Letošní léto bude jistě hodnoceno jako roční období s mimořádným počtem tropických dní a nesmírně suchá sezóna. „Už je to tady“, hrklo asi v leckom, kdo není zrovna profesionálním popíračem globální klimatické změny. Vysušené vodní toky i plochy mně docela nahánějí strach a zužují hrdlo, přestože jsem svými kohoutky napojen na vodní nádrž Želivka – Švihov. Ale rozhodl jsem se, že budu pozitivní. Že si v současné situaci nějaké to plus najdu. Musel jsem přemýšlet dlouho. Dlouho. A pak úleva: máme jistotu, že nebude pršet na Mohelnickém dostavníku!

No, jistot v tomto slzavém údolí není. Je pravda, že meteorologové cosi říkali. Že bude lehoučce mrňkat v pátek a o něco víc možná v sobotu, tak trochu celý den, ale nic moc. A realita? Už ani nevím, jestli v pátek lehoučce mrňkalo, možná ano. V sobotu jsme pořád koukali na podivně se tvářící oblohu, ale pořád se nic nedělo. Někdy krátce po osmé večerní (drobné zdržení festival měl, takže přesně nevím) nastoupila kapela Pozdní sběr. První pecka bylo jakési několikapísňové medley, během kterého se naprosto nepravděpodobně silně rozpršelo. Nic dalšího už nebylo. Konferenciérka Blanka Prudilová (ano, letos nastala velká vynucená výměna uvaděčů) napřed řekla: „teď bude taková technická přestávka“, načež ve velmi krátké chvíli změnila výpověď na „tak to není přestávka, je to konec“. Zoufale se deštníky a pláštěnkami přikrývající – a přesto z průtrže mračen promočený – reportér v tu chvíli vyskočil (seděl proto, že je třeba vlastním tělem chránit půl metru čtverečního plochy – pak už si nikam nesedne) a stoupl si někam do bláta hlavní cesty a čekal, co se bude dít dál. 

Tak to byl sen každého publicisty, možnost napsat o akci, na kterou jezdí už pravidelně léta, konečně něco úplně jiného. Myslím, že to opravdu byly mimořádné události a zážitky těm pěti procentům pódiových diváků velmi závidím. Ale většina Mohelnického dostavníku proběhla přece jenom „normálně“, tedy podle programu, ničím nenarušena. Pojďme k ní.

Z páteční prestižní soutěže Mohelnického dostavníku jsem stihnul pouze poslední kapelu, která ale – jak se po vyhodnocení odbornou porotou ukázalo – soutěž vyhrála: Bonsai č. 3. Porovnávat tedy nemohu, ale přesto musím říct, že mám z vítězství Bonsaie č. 3 radost. Slyšel jsem je v srpnu na českobudějovickém náměstí v delší časové ploše a musím říct, že se za poslední rok – dva výrazně zlepšili, hlavně v disciplínách samozřejmost projevu, sebeprezentace nebo sehranost. Po soutěži se hlavní scéna pro zbytek pátku proměnila v scénu TV Noe uváděnou dalším, tentokrát úplným mohelnickým nováčkem, moderátorem Luďkem Strašákem ze zmíněné televize. Podařilo se mi na ní slyšet skoro všechno, co se nabízelo, snad jen mé oblíbené Madalen jsem tentokrát pouze zaslechl. Jarret – špičková muzika a velká radost jako vždycky, přestože jsem je neslyšel toto léto poprvé a přestože neměli úplně dobrý zvuk. Antikvartet Dušana Vančury, tedy „druhou nejstarší českou folkovou kapelu s padesátiletou přestávkou v činnosti“ jsem si poslechl velice rád. Původně zřejmě lokální záležitost pro radost se za nějaké cca tři roky, co jsem je neslyšel, významně vyzpívala. Repertoárový záběr má široký snad až moc, ale podle ohlasu publika si své posluchače rozhodně najde a sledovat na pódiu vitálního osmdesátiletého kapelníka je prostě radost. D.N.A. z Brna už není tak velice mlaďošská kapela a řekl bych, že už není ani tak experimentální nebo možná i osobitá, o to víc je zase sehraná a přímočařejší, stále s velmi zajímavými písničkami. Willieho Jonese, v Německu usazeného Američana, jsem - nemýlím-li se - poprvé slyšel před dávnými lety na bohužel zaniklém festivalu Dobrofest v Trnavě. Kontakty tímto směrem má zřejmě Willie stále, protože jeho countryový Willie Jones Band tvoří výborní slovenští muzikanti, největším jménem mezi nimi je banjista Roman Áč, někdejší spolupořadatel Dobrofestu. Sám Willie Jones je muzikant každým coulem, s klasicky „americky“ znělým countryovým hlasem. Na Duhové scéně jsem v pátek shlédl něco málo krátkých filmů z tradiční soutěže (třeba veselý Pravdivý príbeh Džessi Džejmsa) a na závěr si poslechl stále dokonalejší čtyřhlas pražského Pětníku. Bohužel, v tradiční programové tiskovině Dostavník TIMES bylo v položce obsahující Pětník napsáno „zpívání na dobrou noc, do spacáků a do hajan…“, takže ač jsem si spacák do hlediště krásné lesní Duhové scény nevzal, poslechl jsem a poslední dva pětnické kusy už jsem strávil částečně v limbu… „No nic, týden byl náročný, jdu spát a jamovat budu až další noc,“ řekl jsem si. Jak to dopadlo, už víte…

