FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Na vědomost dávám a současně se eventuálně omlouvám, že základní informace o tom, co je festival v Rudolstadtu, budu tentokrát podávat jen ve stručné formě: kdo by snad o tomto festivalu nic nevěděl nebo se potřeboval dozvědět více, nechť se (kromě jistě mnohem poučenějších zdrojů, které jsou dostupné) podívá třeba na reportáž z mé první návštěvy Tanz- und Folk Festu v Rudolstadtu v roce 2007.
Mě v tuhle chvíli zajímá spíš porovnání obou ročníků – samozřejmě čistě na bázi mých dojmů, pro jiný postup nemám dostatečná data. Co se týče dramaturgie, toho, jak funguje organizace, jaký duch festivalu se vznášel v ulicích, nepozoroval jsem žádný úbytek velkých nebo zajímavých, žádné zhoršení v kterémkoli parametru. Samozřejmě, poprvé je vždycky jen jednou, letos už jsem tolik nežasnul a nebyl odnášen do extatických stavů, ale za to TFF (s vypsaným plným názvem festivalu jsem se letos setkával dost málo…) opravdu nemůže. Letos (asi shodou okolností) chyběl český zástupce mezi účinkujícími. Řekl bych, že festival (logicky) mírně stárne: před pěti lety jsem měl pocit, že přes všegenerační zastoupení patří hlavně mladým a neklidným. Letos jsem zíral, kolik bylo na festivalu (aspoň tedy v Heineho parku) malých dětí – v kočárcích, ale také v roztodivných vozících, které mladí a klidní rodiče tahali od scény ke scéně. Před pěti lety kolem mého stanu parkovala řada aut ze všech koutů Evropy, letos ani jedno. Možná jsem si vybral špatný kout pro stan, možná je to krizí, možná že posluchači z dálky už tam byli a začali jezdit jinam. Podobné to bude jistě s recepcí festivalu u nás v Česku. S každým dalším rokem ubývá „objevitelů“, kteří se vrátili z Rudolstadtu s očima navrch hlavy a šířili jeho slávu. Už je to tak nějak normální, že máme za humny velký světový folkový festival; kdo tam chtěl, už tam byl. Před pěti lety tu taky ještě nebyl festival Colours of Ostrava s třicetitisícovým publikem přinášející myšlenku, že máme v Česku festival taky světový a ještě větší. (Na TFF Rudolstadt jezdí samozřejmě hodně lidí, podstatně víc než na jakýkoli tuzemský folkový festival. Celkový počet neznám, jistě hodně záleží na metodice součtu, ale 30 000 to nebude.) Jenže TFF Rudolstadt stále přináší pro „folkového našince“, byť doširoka rozkročeného a na dosud neslýchané zvědavého, víc žánrových položek a atmosféru víc „tu naši“, než už v podstatě globálně popový festival s world music kořeny. A porovnáme-li TFF Rudolstadt třeba zase se skvělým, ke světovému folku natočeným domácím festivalem Folkové prázdniny Náměšť nad Oslavou, musíme uznat, že Folkové prázdniny jsou o řád až dva menší záležitostí (a to se neměří pouze počtem diváků) se všemi z toho vyplývajícímu nevýhodami: velká akce má (může mít) velkolepější atmosféru, na menší akci typu Folkové prázdniny nemůže ani při nejlepší práci dramaturgů být tolik zajímavých položek a ty největší a nejdražší tam zpravidla chybějí úplně.

