lucernu, je prostě legenda.