gototop
29.09.2014 Já a festivaly druhé půle srpna (Tomáš Hrubý)    Tisk
Povídačky
První navlhlý festival se konal už v půli srpna: Janouškovo Ústí, v současnosti – podle místa konání – zvané taky Muzikanti v Cakli. Byl jsem – velmi částečně – u toho, protože mám poblíž Ústí nad Orlicí půlku chalupy. Tato geografická blízkost je jedním z důvodů, proč mám tento menší festival rád a snažím se na něj čas od času dorazit. Dalším důvodem je jakýsi pocit sounáležitosti: poprvé jsem tam pracovně zavítal v půli 90. let, když podtitul (a místo konání) festivalu byl ještě Muzikanti na plovárně. A rozhodně v neposlední řadě to, že organizátor a donátor názvu akce je písničkář, kterého si vážím a jehož dílo mám rád.
Letos jsem se spíš mihnul: to víte, údržba roubenky není žádná snadná věc, takže páteční koncert jsem zcela vypustil a na sobotní dorazil tak asi v půli. Snad by to nebylo ani nutné takhle podrobně vysvětlovat, kdybych v uplynulých dnech nedostal lekci z muzikantské ješitnosti: jedna z hvězd žánru, kterou s potěšením sleduji celý svůj hudební život a celý svůj publicistický život o ní víceméně příznivě referuji, mě sjela na tři doby, že určitě před jejím festivalovým vystoupením schválně odcházím, abych se jí nemusel žurnalisticky věnovat. Takže, prosím Vás: Kosmonaute, Lado Šimíčková, Pouta, Edo Kleno, Sovo & Slamáku (s těmi jsem si to vyříkal na místě), Michale Vaňku, Kateřino Svobodová, Pozdní sběre! Opravdu bych radši poslouchal vaši hudbu, než natíral štít. A teď k těm, které jsem zažil: Slávek Janoušek měl kromě svého obvyklého parťáka Luboše Vondráka na jevišti i Luboše Novotného s dobrem. Pamatujete ještě Luboše Novotného s Duem Cis? Jeho skvostné dobro s folkovými písničkami pasuje přenáramně a popsané hraní v triu prý dávají vždy, když má Luboš N. čas (což není moc často).
Rockové legendě v komorním posazu patřil další blok: do Cakle přijel zahrát a zazpívat Roman Dragoun. Jeho dva roky staré album se jmenuje Piano, což byl také jediný nástroj, který ho na jevišti doprovázel. Na to, že je Dragoun vítězem hlasování čtenářů Rock&Pop v kategorii klávesy – čili jakýmsi držitelem titulu „klávesák všech dob“ – bylo jeho donekonečna rozkládající piano poměrně monotónní a některé posluchače od tohoto interpreta - folkový festival určitě obohacujícího – poněkud odrazovalo. Soustředění fajnšmekři ale měli bezpečně co vychutnat – třeba osobitý zpěv nebo texty interpretova otce, akademického malíře Františka Romana Dragouna.
A to už nastával závěr festivalu, kdy jsem si najednou připadal jako někde na Jamboree ve Strakonicích. Závěrečnou gradaci totiž Slávek svěřil trochu překvapivě hned dvěma našim největším bluegrassovým špičkám. Napřed Robert Křesťan & Druhá tráva. Tomáš Liška tentokrát pouze s akustickou baskytarou, jinak vše tak, jak jsme zvyklí: soustředěné, dobře ozvučené, špičkové. Dylanovky, Robertovy písničky, Telegraph Road – všemu kulisa kempu v Cakli náramně slušela. Cop, v pětičlenné verzi (bez Jardy Štěrby), se musel vyrovnat jednak s pozdním časem svého setu, jednak s tím, že dosavadní mrholení nepříjemně zhoustlo. Tyto výzvy jako by dodaly jejich hudbě ještě křídla. Furiantské pódiové tanečky, kontaktní moderování, ale jistě hlavně skvělé hlasy i instrumenty způsobily, že se publikum před koncem festivalu nerozprchlo.
