gototop

FOLKtime - Vaše brána do světa folku

FOLKtime, folk, country, tramp, jazz, swing, rock, fejeton, reportáže, chat, inzerce, aktuality, rozhovory, recenze, MP3

Velké recenze Malé recenze Dobře uleželé recenze Povídačky Vyšlo jinde Hrubky Hrubky
12.03.2012 Živá hudba v (údajně) mrtvých zimních měsících (Tomáš Hrubý)    PDF Tisk Email
Povídačky
Milí čtenáři, omlouvám se, že se s Vámi tak trochu vracím do minulosti, kdy jsem sestavovával nekonečné poudačky z akcí, které jsem navštívil za bezmála celé roční období. Dospěl jsem postupně k názoru, že přes některé výhody takového počínání převažuje to, že mně se takové hromady slov najednou špatně píší a Vám možná čtou a že to nebudu dělat. Dokonce bych řekl, že jsem to nějaký čas vydržel. Nicméně v lednu a únoru – mimochodem v měsících, o kterých se traduje, že jsou z hlediska živého hraní mrtvé – jsem zavítal na několik velice pěkných koncertů a rád bych se o své dojmy s Vámi podělil. Nic se těch písmenek nebojte a pěkné čtení.

Padesátý Open Mic…
Nápad založit v Praze písničkářskou scénu àla Greenwich Village 1961 vzešel z hlavy mladého autora písní, básní, překladů a publicisty Michala Bystrova někdy na podzim 2006.“ To stojí napsáno – jako úvod Slova k historii – v doprovodném bulletinu k 50. Open Micu POTRVÁ; dobře že tak. Dobře že byla
Martina Trchová, Honza Řepka a Joel Bros
Martina Trchová, Honza Řepka a Joel Bros
foto: Slávka -vy-
vynálezecká role Michala Bystrova připomenuta, protože nedouci jako já by mu ji klidně upřeli; Bystrov sám se jako recitátor zmiňovaného 50. dílu pořadu zúčastnil. A dobře že 50. Open Mic, dobře že neúnavný tahoun Honza Řepka (protože vynálezce nemusí být ten, kdo svůj nápad pilnou prací opakovaně uvádí do života). Cyklus vydupaný ze země pro všechny písničkáře, kteří si chtějí zahrát, pod heslem „kdo hraje, přijde, kdo hledá, najde,“ už se stal na naší scéně její významnou součástí a 50. večer měl silně slavnostní ráz, kterému bylo tentokrát obětováno i motto „každý, kdo se třeba na místě přihlásí, si zahraje + jeden host“. Všichni dopředu naplánovaní byli totiž významní hosté. Zahájil zábavný akordeonista Marek Vojtěch. Hned potom pastva pro uši nejchutnější – Zdena a Jiří Tichotovi. Ne s loutnou a renesancí, jak jsem myslel, ale s kytarou a převážně písničkami ze Spirituál kvintetu, jako jsou třeba Svět s náma houpá, Zlatá klec, Co prej bude s mojí duší nebo Širý proud s doprovodem na tón stejným, jako na nahrávce z roku 1969. Skvělá Martina Trchová, která ve mně vzbudila vysloveně pocit nedostatečnosti z toho, že jsem ji nesmírně dlouho neslyšel v delším bloku. (Chcete-li vědět, jak jsem tento pocit řešil, pohleďte k závěru tohoto článku.) Čas po přestávce patřil videodokumentu Honzy Řepky a Tomáše Berky, dokumentu mapujícímu vznik a provoz Open Micu, dokumentu, který ke „kulatinám“ určitě patřil. Písničkáře Lumíra Slabého jsem ještě nikdy naživo hrát a zpívat neslyšel a nezměnilo se to ani po popisovaném večírku. Zato vím, že umí slušným způsobem recitovat svoje dost pozoruhodné vlastní verše a že to (on nebo Honza Řepka?) uměl zařídit tak, že ho k té recitaci melodramaticky doprovázel Vláďa Merta na kytaru. Slabý odešel, Merta zůstal; jeho blok byl velký zážitek jako skoro vždy, tentokrát bez největších hitů, zato pod heslem „to je Open Mic, zde se dají zkoušet různé věci. Krystyna Skalická hraje na akordeon a působí dosti divadelnickým dojmem. Postupně nám zahrála koledu, text Magora Jirouse a jeden kousek v polštině (pochází z Českého Těšína). Po druhé přestávce přišel „hlavní host“ – tedy ten, kdo hraje nejdéle – což byl tentokrát písničkář s kytarou Joel Bros, Francouz, který strávil dětství v Africe a - řekněme - střední věk tráví na Slovácku. Doprovázelo ho trio tří mladých Čechů (akordeon, violoncello, perkuse). Joel se uvedl řečí o možnostech francouzského šansonu, načež sám prakticky doložil, že jsou velké: přestože zpíval výhradně francouzsky, dojem, který zanechal, byl značný. Na závěr zazpíval hostitel Honza Řepka s Martinou Trchovou, Brosovým triem a vlastně celou neuvěřitelně našlapanou kavárnou Řekni, kde ty kytky jsou.
Cyklus Open Mic je bezesporu pozoruhodné dílo, na které stojí za to stále upozorňovat, a jeho 50. díl tuto skutečnost dokonale podtrhnul. V té obrovské tlačenici, kde nebylo k hnutí, se proplétali např. Vítek Sázavský, Jakub Noha… Kdy jste naposledy viděli nějaké (nehrající) muzikanty na koncertě svých kolegů?
Dvacátá třetí Noc v Oborohu
Domovskou scénou výtečné kapely Oboroh je Klub Rabštejn v Kostelci nad Orlicí. Tady se v lednu odehrávají jejich výroční koncerty, (alespoň letos) pod názvem Noc v Oborohu, tedy jak se dozvíme z webových stránek, „v primitivním přístřeší na čtyřech kůlech, kde najde zvěř v zimě potravu a člověk útočiště v čase nepohody.“ Příjemný, slušně velký a zcela zaplněný sál a za mixpultem nikdo menší než Honza Friedl – to byla dobrá východiska. Zahajovali domácí: způsob, jakým na začátku zpěvák a klávesista Roman Dostál uvítal diváky, ve mně evokoval pocit, že se tam všichni se všemi velmi dobře znají. Trochu překvapivý byl úvod, kdy Slávek Klecandr nastoupil s baskytarou a basista Jaroslav Jetenský třímal kytaru, ale postupně se nástroje dostaly ke svým obvyklým držitelům. Hrály se největší hity jako Vítr nebo Koně, dost písniček od Sváti Karáska (Podobenství o zrnu a koukolu, Víra, jako přídavek Kristova návštěva v pekle…) i Mertovy Kejklíři nebo Protější břeh ze stejnojmenného sólového alba Slávka Klecandra. Kromě dnes už na kost osekaného čtyřčlenného Oborohu se na pódiu mihla i exčlenka Dita Zangeová - Holá.
Vlasta Redl na ilustr. snímku
Vlasta Redl na ilustr. snímku
foto: Ivan Bllemby Krejza

