FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Co ty tady děláš? Já jsem myslel, že chodíš na koncerty mladých a nadějných," řekl mi na vánočním koncertě naší nejstarší folkové skupiny jeden mladý a nadějný sólový kytarista. (Odbočka: chcete ho? Nehledáte náhodou excelentního hráče na elektriku i akustiku se zkušenostmi z širokého spektra kapel našich žánrů? Momentálně je volný, což mně přijde škoda. Tak se mi ozvěte. Konec odbočky.) Inu - chodím, chodím, ale nejen hledačstvím živ je hudební publicista. Někdy si jen tak dělá radost hudbou svého srdce. Navíc na níže popsaných koncertech hrály star, u nichž se právě něco dělo - to je pak vlastně i to hledačství. Zážitky jsem si přinesl výborné, i když velmi různé. Koneckonců - být řekněme "naděje splňující" a "postmladý" je taky velmi různé: když mladý Jiří přemítal, jestli má cenu stavět kapelu, která by zpívala proti vší logice černošskou muziku, malý Vlasta objevoval slasti i strasti batolecího věku.

Spirituál kvintet měl na Mikuláše pražský vánoční koncert v Obecním domě. Zatímco v divoké Akropoli plné členitých zákoutí a roztroušených náleven je "kotlik" za měkkýše, který není v programu plném temných alternativních rockerů a vřeštících balkánských dechovek příliš vítaným prvkem, v převeliké, převysoké, naleštěné Smetanově síni se pro změnu zpravidla netrpí taková necivilizovaná zviřátka, jako jsou folkáči. Prostě zcela jiný duch, zcela jiná atmosféra. Zatímco na Redlovi jsem se radoval, ale současně se smiřoval se skutečností, že jsem životnost svých slechů rozhodně poněkud zkrátil, zde jsem si užíval krásné muziky za poněkud smutného pokyvování hlavou, neboť významnou část koncertu jsem prostě pořádně neslyšel. Vím, můžete snadno namítnout, že jsem měl zvolit opačné pořadí koncertů a mohl jsem Spirituál kvintet ještě jednou v životě slyšet. Možná; přesto si myslím, že zvučit Smetanovu síň na bedýnky menší, než mají někteří hi-fi nadšenci v obýváku, není úplně v pořádku (jméno mistra zvuku neznám). Ale zpět k hudbě: nejvíc mě samozřejmě zajímalo, jak to bude znít s novým dvanáctistrunným kytaristou Jirkou Holoubkem. Znělo to dobře a pokusím se nesrovnávat, takže: kytara (zatím?) trochu obyčejná. Sólový zpěv velmi příjemný, bezchybný, trochu (zatím?) postrádající charizma, nezaměnitelnost. Sborový zpěv samozřejmě skvělý a bez jakýchkoli problémů, jak když spolu zpívají odjakživa. A bonbónek navíc - několikrát použitá příčná flétna, opět samozřejmě naprosto profesionální (Jirka absolvoval flétnu na vojenské konzervatoři a řadu let se hraním na ni živil) a skvělá. Prostě přes všechen smutek, který jsme všichni prožili a který byl ještě z pódia cítit, jede kapela dál. Otázka je, jak moc změněná. Dá-li se z jednoho koncertu, navíc vánočního (tedy se spoustou starších skladeb, například z alba Hanba nám!) odhadovat, hlavním mužským sólistou se stává Jiří Cerha. Tím ovšem více nebo méně opouští basovou polohu, ve které operoval (pravým basem ovšem stejně nebyl) a typický sound spirituálího vokálu se bude muset zásadně proměnit.

Koncert svými básničkami na předhozená slova zpestřil textař František Novotný. Pánové Tichota a Vančura tentokrát příliš výřeční nebyli. Když už, tak bez obvyklých jiskřivých vtípků a narážek, když už, tak o něco víc Dušan. Jirka Tichota pronesl asi nejdelší a nejvýznamnější řeč při uvádění písně Svět s náma houpá. Zněla asi takhle: "Každý z nás, ať se nám to líbí nebo nelíbí, si během pozemské pouti okusí i smutné a hořké stránky života a neudělá s tím nic, i kdyby se na hlavu stavěl. A protože s tím nic neudělá, tak ta písnička moudře doporučuje, aby s tím nic nedělal. Prostě se s tím smiřte."

Vzpomněl jsem si na tuto pravdu o nějakých 12 hodin později, kdy mi zapípala v telefonu esemeska kolegy Zena a v ní: "Smutná zpráva. Zemřela Zuzana Navarová." Dalo by se dlouho mluvit o smutku z nečekaného, nepochopitelného, neuchopitelného. A v mezidobí, mezi prvním dopsáním tohoto textu a jeho vypuštěním šotkem Folktajmovníčkem zpět do oběhu, přišla zdrcující zpráva o Pepovi Blažejovském. Ale nechtěl bych skončit smutně. Přátelé. Prožili jsme právě Vánoce, svátky radosti. Přeji nám všem, abychom v roce 2005 tu radost  - třeba i z muziky - nacházeli a aby se nám v něm vyhnuly ty smutné a hořké stránky života. A těším se, že si spolu budeme psát i v příštím roce.