Vůbec jsem měl pocit, že na to, jak nepříjemné počasí už od rána vládlo, to nebyl špatně navštívený ročník; důležité ovšem je, jestli to tak pozitivně cítil i Slávek Janoušek. Na tom totiž záleží, jestli se příští rok dočkáme 30. ročníku tohoto festivalu.
Poněkud protivná namočenost, ale naštěstí ne splachovací slejvák – to mělo Janouškovo Ústí společné s festivalem konajícím se o 14 dní později a o pár desítek kilometrů východněji, s Mohelnickým dostavníkem. Předesílám, že nehodnotím neděli, které jsem se tentokrát bohužel nemohl zúčastnit a která možná poněkud spláchnutá byla, nevím. Zato jsem tentokrát dokázal neskutečné – dorazil jsem poprvé v životě na Dostavník v pátek ještě před jeho zahájením Vlajkou v podání mohelnických Smolařů, kapely, která byla před téměř čtyřiceti lety u toho, když Dostavník vznikal.
Zahájení Mohelnického dostavníku
Zahájení Mohelnického dostavníku
foto: Lenka Krausová
Poprvé jsem taky slyšel komplet celou soutěž kapel. Hodně jsem se na ni těšil, ale přesto jsem měl pocit, že výběr kapel pro soutěž byl letos poněkud slabší než v ročnících, ze kterých jsem třeba viděl jenom kousek. Nicméně mě potěšilo, že jsem se s tipem na vítěze shodl s porotou (Petr Čechák, Jirka moravský Brabec, Milan Tesař, Sandy Nosek a Aleš Kubis): pražská Passage mi přišla opravdu nejlepší, díky krásnému zpěvu Madlenky Klupkové a Davida Watzla, zajímavým aranžím a slušným písničkám. Velmi blízko vrcholu jsem cítil i produkci brněnské mladé kapely Kupodivu (získali cenu TV Noe): bez kytary (saxofony, klávesy, baskytara, zpěvačka) se usadili na pomezí folku a jazzu, nicméně nebojte se artistně uspávacích suit: výsledkem jejich snažení byly písničky, i když s dosti ujetými texty. Hodně zvědavý jsem byl samozřejmě na polské GG Acoustic (v jako vždy výborném zpravodaji Dostavník Times byli uvedeni jako „GG Aqustic“, ale uznejte sami, to je blbost, ne?). Kytara, banjo na střídačku s dobrem, housle a baskytara a pozice „my víme, co je bluegrass, nebojte, ale budeme hrát tak, jak uznáme za vhodné“ – což bylo někdy skvělé, někdy trochu hluché, někdy příliš na efekt. Úžasná byla jejich instrumentálka Fisher's Hornpipe: nic jsem si od toho standardu nesliboval, ale to neuvěřitelně nápadité (poněkud nebluegrassové) aranžmá, a ty skvělé housle… Ano, kapelnice (a zpěvačka) Dominika Dosia Jurczak-Gondek byla občas až nepříjemně předvádivá a taky dominantní (divím se, že si nepořídila automatického kytaristu a automatického baskytaristu), ale tak skvělá hra na housle se často neslyší. Zbylé dvě skladby mi ale nepřipadaly příliš zajímavé. A koho ještě - alespoň telegraficky – ze soutěže Mohelnického dostavníku zmínit? Staří harcovníci z Plzně, kapela Fregata předváděla ve slušné úrovni svůj středový folk, současná sestava asi líp umí „jak“ než „co“. Když kapela nastoupí v klasické bluegrassové sestavě (dobrista bohužel nedorazil) a prohlásí, že z bluegrassu jen vychází, tak celý natěšený očekávám nářez a aranžérské hody. Produkce kapely Stoptime z Vysočiny byla ale dosti krotká. Marod z Ostravy jsou miláčkem publika: z letošního Dostavníku si ke svým cenám přidali Cenu diváků a Cenu internetového vítěze. Tentokrát se obešli bez dětského (dětinského?) repertoáru a namíchali veselé tango v ostravském nářečí Slivky s dvěma poměrně sentimentálními trampskými songy. Nemohu si pomoci, nějak se s nimi míjím, i když za realizaci sehraného rodinného bandu by vlastně zasloužili pochvalu. Příjemně mě překvapil přerovský