Nic takového si neřekli možná nevýznačnější jamisté mezi účastníky Dostavníku, kapela Isara. Mám pocit, že šli na ranní sobotní pódium rovnou ze svého oblíbeného stanoviště u stánků za hlavním pódiem, ale na jejich projevu to vůbec nebylo znát. Svůj přímočarý, ale chytře aranžovaný kelt-folk-rock střihli skvěle. A pak, stále ještě v dosti festivalově nezvyklém čase (tedy před jedenáctou) přišel pro mne asi největší letošní mohelnický zážitek. AG Flek je dle mé zkušenosti dosti náladová kapela, někdy se koncert povede více, někdy méně. Tentokrát naprosto úžasně, takže ani nevadilo, že Michaela Vašíčka a Davida Velčovského alternovali Petr Hoffmann (elektrická kytara) a Petr Ptáček (bicí). Hrály se písně ze všech období od alba Blázni umírají nadvakrát až po současnou desku Podnohama Zem. Po vyhlášení výsledků a předání cen (o vítězích jsme informovali on-line zde), po polední přestávce a tradičním slavnostním zahájení nastoupily dvě kapely současné FCT špičky, Cop a Marien. Obě kapely jsem poměrně dlouho neslyšel a tedy se na ně těšil, obě hrály výborně a potěšily. Cop navíc tím, že odvážně zařadil kupu zbrusu nových písní, co si je chystá na novou, k 40. výročí kapely připravovanou desku. Marien se víc opírali o staré dobré hity, z nichž některé (O krok dál, Zrcadla), pocházejí ještě z éry Poupat, zato však představili zcela novou zpěvačku. (Já ji nepředstavím; jméno jsem bohužel neudržel a na www.marien.cz kupodivu dosud nepronikla…) Jaroslava Wykrenta se skupinou In Blue jsem slyšel jenom lehce, ale hit mého dětství Agnes (hráli ho vždycky kolotočáři u nás na Lhotce) jsem zachytil. A myslím, že koncert koncipovaný jako pocta 75letému proslulému písničkářovi z ČRo Ostrava se vydařil – aspoň podle ohlasu diváků. Ani z Žalmana & spol. jsem neslyšel bohužel příliš mnoho, ale podle atmosféry a mého odhadu zaplněnosti hlediště se jednalo o vrchol festivalu. Poměrně kompaktně jsem si naopak poslechl Folk Team a mohu dosvědčit, že to byl velmi vydařený koncert, kde nové písničky přečíslily staré (dokonce jsem se nedočkal ani Kávy a čaje). Jediné, co jsem nepochopil, byla nová role Romana Venclovského, který vystupoval… dejme tomu jako tanečník. A před průtrží ještě Jaroslav Samson Lenk: mistr pódiové komunikace i zde rozehrával velkou one man show. Na Duhové scéně jsem toho v sobotu zase tak moc nestihl: ráno jsem si v rámci Scény mladých folkových nadějí poslechl alespoň jednu domácí kapelu, vskutku nadějné Vodníky. Odpoledne jsem si neodpustil zkontrolovat, jak se daří mým skoro domácím oblíbencům, kapele Alibaba. A zjistil jsem, že dobře, stále ve folkbluesovém triu, stále se značkou jakosti písní Miroslava Vepřka. A taky jsem si konečně v uceleném setu poslechl Terrakotu, následovníky legendární Sekvoje.

