FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V tak trochu vílím (nebo vílovitém?) úboru s červenými korálemi na krku se s mírným zpožděním postavila Martina Trchová proti zaplněné a natěšené Malostranské besedě. Spolu s ní ovšem i její Trio, které se v průběhu večera rozdělilo na mlčenlivé (bubeník Petr Chlouba) a drsné (kytarista Partik Henel a kontrabasista Radek Polívka), kteří protagonistku svými výroky rozhodně nešetřili („my nejsme žádná tvoje skupina…“, „kdybych věděl, že tady budeš mluvit místo hraní, tak jsem sem nemusel chodit…“). Martina ovšem byla na křest své třetí desky tak natěšená, že z ní pozitivno celý dlouhý večer sálalo a rozhodně se rozhodit nedala. Dokonce i když dvakrát zapomněla text (jednou bohužel v refrénu, takže se to táhlo celou písní), tak vypadala, že ji to snad dokonce potěšilo.

Prostě radost z muziky i vydařeného večera probíhala z pódia do sálu a zpět. Začátek patřil písním převážně ze dvou starších desek (Takhle ve mně vyjou vlci, Odnikudnikam, Zakázaný ovoce, U baru…), zhruba ve čtvrtině večera uvedla Martina svého hosta, kterým byla jihoafrická zpěvačka Melanie Scholtz. Vysvětlila, že jí velmi záleželo na hostu křtu, protože je to pro ni po šesti letech (od alba Takhle ve mně vyjou vlci) velká událost a právě proto si po pečlivém zvažování vybrala Melanii. Líčila, jak se poprvé potkaly na společném koncertu, pak na jazzovém workshopu, kde byla Melanie za lektorku a Martina za žačku a nakonec se staly kamarádkami. Melanie Scholtz vystoupila sama, jen s looperem, s kterým uměla zacházet velmi schopně. Krásným temným hlasem zazpívala „africkou svatební“, další tři písně pocházely patrně rovněž z Afriky, za případnou mýlku se omlouvám, zpěvaččina angličtina pro mě byla jednak trochu zvláštní a hlavně tichá…

Nastal čas křtu: Martina Trchová svolávala fotografa, grafika, zvukaře a sdělila nám, že vzhledem k názvu křtěného alba Holobyt a dalším obsaženým skladbám, jako jsou například Holešovické paničky (o bezdomovkyních houfujících se v blízkosti sídla Armády spásy na Maninách) je nejvhodnějším nápojem ke křtu alba krabičák. Řešení bylo prefíkané: krabičákem (naštěstí bílým) se polilo album, umělci si poté otevřeli za účelem přípitku kvalitní sekt. „Tak nám ten krabičák pošli,“ ozval se kolega Cimbura – a opravdu, publikum bylo zásobeno mokem holobytců a bezbytců…

Křest přešel bez hrábnutí do strun v přestávku (to je poměrně progresivní řešení) a po ní následovala druhá půle, ve které Martina Trchová & Trio přehrála kompletně křtěné album Holobyt, jednu písničku za druhou v cédéčkovém pořadí, akorát před poslední skladbu Mravenci byla bůhvíproč zařazena starší písnička V kvartě žestě. (To jsem zažil taky asi podruhé v životě a velmi chválím – správný křest má být hlavně představení desky, ne…?) No, a pak už jen velký potlesk, tři růže od fanouška, děkování všem, všem, a přichází Melanie, se kterou si všichni přítomní střihli jazzový standard jako přídavek…

Na koncert jsem se hodně těšil, což může být zárodek zklamání: nepřihodilo se. Nejdůležitější: nové písničky jsou skvělé! A další: Martina zpívá čím dál lépe (zásluhou lektorky Melanie Scholtz?). Její trio úžasně hraje: obdivuji zejména kytarovou hmotu, ať už ji Patrik Henel loudí na španělku nebo na lubovou Ibanezu, a potom úžasné kontrabasové linky Radka Polívky. A nesmíme zapomenout ani na hosty (klávesista Radek Kašpar, dechaři Bharata Rajnošek a Anna, snad Kutová, slyšel-li jsem dobře). Nejúžasnější byl Rajnošek: dechařských mágů znám dlouhou řadu, ale aby lehce přecházeli od dřev k žesťům a zpět, to se zas tak moc nevidí. Největší ohlas sklidil za sopránsaxofonové sólo v Těle; mě fascinoval sound jakého docílil v Strachu souzvukem křídlovky a zobcové flétny (spolu s Annou K., snad Kutovou).

„Doufám, že po vydání nové desky nebudu už zařazena jako písničkářka,“ nechala se někde Martina slyšet. Hm, když já to nevidím jako ostudu a po autorství dvanácti skvělých nových písní si Martinu rád ve škatulce písničkářka ponechám. Je ovšem pravda, že za celý večer hrála na kytaru asi tak přibližně jednou. A sound nových skladeb? Jejich aranže? To už by mělo být spíš obsahem recenze desky Holobyt. Milí čtenáři, snad se jí společně dočkáme…