Béla Fleck a Sekou Bah foto: Lenka Krausová

Le Bour – Bodros Quartet hraje k tanci foto: Lenka Krausová

A v Rudolstadtu jich letos bylo dost: pojďme k nim. Největší hvězda ročníku – na tom jsme se asi shodli já, pořadatelé i davy naplňující nádvoří zámku Heidecksburg – byla Alison Kraussová se skupinou Union Station (Dan Tyminski na kytaru, Ron Block na banjo, Barry Bales na kontrabas a Jerry Douglas na dobro). Šestadvacetinásobná držitelka Grammy vypadá (fakt!) ve skutečnosti líp než na většině fotek a videí, které jsem kdy viděl; podstatnější je, že (spolu s kapelou) zpívá a hraje stejně dobře jako na všech nahrávkách. Předvedený repertoár sahal od hitů ze 70. let (Now I’ve Found You…) přes písničky z Bratříčka po aktuální album Paper Airplane. Jak správně tušíte, víc bylo lyrických folkovek, než vypalovaček (s těmi se činil zejména Dan Tyminski), ale nemohu si pomoct, já jsem tam cítil spoustu energie zevnitř, nepotřeboval jsem žádné laciné válcování. Byl to skvostný zážitek. Četné české ostrůvky spolu s domácími znalci rychle naučili Němce tleskat po sólech, naopak do ein-kessel-buntesovského tleskání na první se pouštěly naštěstí jen výjimky. Nádherný koncert, který jsem sledoval někde z druhé řady pod pódiem, nemohla zkazit ani nutnost vystát nekonečné minuty a hodiny poté, co nám byly odebrány lavičky (když jsem několik dní poté stál asi tak dvakrát tak dlouho v Edenu na Springsteenovi, ještě rád jsem vzpomínal…) ani trochu hvězdné manýry: úplný zákaz fotografování. Celý koncert se před námi procházely dvě gorily, zle se mračily a mávaly rukama. (Proto zde snímek Alison Krauss hledáte marně; na seriózním webu, jako je FOLKtime, ho přece nemohu uveřejnit, když se nesmělo fotit…) Výsledek byl ten, že zejména při velkolepých přídavcích hraných na jeden mikrofon, to kolem mě cvakalo, že se skoro nedalo poslouchat… To jsem zase rád vzpomínal na ochotně pózujícího Bélu Flecka…
Ten byl pro mě asi druhým největším zážitkem; vystoupil ve svém zbrusu novém  (světová premiéra) projektu s maliskou zpěvačkou Oumou Sangare (+ ještě baskytarista, bubeník, tanečnice, vokalistka a perkusistka v jedné osobě a hráč na šestistrunný africký nástroj kamele n’goni). Nádhera: vřele bych doporučil všem, kdo se ušklíbají nad různými interkontinentálními worldmusic spoluprácemi. Béla Fleck – kromě toho, jak úžasně a pokorně se stal součástí africké hudby – taky předvedl na akustické banjo trochu sólového bluegrassu a v jednom duetu s neskutečným senegalským baskytaristou Sekou Bahem zavzpomínal na Flecktones.

Alasdair Fraser a Natalie Haas foto: Lenka Krausová

Chumbawamba foto: Lenka Krausová

Třetím Američanem a úplně první položkou, kterou jsem v Rudolstadtu ještě ve čtvrtek večer slyšel, byl John Hiatt. Písničkář, jehož songy zařadil do svého repertoáru Joe Cocker, B. B. King, Rosanne Cashová, Bruce Springsteen, Bob Dylan, Ry Cooder (v jehož doprovodné kapele dlouho působil) a mnozí další, začal naplno hrát „na sebe“ vlastně až na stará kolena. Jeho kapela The Combo předvedla dvě základní polohy: folkrockovou s akustickou kytarou a mandolínou a bigbítovou s dvěma elektrikami. Mně se víc líbila ta první, ale John Hiatt byl skvělý v obou. Žertovný moment: druhé hlasy mu zpíval (málem z šatny) jeho kytarový technik.
Naopak posledním, koho jsem slyšel, než jsem v neděli navečer skočil do auta směr Praha, byla britská kapela Chumbawamba. Myslím, že dost proslulá záležitost, 30 let na scéně, takže mě dost překvapilo, jak jsou ti tři hoši a dvě děvčata nepřípadně mladí. No nevím… Taky nevím, proč se o nich vypráví, jak jsou punkoví a rebelští, když to byl (v českém slova smyslu) asi nejklasičtější folk, co jsem letos v Rudolstadtu slyšel. Lahodné vokálky, cinkající kytary a občas jednoduchoučká sólující trubka. A pravda – hodně naštvané, levicové protestní texty, určitě víc, než je v této zemi zvykem. Ale jak se tak koukávám večer na zprávy, ono se to brzy změní…
Kavpersaz – to znamená kaval (turecká pastýřská flétna), perkuse a saz (turecká loutna). Čtvrtý hráč střídal kytaru s bubnem davul a všichni čtyři byli v Německu usedlými Turky (tedy jeden byl zřejmě Kurd). Střídali původní lidové melodie z Anatolie se svými příspěvky „ve stylu“, to vše pouze instrumentálně. Příjemná komorní záležitost, loutnista a perkusista vysloveně virtuózní.

