FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„Colour Fest – to jsou pořádný barvy, rozumíš? Colour znamená barvy a fest jako festovný, jako pořádný, rozumíš?“ (Kdo by chtěl říct, že ten festival se nejmenuje Colour Fest, nechť ví, že oficiální názvy někdy nejsou důležité: Zahradu v éře, kdy byla ve Strážnici, také místní zásadně nazývali FolkFest…) Seděl jsem na obědě v rázovité restauračce na pomezí čtvrtí Hulváky a Moravská Ostrava a kuckaje smíchy poslouchal jsem, co místní lid říká o velkém festivalu na svém území.

S fakt pořádnými barvami to letos nebylo tak jednoduché. Jeden z mých dobrých kamarádů, člověk, který určitě muzice rozumí, mi řekl, že přijel letos na Colours of Ostrava jenom na Damiena Rice a pak zase odjel, protože na festivalu bylo málo zelené. (Nebo tak nějak.) Rozumějte: nepostrádal davy příslušně barevně oděných kamarádů doladěných liščími ohony, ale nějak neskousl průmyslový areál s minimem trávníků, kde se letos festival konal. No, a v tom jsme se právě neshodli: zatímco co se hudby samé týče, asi jsem byl při své první návštěvě CoO před třemi lety spokojenější (částečně i proto, že poprvé je jen jednou, částečně i proto, že jsem letos bohužel leccos zajímavého vynechal – viz závěr). Zato areál dolních Vítkovic – neuvěřitelný svět zmrtvělých a rzí pokrytých vysokých pecí, obřích potrubí, zásobníků, komínů, dnes „zpřístupnělé městské industriální dědictví“ a národní kulturní památka – tak ten mě tedy nadchl sám o sobě a ve spojitosti s hudbou taky. Ne, nekonvertoval jsem k metalu či industriálu, skutečně mně přišlo jako úžasné poslouchat zpěv a akustickou kytaru Damiena Rice, pak zvednout hlavu a podívat se na frontu temných hutních monumentů, která na nás zhlížela. Nebo se prodírat od pódia k pódiu úzkými uličkami mezi (občas už prořezaným) potrubím o průměru 2000 mm a prohlížet si cédéčka nebo kupovat pivo ve stáncích schoulených na úpatí koksárenských baterií. (Pravda, v sandálech to občas mezi štěrkem a zachovaným uhelným prachem žádná labuž nebyla; a to prý byl v tomto směru areál „zcivilizován“ mnohem víc než loni.) Nebo na „klubová“ vystoupení chodit do Multifunkční auly Gong – dříve plynojemu jímajícího vysokopecní plyn.

Začnu tedy v Gongu a pokus o popis slyšené hudby budu členit právě po jednotlivých scénách. Gong je krásně upravená prostora pro 1500 diváků, z nichž každý bezvadně vidí i slyší. Jelikož ovšem celkový počet diváků Colours of Ostrava byl o řád vyšší, bylo třeba si kupovat lístky, akreditace – neakreditace. To by mi snad ani nevadilo, ale nějak jsem se to dopředu nedozvěděl a přišel tak o snad jedinou interpretku, která Gong vyprodala – Markétu Irglovou. Všechny tři koncerty, které jsem v Gongu vyslechl, oscilovaly mezi world music a jazzem (každý tedy jinak), byly akustické, neukřičené až málem meditativní – Gong tímto jako jediná scéna v uzavřeném prostoru tvořil silnou protiváhu převážně rozjuchané hudbě, na kterou člověk narážel jinde.

