Pódium tak akorát velké, aby se tam tři muzikanti pohodlně vešli; přesto jednomu z nich (prý nikoli poprvé) spadl během hry kontrabas dolů: „To nic,“ komentoval to jeho spoluhráč, „on se živí jako opravář hudebních nástrojů, takže si to zase spraví.“ Když řeknu, že nešťastný kontrabasista byl Pavel Peroutka, jeho spoluhráč Jirka Holoubek (a pódium se vynacházelo v Salmovské literární kavárně), tak modří už vědí, že jsem navštívil koncert Jiří Holoubek tria.
Jirka se mi při krátkém rozhovoru svěřil, že se vlastně vždycky považoval za folkaře; z pódia si pak stěžoval, že kapela doplácí na svou údajnou nezařaditelnost způsobující, že si příliš nezahraje na festivalech a jiných podnicích folkových, bluegrassových, ani jazzových, protože „je málo“ příslušně žánrová. Z bluegrassu má JH trio skutečně pouze slavnou minulost Holoubka a Peroutky (Reliéf), ale pokud by se folkaři zdráhali chodit na jejich koncerty, byla by to jejich velká chyba, protože eponymní album JH tria je podle mého názoru nejlepší folkovou prvotinou roku 2013 (nebudu-li sólovou desku Ivo Cicvárka dost logicky považovat za prvotinu). Z tohoto alba také zněla většina písniček – namátkově Jen málo, Zimní, Abys měla co číst, Jsou jiný… i ta nejznámější, kterou hrají pánové Holoubek a Peroutka na koncertech „svého“ Spirituál kvintetu – V tichu. Několik skladeb bylo nových, zaznělo i pár standardů a překvapením bylo Concertino D dur francouzské skladatelky 19. a 20. století Cécile Chaminade pro příčnou flétnu (Jiří Holoubek) a klavír (třetí člen tria, Tomáš Stehlík). Flétna pak zazněla – na rozdíl od cédéčkových verzí - i v několika písničkách. „Prostě jsem si po dvanácti letech zase koupil flétnu,“ vysvětlil kapelník drobnou změnu soundu; některé kousky hrané na klavír, příčnou flétnu a kontrabas tak chytly lehký jazzový nádech – viz výše…
Nenechte si příště nebo kdykoli ujít – mohu vřele doporučit.

Jiří Holoubek trio, 7. února 2014, Praha, Salmovská literární kavárna