Al Andaluz Project foto: Lenka Krausová

Čekání na Alison foto: Lenka Krausová

Hypnotic Brass Ensemble se představil jako pouliční jazz – funky – hiphop z Chicaga, ale přes údajnou pouličnost to určitě budou velké hvězdy schopné rozpoutat mimořádný nářez. Devět svalnatých, předvádivých (většinou do půl pasu svlečených) černochů v obsazení 4x trubka, 2x trombón, tuba, suzafon, bicí. A ptáte se, jak docílili toho uvedeného žánrového mixu? Jako jazz by to bylo dost chudé a repetitivní, zato až neskutečně přesně zařezávající. A do toho valícího se žesťového oblaku občas někdo něco zarapoval, občas někdo vylezl na konstrukci pódia a začal hecovat nadšené diváky…
Yu Lefu’s Guandong Wujiatou – jedni ze zástupců letošní „magické země“ – Číny. Guandong yinyue je jihočínská instrumentální hudba vzniklá v 19. století a pětičlenný soubor studentů a učitelů hudby ji předváděl v obsazení, které si dovolím opsat „evropskými“ názvy: dvoje housle (trochu jako housle kóto, ale čínsky to byl podle velikosti gaohu nebo yehu), čínský cimbál (tedy správně yangqin), flétna xiao a pátý hráč střídal „loutny“ (qinqin a ruan) s „banjem“ (sanxian). Velmi zajímavá, trochu exotická a odtažitě zahraná muzika (když se cimbalista hodně odvázal, zdvihl obočí…).
Ale možná to tak bylo lepší, než jak to pojali jeho krajané – zpěvačka (a sbormistryně) Gong Linna se sborem DaBaiSang, kteří se snažili bodovat na odiv vystavovanými emocemi, hollywoodskými úsměvy, předváděním „výkonů“ (třeba snad nejvyšší zpívané tóny ve vesmíru…) a tak… Nutno ovšem dodat, že zpívat všichni uměli a že Němci tleskali jak diví.
Le Bour – Bodros Quartet – to byla bretoňská instrumentální kelťárna v obsazení saxofon, akordeon, kytara a dřevěná příčná flétna. Zahráli v sobotu v poledne na jednom z pódií v Heineparku a čistě hudebními prostředky snadno strhávali postávající posluchače k tanci…
Kareyce Fotso z Kamerunu předváděla one woman show: zpívala (i acapellově), hrála na kytaru i na kalimbu, bouchala do různých perkusí, tleskala, mlaskala… a neustále vyzývala diváky ke spolupráci. Zajímavá a bezesporu silná osobnost.
Nikola Parov & Ágnes Heczku (Maďarsko) – pokud máte pocit, že jméno Parov zní slovansky, máte pravdu, původem je Bulhar. Důležitější je, že je zkušeným hudebním producentem a excelentním multiinstrumentalistou: buzuki, klarinet, nyckelharfa, kytara, housle gadulka… no prostě leccos. Ágnes Heczková velmi pěkně zpívá a spolu s perkusistou, akordeonistou a houslistou předváděli pestrou paletu lidovkově inspirované muziky.
Woody Sez (USA) jsem už představoval ve fotoreportáži. Krásně „americky“ zpívající pětice, co se instrumentálních výkonů týče, tak spíše všední, ale asi by bylo divné dělat Woody Guthrie Revival s virtuózním předváděním. Předkládané písničky nebyly ovšem jen od Guthrieho, ale třeba taky od Leadbellyho. U příležitosti 100 let od narození Woody Guthrieho byla rovněž ve vestibulu divadla guthrieovská výstava.
Die Strottern (Rakousko) – neviděl jsem jejich vystoupení (v rámci udílení cen RUTH – viz níže) úplně celé, ale většinou to byl (úmyslný a propracovaný) kabaret na téma američtí televizní kazatelé. Diváci se výborně bavili, hlavní šoumen víc mluvil a míň zpíval, k tomu trochu trubky, trombónu, kláves…