Nedělní Scéna Radia Proglas, která je zpravidla se svými čtyřmi položkami skutečným vyvrcholením Mohelnického dostavníku, se mi tentokrát dopředu, podle programu, zdála poněkud slabší než obvykle. Nakonec to dopadlo lépe, než jsme čekal; příliš mě neoslovila pouze ostravská skupina Plyš. Potěšil mě jak ne zcela folkově mainstreamový brněnský Tranzan, tak Ondřej Halama se svými písněmi a nyní trojčlennou kapelou Pranic. Šlusující kapela musí být vždy – co se týče popularity – z první ligy; letos tedy Fleret, ve velké formě, jako vždy v Mohelnici velmi dobře přijatý. Jestli byl dobrý tah na místo matky zařadit dceru, tedy Zuzanu Šulákovou, to se budu ještě nějaký čas rozmýšlet, ale je pravda, že hlasová podoba je velká a co je podstatnější, kvalita projevu velmi slušná. (Rozhodně ale nebylo třeba vizuálně maskovat Zuzanu za Jarmilu…) Takže nedělní dopoledne nakonec podařené, jediné, k čemu bych měl výhrady, bylo porušení dlouholetého kánonu, tedy zakončení festivalu se vší slávou přesně v poledne. Skončilo se, až Fleret chtěl. Proč? Jaký mohl být tak zásadní důvod a čím to, že to u někdy až pedantického uchovavatele cenných tradic Aligátora prošlo? A jak to bude pro příště?

Nicméně pojďme od nepodstatných jednotlivostí k celkovému souhrnu: Mohelnický dostavník byl skvělý, jako vlastně vždycky. Kdybych si měl všimnout něčeho typického pro letošní ročník, tak kromě již zmíněné historky s průtrží mračen by to byly asi dvě věci. Jednak – jak už jsem naznačil – došlo k nucené výměně dvou nejdůležitějších konferenciérů. Dva nové už jsem zmínil: je to Luděk Strašák a Blanka Tornádo Prudilová (ta ale spoluuváděla hlavní sobotní blok již loni). Zbývá dodat, že vystřídali dvě osobnosti, které významným způsobem Mohelnický dostavník po dlouhá léta utvářely. Předčasně nás v červnu opustivšího Jirku moravského Brabce a Vaška Součka, který se rozloučil krátkým článkem uveřejněným v Dostavník TIMES. Článek je lehce tajemný, nicméně si ho troufám interpretovat tak, že se jedná o rozloučení ze zdravotních důvodů a že Vašek nevylučuje návrat. A druhý postřeh z letošního Dostavníku je velmi subjektivní, ale přesto: získal jsem z určité atmosféry a rozhovorů s diváky i účinkujícími pocit, že nastává/nastalo to, co se snažím prohlašovat ve svých reportážích z Mohelnice už déle. Že totiž Mohelnický dostavník začíná být/je považován za momentálně největší/nejzásadnější festival české FCT muziky (já bych přidal ještě Prázdniny v Telči, ale to jsou svým uspořádáním festival dost jiného střihu…) se vší ctí pro všechny vystupující, se vší nepominutelností festivalu pro všechny fanoušky žánru. Jako vždy přeji otci zakladateli Pavlu Aligátorovi Nenkovskému a jeho týmu hodně energie a potřebného štěstí a děkuji za jejich dílo. Mohelnickému dostavníku zdar!

43. Mohelnický dostavník 30. srpna - 2. září 2018, Mohelnice