Trochu folkové, trochu bluesové a náznakem snad i jazzové trio z Hradce Králové – to byl první host Oborohu: Jan Resl & Victors. Jan Resl je písničkář: kytarista, zpěvák i autor nabízející písničky v angličtině i češtině, Victors jsou opravdu Victors: Viktor Martínek na kontrabas a Viktor Kundrák na bicí. Pozornost v sále trochu opadla, protože ačkoli každý z tria byl sám o sobě vynikající muzikant, něco tam v souzvuku trošku drhlo; nicméně já jsem byl určitě rád za rozšíření obzorů.
Čas po přestávce patřil hlavním hvězdám večera: Vlasta Redl s kapelou. „Jmenuji se Redl Vlastimil – kdybyste mě bez vlasů nepoznali,“ začal ostříhaný Vlasta rozvíjet kontakt, ale při úvodní sólové Přijdu hned to začalo drhnout: písnička zůstala nedohrána kvůli fotografům pod pódiem. Publikum předpokládalo, že se jedná o nějakou secvičenou taškařici a vesele se tomu smálo. Bohužel, hned při další Opět na výletě zjistilo, že je to navážno: další nedohraná skladba, křiku a hněvu ještě víc: co to? Dobře si pamatuji časy, kdy se při přítomnosti fotografů kolem pódia Vlasta načepýřil a hrál ještě urputněji. Samozřejmě, časy se mění a každý umělec má právo si vybrat, jestli se chce nechat fotografovat. Ale přesto: nešlo by to aspoň třeba v prvních třech písničkách, jako to povoluje naprostá většina světových hvězd, co se kdy u nás na svých turné zastavila? Patrick Marek, ten zle vypeskovaný muž s fotoaparátem je něco jako dvorní fotograf Oborohu a sálu Rabštejn zvláště a myslel, že bude fotit stejně, jako byl doposud zvyklý. Což sice neomlouvá to, že se předem nedomluvil, ale přesto… Dále byl přítomen redaktor České televize s kamerou (úplně nejšetrněji jak to šlo: s ruční kamerou, bez světel, bez dalšího personálu…); ten sice nebyl předmětem Vlastova hněvu, ale myslím, že už si dál natáčet stejně netroufl. Většina muzikantů by se rozkrájela na drobné nudličky, kdyby se mohla na chvíli mihnout na obrazovce, a myslím, že publicitu – včetně té skrze lokální fotografy - potřebují všichni i žánr jako celek. Jinak budeme poslouchat místo muzikantů v zmíněné bedně rádobyznalé hudební publicisty (nebudu jmenovat), jak nám vyprávějí, že ti folkaři si nominovali na Anděla Tomáše Kluse, protože nikoho jiného nemají. (Včetně následného divení, jak to že nevyhrál, když nikoho jiného nemají – to všechno jsem v médiích skutečně zachytil.) Ano, každý má právo… ale přesto… co si o tom myslíte vy?
Zpět do Kostelce nad Orlicí: Vlasta Redl úžasně hrál i zpíval, stejně tak špičkoví muzikanti, kterými se obklopil: Marcel Gabriel (bicí), Petr Vavřík (baskytara), Matěj Morávek (elektrická kytara), Borek Nedorost (klávesy) i Luboš Javůrek, j.h. (foukací harmonika); saxofonista Michal Žáček tentokrát chyběl. Skvělý zážitek, který na této úrovni u nás moc konkurence nemá, trochu rušily jen dvě věci. Trochu zaražená atmosféra způsobená výše popsanými událostmi začátku Vlastovy produkce (myslím, že mistr sám už toho všeho v průběhu večera taky litoval) a potom fakt, že současná Redlova sestava se prostě naučila ne zas tak až moc skladeb a od slavného zahajováku loni v Třeboni (tam to bylo pravda, trochu košatější) hraje zhruba totéž, často i ve shodném pořadí. Stačilo, koneckonců, porovnat s live deskou Koncert, který se nekonal, která byla náhle, neohlášeně, předpokládám, že k překvapení diváků (mému určitě), pokřtěna. K dalším překvapením patřilo „co se to vlastně křtí?“ (zjistil jsem si to po akci), protože rodný otec desky Vlasta Redl a její kmotr Slávek Klecandr byli v okamžiku křtu zrovna tak odvázaní a nadoblační, že nás zapomněli seznámit s tím, co vlastně dělají, a hned po polití cédéčka začali k jeho poctě – a to bylo to další překvapení – zpívat Internacionálu. No fakt…
Pokud to nebylo z předchozího úplně jasně cítit, moc se mi tam líbilo; v kategorii „koncert (ne festival) v městě pod 10.000 obyvatel“ to bylo možná to nejlepší, co jsem kdy zažil. Oficiální koncert skončil v půl jedné, v přilehlé restauraci prý hráli jeho protagonisté ještě čtyři hodiny. Já jsem v těch půl jedné práskl do koní; to jsem zas jednou udělal chybu, doufám, že příště budu moudřejší…