O Anně Marii Jopek (PL) řekla Eva Vrbková, představitelka Eržiky z Balady pro banditu, kterýmžto kusem se Gong o den dřív pro účely Colours of Ostrava otvíral, že její vystoupení je esence ženství. Naprosto souhlasím: blonďatá stále-ještě-sexbomba disponuje nádherným plným hlasem, který skvěle ovládá. Zpívá krásnou měkkou polštinou, do které si člověk může vysloveně lehnout, ale začala češtinou, kterou představila kapelu, čímž si získala diváky. Ostatně, přestože všechny materiály o ní psaly jako o jazzové hvězdě (byť s velmi širokým záběrem), na mnou zhlédnutém recitálu přinášeli jazz hlavně její doprovodní muzikanti, a to svým cítěním, nikoli použitými nástroji. Ty mohly být víceméně i folkové (akustická kytara, různé basy, bicí či perkuse, klavír, irské píšťaly), stejně jako celý, z lidové hudby vycházející repertoár.

Dhafer Youssef (Tunisko) – hráč na loutnu oud a úžasný zpěvák sestavil svou doprovodnou kapelu z evropských hráčů (Norsko, Estonsko, Anglie, Holandsko) na „evropské“ – nebo chcete-li běžné – nástroje, takže z výborně hraného základu kytary, baskytary, kláves a bicích vystupovala jeho hra i zpěv jako pro Středoevropana velice atraktivní pamlsek.

Zpěvačka Savina Yannatou (GR) se svou kapelou Primavera en Salonico (Jaro v Soluni) přinášela hudbu velmi mírnou, jako je počasí ve Středomoří, ze kterého čerpala repertoár: skutečně její hudba s jasným etnickými kořeny a kapkou jazzu pochází kromě Řecka i z dalších balkánských zemí, ze severní Afriky i Blízkého východu. Početná doprovodná kapela dokázala velmi přirozeně a chutně namíchat „normální“ nástroje, jako kytary, housle a kontrabas, s „etnickými“, jako je buzuki, loutna „oud“, citera quanun, různé flétny, perkuse, atp.

Scéna Drive, ve které jsem letos možná strávil nejvíc času, byla pravým protipólem Gongu. Byl to obří stan, kde vládla muzika divoká, nespoutaná a hlasitá, takže tvůrci scény chtěli zřejmě hodně místa na tanec publika – který se však (trochu i k mému údivu) vlastně nekonal. Scéna byla koncipovaná „pro alternativní country, folk, blues – vlastně americanu,“ jak ji charakterizoval Jiří Moravčík; šéfka Colours of Ostrava Zlata Holušová mluvila dokonce o „reprezentativním vzorku současné alternativní scény vycházející z bluegrassu.“

Baskery (S) jsou tři sestry (s malým „s“, samozřejmě), takže když chtěly (ale ony zas tak často nechtěly), uměly předvést krásně barevný trojhlas, jak to u sourozenců bývá. Častěji chtěly předvádět obrovský nátěr, kterému říkaly „mud country“ (snad nejlépe „kalná country“) a nějaké ty prvky country tam skutečně byly. Neuvěřitelné bylo, jak dokázaly udělat ve třech spoustu muziky: banjistka (hrála na šestistrunné banjo prstýnky) stíhala ve většině skladeb hrát ještě na kopák a tamburínu, její sestra střídala kytary. Posledním nástrojem byla basa: sice klasický dřevěný kontrabas, ale ozvučený tak, že jeho housové zvuky trhaly bránici…

Poletíme? (CZ) asi nemusím představovat úplně obšírně. Od chvíle, kdy jsem je slyšel naposledy, se rozrostli o tenorsaxofon, ale ty největší pecky byly stále stejné: Lokomotiva, Holky pitomý, Soutěž… Ovšem důležité bylo ne co, ale jak: málem bych nevěřil, že jsem někdy slyšel Poletíme? jako kapelu praktikující šou, ale přece jen klubovou šou. Rudolf Brančovský vířil úplně nejzběsileji po velkém pódiu a vůbec celá kapela vypadala, že celá ta festivalová (stanová…) atmosféra a přebuzený zvuk jsou jejím denním chlebem. Rozhodně plnohodnotný český příspěvek k alternativní country…