Špunt, kterému se musím omluvit za to, že jsem ho měl zařazen ve škatulce „nesmlouvavě ortodoxní trampská píseň“. Vůbec ne: trampská píseň příjemná, typu, kterému se v 80. letech říkalo „pražský“, tj. bez brněnského swingování, s krásnou příčnou flétnou… Pouliční lampa z Chodska je seskupením teenagerů s písněmi odpovídajícími jejich věku. Tedy chvílemi dost hroznými, ale zato z těch kluků koukalo, že by z nich jednou tedy opravdu mohlo něco být. Vzhledem k stylu, který se pokoušeli hrát, z nich jednou možná něco bude zcela mimo naše žánry.
V pátek večer nám ještě TV Noe (jistě v dramaturgii Jirky moravského Brabce, který si to všechno i uvedl) předložila Žambochy, Ivo Cicváka s redukovaným projektem Velký svět (bez dechů), Jitku Šuranskou s triem a Tempo di vlak. Doufám, že se skvěle hrající vítěz i nominant na letošního folkového Anděla neurazí, když dále zmíním pouze Jitku Šuranskou, protože s triem jsem ji slyšel naživo poprvé. Vystoupení mělo obrovskou sílu a Jitka mimořádné charisma. Fakt to stálo za to. No a pak už Dostavnická filmová soutěž…
Sobota, původně meteorology vyhlašovaná jako hlavní prostor pro běsnění živlů, byla nakonec v podstatě bez kapky. Aligátor tentokrát chytře na pozdní odpoledne svěřil pódium představitelům špiček „středního kapelního věku“, Devítka i Marien tento čas skvěle využily a zaplněná hlavní scéna v Městských sadech je přijala v podstatě jako vrchol festivalu.
Skupina Devítka
Skupina Devítka
foto: Lenka Krausová
Tak snad ta generační výměna proběhne, aniž se žánr zhroutí. To ale neznamená, že by se legendy chystaly to zabalit: Žalman mě potěšil a snad i překvapil řadou nových písniček, které se svým Spolem zahrál; zejména Na holý zemi se mi líbila hodně. Ještě aspoň pár slov o některých dalších sobotních položkách: zahajovali Funny Fellows se svým veselým a naštěstí i celkem vkusným komponovaným pořadem Švejkoviny, který vycházel z všeobecně připomínaného výročí zahájení 1. světové války a z atmosféry konce stařičkého mocnářství. Lokálka se vrátila na Mohelnický dostavník po pěti letech; ne že bych se všemu, co udělá, smál (tak jsme to spolu ostatně měli po většinu času), ale pozoroval jsem je s obdivem, jak zachovalou parní lokomotivu (u té také neřeším výkon nebo jestli splňuje emisní normy). Nepředstavujte si ale, že mají nějaký příliš vysoký věkový průměr: z první generace zbyl pouze uvádějící Vašek Souček, Ladislav Hübelbauer s baskytarou a ovšem František Zapadlo: zpočátku zdánlivě unaveně na židli spočívající, poté v pohybu své hity zpívající a na závěr až do tance přecházející. Ještě hloub do nitra FC muzea jsme se vydali se sestavou uvedenou jako Rangers – Plavci: pokud máte – stejně jako jsem měl já – chaos v tom, kdo je kdo z četných klonů původních Rangers (Plavců), vězte tedy, že toto je ta parta, kde z otců zakladatelů zůstal pouze Mirek Řihošek (za nedlouhý blok v Mohelnici jsem ho slyšel říct na pódiu víc slov, než za celých předchozích 40 let, co Rangers sleduji). Možná je to ta skupina, která se neodštěpovala a nese tedy přímé následnictví, ale to říkám s otazníkem a s vyznáním, že vlastně nevím, protože bych nerad schytal nějaký ten šrapnelový útok ze zákopů znesvářené rangers-scény. V každém případě dávné songy přehrávali snesitelně a měl jsem i pocit, že ačkoli už nemají jediný původní hlas, trojice František Goliš Drápal – Karel Macálka – Max Presser