První Merta s Hromosvodem…
Ondřej Fencl napsal email, že by mi rád poslal desku Hromosvodu. Já na to: přijď dnes večer do Kaštanu, zahrajem si a je to! A bylo to. Hráli jsme bez zkoušení celou hodinu. To se může stát leda tak Dylanovi. Nebo mně.“ Takto popsal Vladimír Merta, jak se loni seznámil s kapelou Hromosvod a tedy vlastně i to, proč jsem se já mohl letos v
Ondra Fencl a Vladimír Merta
Ondra Fencl a Vladimír Merta
foto: Ája Dvořáčková
únoru podívat na jejich společný koncert. Těšil jsem se; jak už jsem asi mockrát napsal, podobné fúze mě nesmírně baví. To nejlepší z Merty i Hromosvodu si mohu pustit z cédéčka, ale setkání napříč generacemi je to, na co stojí za to zajít, zvláště samozřejmě do Malostranské besedy. Celé vystoupení se skládalo z části „Vladimír Merta doprovázený Ondrou Fenclem“ (hlavně na klávesy; Astrolog, Chtít chytit vítr, Chelsea hotel, Omamná květina pravdy…), „Hromosvod“ (s hity – Konečná, Zimní čas, Tanečnice… - i novinkami – Záhada hlavolamu, Písnička…) a „Vladimír Merta & Hromosvod“ (výkladní skříň koncertu byla nakonec ze všech částí nejkratší; hlavně dosud nejmenované písničky z Ponorné řeky). Jo, taky znám kapelu, která je proslulá pouze tím, že bůhvíproč doprovází tu Pavla Bobka, tu Jitku Vrbovou… Ale to není případ Hromosvodu. Kapelník Hromosvodu Ondra Fencl je ovšem velmi šikovný – i obchodně – chlapík, ale kdyby nebyl (spolu se svými lidmi) taky vynikající muzikant, tak nebylo 2. února v Besedě na co koukat. A bylo: nejen že se to hezky poslouchalo, taky mě to lehce dojalo.

…a Martina Trchová, kterou netřeba počítat
Ještě stále jsou nezbedové, kteří vymýšlejí nové hudební projekty, v neokoukaném prostředí. Díkybohu. Cyklus Hudební sklepy vymyšlený a organizovaný Vaškem Koubkem mě přivedl do sálu Elektra, tedy malého sálu KC Vltavská. Dlouhá léta jsem tam chodíval na Ro(c)kování Jiřího Černého (před jeho přemístěním do KC Kaštan), ale to bylo z hudby všechno, co Elektra tehdy nabízela – jinak jen kurzy břišního tance a esoterické přednášky. Moje první setkání s živou muzikou v Elektře znělo ovšem skvěle.
Samozřejmě: nešel jsem toho večera ven kvůli sálu Elektra ani kvůli cyklu Hudební sklepy, ale kvůli Martině Trchové. Pozorní čtenáři už vědí, že jsem se na ni chystal od ledna Ve Vltavské jsem dostal navíc její Trio a nečekaně i Karolínu Skalníkovou. No skvělé! Martina Trchová nenápadně, zvolna, ale bez zakolísání a čistě za pomocí invence a pilné práce vystoupala do nejvyšších pater našich žánrů a poslouchat ji kdykoliv kdekoliv je veliká radost. Ale s jejími spoluhráči je to ještě dokonalejší, to mi věřte. Skvělí muzikanti – kytarista
Martina Trchová Trio
Martina Trchová Trio
foto: Petr Jaroš
Patrik Henel, kontrabasista Radek Polívka a bubeník a perkusista Petr Chlouba vytvářejí aranže nápadité, stylotvorné a přesto se neopakující. Zpočátku mě překvapovalo, kolik písniček odzpívala Martina jenom s mikrofonem v ruce, pak už ani ne. Nejdokonalejší a nejdůležitější spoluhráč je Petr Chlouba, hlavní strůjce všemožných rytmů, protirytmů, antirytmů aj., které jsou (spolu s velikou dynamikou) hlavní složkou výborných aranží Martiny Trchové a jejího Tria. Karolína Skalníková, Martinina spoluhráčka ze samých začátků, je dnes na pódiu k vidění jen když mateřské povinnosti dovolí; o to s větší radostí jsem si pochutnával na jejich nekonvenčním dvojhlase nebo Karolínině příčné flétně. Nejvíc písní asi pocházelo z druhého alba Takhle ve mně vyjou vlci, ale nechyběly ani starší nebo naopak nové kousky. Všem mohu podobný zážitek jen doporučit a své tvrzení podepřít mimořádným houfem muzikantů, který se přišel podívat (Michal Němec, Pavel Bárny Barnáš, Dušan Vainer, Petr Babec…) – čímž jsem se dostal k první části článku a kruh se uzavřel…

