|
Tak se nám, moji milí čtenáři, podzim pěkně rozjel. Pestrobarevné listí už skončilo na zemi a možnost si v klidu užívat klubové sezóny pomalu končí. Za chvíli totiž začne sezóna, jíž se zdráhám říkat předvánoční, ale muzikanti to tak asi cítí. Všichni začínají vířit po klubech a kulturácích a mají pocit, že koncertů, kterým říkají vánoční, musejí odehrát pětkrát tolik, než za stejnou dobu v jiné roční období. Každý den se chystá přes sebe několik koncertů sestav, které jinak do Prahy nezavítají, jak je rok dlouhý. Je chvályhodné, že řada z nich už se dnes aspoň nesnaží předstírat, že přijíždějí s nějak úžasně zažitou a zpracovanou vánoční tématikou, a prostě jen odehraje koncert, který opatří nálepkou "vánoční". Toho se přece vzdát nemohou, že? Vždyť přece hnedle je tu leden a únor a každý ví, že hrát se v těchto měsících nebude, že lidi nechodí. V této souvislosti by mne ovšem zajímalo, jestli bylo dřív vejce nebo slepice a jestli náhodou "lidi nechodí" jen proto, že se v lednu moc nehraje. Nebo to opravdu my diváci cítíme tak, že kromě shánění dárků a jiných povinností blížícího se konce roku máme za povinnost navštívit i nadprůměrný počet koncertů? Takové nějaké nepřekonatelné puzení? A co teprve množení koncertů, které nikdo ani žádnou vánoční nálepkou neoznačuje? Příklad: dne 1. prosince se v Divadle za plotem koná křest alba kapely Bezefšeho. Ve stejný den se na jiném místě Prahy, ve zhruba 75 minut vzdáleném klubu Mlejn odehraje křest cédéčka Michala Braxatorise se skupinou Bafalo. Kupodivu se ani nejedná o čtvrtek, ale o pátek. (V zásadě všechny hudební akce se v Praze odehrávají ve čtvrtek; myslím, že na čtvrteční akce se musí poskytovat nějaké speciální granty, zatímco koncerty, které se konají jiné dny, jsou určitě trestány nějakými mastnými pokutami za drzost.) Bezefšeho křtí teprve druhou desku, Bafalo hraje s výjimkou zářijového vystoupení na FOLKomíně v Praze poprvé po několika letech. Jaká je asi matematická pravděpodobnost, že se tato dvě seskupení setkají v jednom městě v jeden den? Pokud pominu teorii, že se pořadatelé chovají jako naše televizní společnosti a nasazují si navzájem trumfy proti svým pořadům, nemám vysvětlení. Vím jen, že se mi bude setsakra špatně vybírat a že mě to mrzí.
Ale dosti nářků: zatím jsme v období, kdy se dá chodit na koncerty jen tak a párkrát jsem toho v poslední době využil. 8. listopadu hráli v klubu Rybanaruby tito písničkáři: Martin Rous, Jiří Smrž a Jeroným Lešner. Připadalo mi to jako velmi neuvěřitelná a přitom velmi kvalitní směs a nezaváhal jsem. Vlastně trochu jsem zaváhal: přišel jsem právě ve chvíli, kdy večer startoval a zjistil jsem, že s tak príma nápadem jsem nebyl sám. Že nás bylo víc, než je míst
 |
|
Martin Rous na ilustr. snímku z FT party
|
|
foto: Vítek Školník Urban ©
|
a v Ryběnaruby. Že buď nic neuslyším a neuvidím, nebo že budu postávat na bizarních místech na jedné noze a padat ze schůdků na lidi pod sebou. Zde si dovolím dvě odbočky: pokud jste nikdy nebyli v Ryběnaruby, tak je to takový trošku větší obývák ve sklepě (velikostí i příjemnou útulností), vejde se do něj tak mezi čtyřiceti až padesáti diváky. A koncert nebyl jen neutrálním vystoupením tří nějak nalosovaných písničkářů. Šlo o křest desky Martina Rouse, který byl hlavní postavou večera. (Nic na tom neměnil fakt, který jsme se dozvěděli na místě, a to že se jedná o demo, jehož jméno jsme se - pokud jsem to v nějaké té bizarní pozici nepřeslechl - ani nedozvěděli.) Oba další pánové zahráli jako hosté a na Písničkářský večůrek - jak zněl název akce pořádané neúnavným Cimburou - pronikli jako kmotr nosiče (Jiří Smrž) a konferenciér akce (Jeroným Lešner). Pomineme-li ale krátký polévací akt a skutečnost, že si Martin nadělil dva hrací sety, tváří v tvář divákům a otázce, zda zaujmou, si všichni tři byli rovni. Zahájil Jeroným: okouzlující a kromě jednoho velkého a jednoho malého okna v textech zcela profesionální. Stále jeden z nejlepších kytaristů mezi písničkáři. Co se týče zpěvu, asi mu hlas zraje: působil určitě zajímavěji, zněleji, než