Vołosi foto: Lenka Krausová

Prostě pouliční kapela… foto: Lenka Krausová

Al Andaluz Project – to je společné dílo čtyř Němců, dvou Španělů a dvou Marokánců oceněné hlavní cenou RUTH 2012 (dejme tomu německá „Grammy“ za world music). Muziku maurského Španělska hráli hodně pietně (hodně historických nástrojů: loutny oud a saz, niněry, obrovská „horizontální harfa“ qanun…), tři dámy v popředí (Sigrid Hausen, Mara Aranda, Iman al Kandoussi) velmi dobře zpívaly a celé to mělo v sobě obrovskou sílu: určitě jeden z největších zážitků letošního Rudolstadtu.
Skotský houslista Alasdair Fraser a jeho kalifornská žačka, violoncellistka Natalie Haasová (oba tedy klasičtí smyčcaři) hrají v úpravě pro své dva nástroje skotskou lidovou hudbu. To jsem si tedy neuměl moc představit, ale zejména Fraser je tak mocně charismatická osobnost, že hodně dynamicky, emotivně a s vážnohudebním vkladem hrané skotské lidovky měly v jejich podání obrovský úspěch.
Grupo Polyfonik Shpati (Albánie) pro mě byla asi větší exotika, než Čína s Afrikou dohromady. Osmičlenný, převážně mužský sbor, v lidových krojích (např. muži na hlavách s bílými fezy), převážně jen zpívali, občas je doprovázel akordeon a tamburína. Parádně balkánské hlasy nás na jejich koncertě v městském kostele vytáhly někam doprostřed albánských pastvin, odkud údajně skutečně pocházejí.
No a pak muzikanti, které jsem slyšel jen tak „ z rychlíku“ – v běhu odněkud někam. Emei Mathiouthi (Tunisko), písničkářka s komorním doprovodem známá jako „tvář jasmínové revoluce“. Maik Mondial – Němci hrají Balkán, příjemně. Vołosi (Polsko) – zkřížení energické hudecké hudby z Beskyd s trochu akademickou závažností. Dále spousta pouličních muzikantů tvořících ve vnitřním městě kolorit festivalu, někteří z nich – třeba hráč na převeliký metalofon nebo bubeník na plastové kýble – byli k nalezení celou dobu na obvyklém místě.
Na poměry českých festivalů tu bylo (ve všech patrech) neuvěřitelné množství instrumentální muziky: to by u českého posluchače procházelo dost ztuha. Ale věřte nebo ne, postoj „hudba mluví“ je asi nejlepším příspěvkem k debatám, jestli zpívat česky nebo anglicky nebo jestli má cenu poslouchat muzikanty zpívající svahilsky, když jim nerozumím ani slovo. Myslím, že v naší branži je to velmi chytré řešení a třeba jen za tohle směřování patří festivalu v Rudolstadtu velký dík. Stejně jako za spoustu velkých zážitků.