50. Open Mic – Marek Vojtěch, Zdena a Jiří Tichotovi, Michal Bystrov, Martina Trchová, Lumír Slabý, Vladimír Merta, Krystyna Skalická, Joel Bros, Honza Řepka, 4. ledna 2012, Praha – Dejvice, kavárna Potrvá
Noc v Oborohu (23 let kapely) – Oboroh, hosté Vlasta Redl s kapelou a Jan Resl & Victors, 28. ledna 2012, Kostelec nad Orlicí, Klub Rabštejn
Vladimír Merta + Hromosvod, 2. února 2012, Praha, Malostranská beseda
Martina Trchová Trio, 22. února, Praha, KC Vltavská – sál Elektra

Sdílet na...
Kam dál?

» Pozvánka na čtrnácté Písničkáře sobě (Jana Štěpánková)

» Na podzim jsem slyšel taky Bonsai č. 3, Sekvoj a Honzu Řepku (Tomáš Hrubý)

» Rozhovor s Martinou Trchovou (Belmondo)

» Nominace na žánrové ceny Anděl jsou známé (FOLKtime.cz)

» Festival autorské tvorby Open Mic U Božího mlýna a TRIFOT Open Mic na třináctce (Jan Ostrov & OPEN-MIC.cz)

Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Slávka-vy  - Fotograf na koncertě   |194.228.232.xxx |13.03.2012 14:27:50
To by mě teda taky zajímalo, jaký vztah mají jednotliví muzikanti k lidem, co jim nepříjemně blejskají přímo do očí – a co na ně lidi v publiku, které blesk "odvedle" oslňuje taky?
Já se poslední dobou snažím fotit co nejvíc bez blesku, ale ne vždycky to světelné podmínky dovolí. Třeba do Cafeidoskopu ani do Salmovské se už s foťákem ani netahám, jsou to "dušičkové" kluby, kde se na produkci zhasíná a účinkující pomalu nejsou vidět. Podle mě je to škoda, dobré osvětlení zastane kus špektáklu (Balbínka, POTRVÁ...)
Jan-matěj Rak   |Registered |14.03.2012 11:14:20
Já mam k tomuhle tematu ci rici z obou stran: dnes se zivim muzikou, ale moje puvodni profese je fotografie. No a muzikanty, koncerty a vselijaka predstaveni jsem fotil mozna vubec nejcasteji. Jako fotograf jsem sice vzdy musel respektovat prani muzikantu - vzdy jsem se zeptal a nekdy /napr David Eben/ za mnou muzikanti prisli sami, at nefotim. Na druhe strane jsem ale musel respektovat sveho zamestnavatele, redakci. Fotky jsem proste prinest musel. pro takovy pripad jsem musel byt vybaven technicky tak, abych mohl fotit za daneho osvetleni, popripade z dostatecneho odstupu, kde uz si mne nikdo nevsimne. Velmi svetelne objektivy a velmi citlive filmy (ano, jeste jsem fotil poradne, tedy na film), zasadne bez blesku a pro pripady jakymi jsou treba zrovna ta Schola Gregoriana - tedy ticha duchovni hudba v sakralnim prostredi - jsem jeste musel mit maly aparat s centralni zaverkou, ktery neni (obzvlast pod svetrem) vubec slyset. No a dnes jako muzikant si jednak vazim toho, ze vubec nekomu za tu fotku stojim a druhak ty tezkosti chapu. Zaroven jsem ale profesionalne deformovan: koukam nejen, cim kdo foti, ale i kam /zpravidla spatne/ se postavi, jaky moment /precasto spatny/ si vybere atd. Mnozi fotografove pak vylozene rusi v nejmene vhodne okamziky - v nejtissich pasazich vstavaji ze zidle, hlomozi pred lidmi, bleskaji a lezou lidem do vyhledu. To uz je ale veci ucty a profesionality. tedy tema pro samostatnou debatu...
Jan Řepka   |Registered |14.03.2012 16:24:08
Tak focení vidím podobně jako filmování.

Na koncertě do stovky lidí (Open Mic, komorní akce) je podle mě ideální mít jednoho fotografa (a případně jednoho filmaře) a ostatní poprosit, ať záznamy nepořizují. Není důvod, aby na tak malé akci (zvlášť je-li přítomen obstojný, neřku-li profesionální fotograf) fotil každý, kdo má foťák nebo telefon. Koncert nebo festival prostě není lekce fotografování nebo nahrávání. Větší množství (zvlášť neomaleně ovládané) techniky působí na komorní scéně prostě rušivě. Vadí mi to paradoxně víc , když jsem v publiku a poslouchám a sleduju, než když jsem na pódiu. Tolik obecně. Můj názor.