se snaží celkem uspokojivě simulovat základní trojhlas Rangers zlaté éry, což bych o sestavách fungujících před pár lety asi neřekl. „My hrajeme na závěr festivalu neradi,“ uváděl Míša Leicht cca půlnoční vystoupení své kapely. To mně fakt pobavilo: nepamatuji se, že bych na letošních festivalech COP slyšel někdy jindy, než v pozici šlusující kapely. A taky si myslím, že je to v pořádku: kdo by uměl lépe zacloumat s přece jen již poněkud vadnoucím a řídnoucím publikem a udělat ze závěru dne událost? A při vzpomínce na ještě jednou v sobotu hrající GG Acoustic jsem musel říct, že jsem rád, že u nás je na špičce kapela, která si energii vybíjí – kupříkladu – pobíháním kytaristy a baskytaristy po pódiu a ne manipulováním publikem.
Čekáte-li zmínku o každé kapele hrající v sobotu na Hlavní scéně, nedočkáte se jí. Už třeba proto, že jsem se šel podívat, jak hoří osadní táborový oheň (vzorně; hrála zrovna Sekvoj) a zejména jak funguje Duhová scéna. Naštěstí se nevyplnila šuškanda, kterou jsem slyšel hned po skončení loňského ročníku, že Aligátor druhou scénu z různých provozních důvodů zruší. Nezrušil: díky za to, pódium na lesní pasece má svoje nepopiratelné kouzlo a možnost zařadit do programu podstatně víc položek staví festival do jiného světla. Vzpomenu aspoň tři zážitky: potěšil jsem se se stále skvostným trojhlasem Madalen, zaregistroval jsem, že Věneband se přerodil do podoby standardní folkrockové bandy (přeji děvčatům lepší stravitelnost a tím jistě i vyšší potenciální úspěchy, ale je mi líto předchozího zcela originálního soundu) a nechal jsem se překvapit vystoupením BG Novy. Bluegrassoví hrdinové 80. let (dnes jsou bluegrassoví jen velmi částečně) totiž nebyli muzeální ani malinko: pochoutkové byly jejich dávné vlastní songy, jejich drive i zpěv Joea Dokoupila, jednoho z mála vyvolených, kteří si mohou dovolit zazpívat Good Woman’s Love, aniž to zní jako nedopečená parodie.
Jak jsem již naznačil, ze závažných důvodů jsme v prvních nedělních minutách museli skočit do auta a vyrazit ku Praze, takže nedělní dopolední program, na kterém si tradičně obzvláště pochutnávám, jsem tentokrát neslyšel. Přesto jsem si potvrdil, že jen málo současných folkových festivalů mě potěší tolik, jako Mohelnický dostavník.
Cop
Cop
foto: Lenka Krausová
Funny Fellows
Funny Fellows
foto: Lenka Krausová
Magalen
Magalen
foto: Lenka Krausová
Marien
Marien
foto: Lenka Krausová
Skupina Passage při předávání ceny
Skupina Passage při předávání ceny
foto: Lenka Krausová
Průvod
Průvod
foto: Lenka Krausová
Rangers
Rangers
foto: Lenka Krausová
Žalman a spol.
Žalman a spol.
foto: Lenka Krausová
Janouškovo Ústí (Muzikanti v Cakli), 15. – 16. srpna 2014, Ústí nad Orlicí, vodácký areál Cakle
Mohelnický dostavník, 29. – 31. srpna 2014, Mohelnice, Městské sady – autokemp Morava Camp

Sdílet na...
Kam dál?

» Obnovený Mohelnický dostavník ve dvanácti obrazech (Tomáš Hrubý)

» Mohelnický dostavník letos nebude (FOLKtime.cz)

» Mohelnický dostavník: počasím studený, atmosférou vřelý (Tomáš Hrubý)

» Janouškovo Ústí (Slávek Janoušek)

» Výsledky Mohelnického dostavníku 2014 (Redakce)

Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Prosím, opište anti-spamový kód, který je zobrazen v obrázku. Pokud Vás obtěžuje zadávání tohoto kódu, zaregistrujte se a pište komentáře jako přihlášený uživatel.

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."