Další trojice ze scény Drive, Mama Rosin (CH), drive opět měla – jako samozřejmou vstupenku – ale cajun, o kterém tvrdila, že hraje, hmm, no ten v tom byl opravdu ve stopovém množství. Spíš člověka při jejich nadupané křepčící muzice napadlo, jak jsou Mama Rosin (ale i jiné kapely ze scény Drive) svobodní: vyzobou si z takové té všeobecné americany prvky, které je baví, podají to tak, jak je jejich muzikálnosti přirozené a klidně tomu říkají cajun… Žádné bezmezné napodobování vzorů. Ještě nástroje: elektrická kytara, pětistrunné banjo a melodeon (malinkatý akordeon) na střídačku, třetí muž na bicí. No řekněte – jakýpak cajun bez houslí…?

Gangstagrass (USA): když ještě napíšu, že jejich poslední deska se jmenuje Rappalachia, asi už ani nemusím vysvětlovat, co že to hrají, z kterých dvou zdánlivě neslučitelných žánrů vycházejí. Na základě jejich názvu a toho, co jsem si přečetl, jsem si udělal nějakou představu: skutečnost byla téměř stejná, žádné překvapení. Přesto jsem měl z té nepravděpodobné míchanice radost (i když jsem moc nerozuměl, což byl zřejmě značný nedostatek) - žánry se mají potkávat. Prostě: normální bluegrassová čtveřice, kytarista, houslista, banjista a dobristka. Ptáte se, co basa? No, ta tam být nemohla, protože místo ní se vždycky pustilo takové to hip-hopové šš-šš-buch-šš-šš-buch… a celek korunovali dva rappeři černí jak uhlí. Otočené kšiltovky, plandající trička a vedle nich banjista se sombrerem… fakt mňam.

Agnostic Mountain Gospel Choir (CND) byste naopak podle názvu neidentifikovali. „Agnostic“ prý znamená pochybnost vnucenou potulným kazatelem, zda hudba, kterou hrají, vůbec existuje. Podivné, ale dobrá. Čtyři drsňáci (dva střídají akustickou a slide kytaru s šestistranným banjem, dva se starají o rytmiku u kontrabasu a specificky postavených bicích) rozhodně nejsou venkovští balíci z Appalačských hor, ale pocházejí z kanadského velkoměsta Calgary. Kdepak gospely – ani trochu, hrají blues, blues z pomezí country, country blues. A choir – tedy sbor, nějaké krásné vícehlasé zpívání – to už vůbec ne. Drsné, temné hlasy, nic moc urovnaného, jak když všichni studovali u Toma Waitse. Mimochodem, poslední muzika, kterou jsem na letošním Colours of Ostrava slyšel…

Z ostatních pódií si mě nejvíc přitáhlo samozřejmě to největší (tedy hezky komerčně „Česká spořitelna stage“), ale průnik největších hvězd, které zde hrály, a mého vkusu (tedy toho, co jsem chtěl plánovaně slyšet) byl nakonec jen dvouprvkový.

Damien Rice (IRL) – hvězda na velkém pódiu, umělec, který přitáhl tisíce diváků (a který přitom na festivalech údajně vystupuje velmi zřídka) a přitom jediný osamocený písničkář, kterého jsem v Ostravě slyšel. Vůbec ne tak křehký a krasosmutnící, jak ho znám z jeho alb, ale typický irský písničkář, podobný pojetím své hudby Glenu Hansardovi či Fergusu O’Farrellovi. Potrhaná košile, surově omlácená kytara (jak je to u irských písničkářů snad povinné…), jen ten klavír byl možná prost na odiv vystavovaných poskvrn… A písně: krásné, silné, usebraně předvedené. Když už se zdálo, že to vážné soustředění na muziku ovládne celý koncert, vyhlédl si Damien pod pódiem „děvče z lidu“ a předvedl s ní scénku „chci svést dívku, ale ona má jiného“, při které v neuvěřitelném tempu zlikvidovali láhev červeného. Jako host přišla na dvě písničky Markéta Irglová, což bylo fajn; naopak jsem nepochopil, proč jednou z nich muselo být Cohenovo Hallelujah, ta „celkem dobrá písnička, kterou hraje zbytečně moc lidí…“