V podstatě souhlasím s JMR.
Marek Kamínek   |90.179.105.xxx |14.03.2012 22:15:34
Při focení koncertů si často kladu otázku, jestli o ty fotky jdoucí mnohdy co do počtu do několika stovek kusů od všech přítomných "fotografů" má vůbec někdo zájem. Z vlastní zkušenosti vím, že bohatě stačí jen několik snímků, které řeknou všechno. A pokud ne, stačí k nim připsat pár slov. Není výjimkou, když na rajčeti narazím na galerii z večerního koncertu dvou písničkářů a v ní je celá řada stejných fotek pořízených ze stejného místa. Potom vzniká vyhrocená situace, jako je ta v článku. A odnesou to i ti, kteří za to nemůžou. Bohužel...
Jan-matěj Rak   |Registered |15.03.2012 15:39:18
Neodpustim si jeste jednu profesionalne deformovanou poznamku: nemuzu si pomoct, ale jsem toho nazoru, ze moderni digitalni aparaty dokonale odnaucily vetsinu fotografu umeni vystizeni rozhodujiciho okamziku. Spolehaji na to, ze kvantita strojne exponovanych zaberu zaruci dobrou fotku. nezaruci. Rika se tomu trefovat se mezi vteriny. Tihle umelci to umi tak dokonale, ze udelaji dveste zaberu a pouzitelny neni ani jeden. Ackoli bohuzel i meritko toho, co je "pouzitelne" se rapidne snizuje, obrazova kvalita bezneho reportazniho ci novinoveho snimku byva mizerna.
Dušan Vainer   |Registered |15.03.2012 16:25:40
Matěji - ti, kteří fotí stylem "zmáčknu spoušť v sériovým snímání a ono něco vyjde", nejsou fotografové - to jsou majitelé fotoaparátů. I dnes ale běhají po světě milióny talentovaných, kreativních, poctivých a poučených Fotografů. Technika je jen technika, byť umožní vytvářet fotografie komukoli a na jednu Fotku připadá nevím kolik zbytečných cvaků, kterých je plný internet. To je stejné jako v muzice. Nabušený počítač, nejnovější zvukovka a Pro Tools z nikoho ještě muzikanta neudělaly. Ale rozumím... Taky mám rád, když někde narazím na ostrůvek opravdového, neopakovatelného a nezkopírovatelného analogu...
Ale to jsme už opravdu trochu mimo diskuzi...
MK nás asi nechá smazat...
Nic ve zlým, Miloši...
Marek Kamínek   |90.179.105.xxx |15.03.2012 19:22:53
Pokud nemá fotograf pud sebezáchovy bránící chodit dotyčnému do výhledu mezi účinkující(ho) a návštěvníky (výjimkou budiž koridor před vyvýšeným pódiem určený právě pro fotografy), tak je každá rada drahá. A o tom blesku by se dalo taky dlouho psát. Sám jsem toho názoru, že na koncertech by blesk měl být vždy před zahájením výslovně zakázaný. Osobně jsem si před lety jeden pořídil - a nebyl zrovna nejlevnější, ale když napíšu, že jsem ho za ta léta použil pětkrát, z toho dvakrát doma, budu přehánět. Jde to bez něj - nebo jinak - s ním je to horší! A pokud nejsou světelné podmínky, které nedovolí pořídit dobrou fotku, tak je lepší raději ani nefotit. A pokud se fotit dá, tak jedině s představou, čeho chci dosáhnout. Jinak je to jen střílení od boku.
-toh-  - Fotit nebo ne?   |85.160.10.xxx |15.03.2012 02:58:27
Díky všem diskutujícím za názor.
Pro upřesnění: zmiňovaný Patrick Marek rozhodně žádným bleskem nebleskal.
Zato si našel takovou dost zvláčtní pozici: sedl si na zem těsně pod pódiem přímo proti Vlastovi, takže byl od něj vzdušnou čarou tak metr a půl. Čili byl takový průměrný: zažil jsem mnohem nemožnější a (aspoň z pohledu diváka) rušivější fotografy, ale taky jsem zažil řadu těch nejlepších, kteří si kromě toho, že dělají skvělé fotky, zakládají na tom, že o nich muzikant vůbec neví.
Honzo, věř tomu, že jsou fotografové (fotící pro média), kteří si prostě musí odnést z koncertu fotku a nezajímá je (tedy nepomůže jim), že nějaký s muzikantem spřátelený Čenda jednou cosi pověsí na rajče.
Marku, věřte tomu, že třeba mě, pokud jsem na koncertě, o kterém píšu (to je skoro každý), velice zajímá, jestli tam někdo fotí.
BB the P08   |90.177.125.xxx |16.03.2012 00:40:54
Mno...taky si vzpomínám, jak na mě V. Redl dělal z pódia opičky, když jsem ho fotil obyčejným starým kompaktem a dnes už natolik zpyšněl, že už ani během prvních tří skladeb, všeobecně (a celosvětově) uznávaných jako prostor pro fotografy, dělá cavyky? No co na to říci? Redl si asi neuvědomuje, že není rok šest a devadesát a že je (vlastní vinou) mediálně mrtvý. A že pokud se nebude snažit sám sebe resuscitovat, že mrtvým i zůstane.
A v té resuscitaci mu může pomoct i ten nejposlednější cvakal, který své fotky šoupne někam na ksichtoknihu.

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."

 

Kalendář

<< Duben 2024 >> 
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
 1 2 3 4 5 6 7
 8 91011121314
15161718192021
222324
29     

Přihlášení

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
FOLKtime.cz
 

Poslechněte si...

  • Country Rádio
  • Rádio Folk
  • Rádio Proglas
  • Rádio Samson
  • Rádio ČRo Olomouc
Library zlib