Asaf Avidan (Izrael) – písničkář z množiny nejuznávanějších světových folkrockerů, muž který umí posluchače rozdělit v názoru na svůj výjimečný hlas. Podle mého znějící, jak když se zkříží pozdní Dylan se svým skřehotavým, zraněným tónem, s někým jako třeba John Mellencamp, což mu umožní zpívat o oktávu a půl výš… Přes svůj původ hraje klasický anglosaský folkrock; zpestřujících blízkovýchodních „hadů“ jsem si v jeho aranžích všiml asi jednou nebo dvakrát. Doprovodnou kapelu tvořil baskytarista, bubeník a dvě klávesistky (jedna hrála i na perkuse.) Moc příjemně strávený podvečerní čas.

Další část zážitků tvořily kapely, které jsem zažil velmi krátkým útržkem jejich tvorby, když jsem pádil z jedné scény na druhou, a to ještě přes frontu na bramborák. Takhle jsem slyšel pouhou poslední čtvrtinu (třetinu?) koncertu Zrní (CZ), na jedné z menších scén pod vysokými pecemi. Škoda: dost jsem se na ně těšil, nicméně i ze slyšeného výseku lze dojít k závěru, že za ty dva roky, co jsem je od poslední Zahrady neslyšel, udělali – co se týče živého hraní – velkou spoustu práce, zejména pak zpěvák Jan Unger. Na hlavní scéně jsem ještě dvakrát zavadil o reggae: tedy Irie Révoltés (D) byli zkříženi s hip-hopem a přišlo mi, že tam jde trochu víc o show než o muziku, ale nebylo to vyloženě nepříjemné. Tiken Jah Fakoly (Pobřeží slonoviny) je podle všech vyčtených podkladů v Africe nesmírně populární reggae zpěvák, jeho doprovod (včetně vokalistek) měl velikost a sound orchestru a poslouchal se hezky. Poslední o koho jsem na největší scéně narazil, byl Woodkid (F), další z velkých letošních hvězd festivalu. Mně ale hudba „uznávaného tvůrce videoklipů“ připadala jak živě přehrávaný soundtrack k čemusi a úplně se se mnou míjela. Zase někde hned pod vysokými pecemi jsem potkal Azize Sahmaouiho (Maroko), hráče na loutnu n’goni, frontmana rozsáhlého orchestru zvaného University of Gnawa. Nicméně na zmíněnou loutnu hrál dosti doprovodným způsobem, a pokud bych čekal, že mne jejich produkce přivede do transu, jak stálo ve festivalovém průvodci, tak to bych se načekal. Nicméně bylo to příjemné hraní, hodně repetitivní, možná by se dalo říci až minimalistické. Na další scénu (Arcelor Mittal Stage) jsem se vydal snad jedině kvůli kousíčku Pražského výběru (CZ), abych si zavzpomínal, jak jsem jim držel palce (stejně tak celý národ) kolem vydání – nevydání alba Straka v hrsti. Barvitá show s oběma postupně emigrovavšími bubeníky a skutečně aspoň některými songy z těch bezmála mýtických časů.

Pak jsem ještě slyšel kompletní vystoupení (samozřejmě na hlavní scéně) asi největších hvězd letošního Colours of Ostrava, islandské skupiny Sigur Rós, o které jsem nijak zvlášť nestál. Prostě to tak chodí – v čase krátce po mém příjezdu na festival nikde nic bližšího mému srdci nehrálo a musím říct, že jsem nelitoval. Ne, fanouškem postrocku Sigur Rós jsem se nestal, ale musím uznat, že šlo o poměrně dost zajímavý zážitek. Na pódiu hrálo asi deset muzikantů, kromě baskytaristy a bubeníka už to byli víceméně jen hráči na klávesy a smyčce. Frontman Jónsi hrál na arco elektrickou kytaru a zpíval ultravysokým hlasem, se kterým dokázal skvěle barevně pracovat, od pláče týraného děcka přes andělské ševelení po mňoukání. Stejně tak dokázala kapela pracovat s dynamikou – od tichého nářku po hlukové stěny. Na pozadí velké světelné a obrazové show hráli hudbu v podstatě celou tvořenou dlouhými tóny a plochami, ale jak jsem naznačil, zajímavé to bylo.

No, a pak byla naopak řada kapel, které jsem chtěl potkat, a nepodařilo se mi to. Na tom není nic zvláštního – na Colours of Ostrava vystoupilo 105 kapel hrajících souběžně na šesti scénách, všechno člověk stihnout nemůže (i když je nakonec překvapen, jak nízké číslo pochytal). Horší bylo, že jsem připustil plánování rodinné dovolené dříve, než jsem znal přesný program - rozmístění účinkujících do dnů (mimochodem, vešlo ve známost neuvěřitelně blízko před začátkem festivalu) - a na neděli jsem už prostě odjel. Jenže kdosi tajemný se rozhodl, že neděle bude den folku, takže jsem přišel o spoustu zajímavých položek. Nejdéle mě budou mrzet americký freak-folkař Devendra Banhart a současná největší hvězda anglického folku Sam Lee, ale minul jsem se i s portugalskou zpěvačkou Sarou Tavares, polskou nekonformní písničkářkou Mariou Peszek, nadžánrovou západoafrickou umělkyní Rokií Traoré, mými oblíbenci – rockgrassovými Hayseed Dixie… Chtěl jsem vám je aspoň ukázat na fotkách, ale oficiální archiv Colours of Ostrava, který je určen k volnému použití, moc možností neskýtá. Vedle toho tu hrála řada umělců považovaných i v rámci festivalu za mimořádné hvězdy, které jsem nestihl z důvodu překryvu koncertů, minul jsem se s nimi, protože jsem chyběl, nebo jsem o ně prostě nijak zvlášť nestál – například Jamie Cullum, The xx, Bonobo, Tomahavk a Mike Patton, The Knife, Dub FX, Inspiral Caprets, Acoustic Africa, Jon Hassel a další.

Asi se opakuji, ale velký festival - to by mělo být něco víc než jen součet jednotlivých položek. V případě Colours of Ostrava to rozhodně platí: atmosféra ještě umocněná industriálním areálem fungovala skvěle. Bez ohledu na to, koho výborně pracující dramaturgie na příští rok nakoupí, mohu tento festival doporučit jako zajímavý a přínosný. Jako pořádný barvy.

Takhle vypadala ulička stánků skrčená pod areálem vysokých pecí Dolní Vítkovice… foto: Tomáš Hrubý	…a takhle se pod vysokými pecemi žilo. foto: Tomáš Hrubý
Takhle se rapovalo mezi houslemi a dobrem a strefovalo se banjem do strojových podkladů (Gangstagrass) foto: Ivan Prokop	V zeleném světle obřího stanu Drive řádí Mama Rosin foto: Tomáš Hrubý
Mým posledním zážitkem ze scény Drive byli Kanaďané Agnostic Mountain Gospel Choir foto: Tomáš Hrubý	Největšími zážitky, které jsem si odnesl z hlavní scény, byl koncert izraelského folkrockera Asafa Avidana foto: Tomáš Hrubý
…a zejména irského písničkáře Damiena Rice. foto: Ivan Prokop	Máte chuť na víno? Zajděte si do uhelného bunkru! (Naštěstí bývalého.) foto: Tomáš Hrubý

Colours of Ostrava, 18. – 21. července 2013, Ostrava, areál Dolní Vítkovice