před nějakými pěti lety. Soubor písniček dobře vybraný, působivý, chytrý. Prostě ctižádostivý mladý muž stoupající na vrchol, mohl by si pomyslet náhodný kolemjdoucí. Ovšem jen do té doby, dokud by s ním po koncertě - tak jako se mnou - Jeroným nezapředl debatu na své oblíbené téma: "muzika už mě nebaví a nezajímá" doplněnou tentokrát o sdělení "na svých webových stránkách už píšu jen o geologii a cestování, o hudbě ne." Je to ovšem jeho nezadatelné právo; a naše škoda, třikrát přeškoda. Martin naštěstí odporem k hudbě netrpí a rozhodně je jedním z příjemných písničkářských překvapení posledních měsíců až roků. Skvělá kytara téměř na úrovni Jeronýma, hlas osobitý a kvalitní a hlavně sdělný repertoár, od čtyřřádkových legrácek po zásadní písně. Jiří Smrž - držitel folkového Anděla za rok 2005, čili něco jako loňský král písničkářů - se tak ocitl v roli nejhoršího kytaristy a možná i nejhoršího zpěváka večera. I rozprávět s diváky možná uměli jeho mladší kolegové lépe, i když se snažil. (Jeho úvaha na téma "Co je to vlastně ryba naruby? Mohla by to být třeba kočka," to bylo třeba klasické folkařské "povídání si".) Ale co, na ničem nezáleží méně: písničkář má především psát silné písničky a málokdo to umí lépe než Jirka Smrž. Zážitkem pro mě zůstane, jak byl písničkář Franta Vlček zasažen Jirkovou písničkou, kterou slyšel poprvé. (Byla to ta o Ukrajincích - "lásko, miluju tě strašně/ale nemám kdy ti to říct" - která ještě ani nevyšla na žádné desce.) Vůbec, účast muzikantů v publiku na Večůrku byla výjimečná: kromě zmíněného Franty třeba Jirka Zip Suchý, Honza Řepka (Nestíháme), Panelákoví fotři současní i minulí... Trošku jsem se zastyděl za své "dotčené vstupní pocity". Budu lkát spolu s muzikanty nad údajným nezájmem publika a pak mi bude vadit přeplněný klub, byť o velikosti trošku většího obýváku? Návštěvníci Písničkářského večůrku rozhodně prokázali vytříbený hudební vkus.
Když se mi 1. listopadu v Balbínově poetické hospůdce omlouval kapelník Majerových brzdových tabulek, že jejich produkce nebude "úplná", mluvil tím o chybějícím nemocném bubeníkovi Tomášovi Makovském. Já jsem ale postrádal především zpěvačku. "Zpěvačku už nemáme. Soně (to je ta dívka, která na krátko vystřídala dlouholetou členku MBT Andreu Landovskou, pozn red.) se moc líbí na Novém Zélandu, tak jsme si řekli, že už to zkusíme bez zpěvačky." Tak to bylo pro nás, kteří jsme na MBT už dlouho nebyli, hlavní překvapení, a nevím, jestli zrovna kladné. Nešlo jen o to, že Petr Linhart (střídal mandocello a elektrickou kytaru) ani o trošinku lepší Vít Kahle (sopránsaxofon, tenorsaxofon a klarinet) nejsou žádní zvláštní zpěváci. Zastřený a zasněný ženský hlas býval jedním z hlavních poznávacích znamení křehkých pohansko-keltsko-krajinných songů; zvykejme si tedy na jiné Tabulky. Patří k nim ve větší míře i instrumentálky a kupodivu k nim nepatří všelijaké smyčky a jiná elektronika, která na posledním albu Pálava vystrkovala růžky a kterou byl svého času Petr Linhart zřetelně okouzlen. Sound MBT zatočil možná spíš k folkrocku, což jsem ale vzhledem k chybějícímu bubeníkovi nebyl schopen posoudit. Třetím mužem na pódiu byl sedící Antonín Bernard (violoncello a bezpražcová baskytara) a hrály se hodně věci z již zmiňované Pálavy, ale i některé starší kousky (Asi dostihy, Svantovít, Sudička, Pálava, Den svaté Anny, Hvězdopanna, Lucie a slunovrat, Gabréta...). Zdá se, že Petr Linhart se jako autor soustředí na svou sólovou desku, která má vyjít příští jaro. Naprostou novinkou pro mne bylo snad jen Smečno: "Trochu se týká nejen romantiky, ale i těžby černého uhlí..."
V Lucerna music baru jsem už dlouho nebyl, ale to rozhodně nebyl hlavní důvod, proč jsem se tam 17. října vydal. Osobitá tvorba bratislavských Dlhých dielů - tedy v současnosti si skupina říká Longital - mně přijde natolik zajímavá, že jsem si nechtěl nechat křest jejich alba Výprava/Voyage ujít. Druhou vábničkou pro mne byla avizovaná předkapela: mí oblíbení - a dle mého názoru ve folkových kruzích stále nedocenění - Hm... jsou sice z Prahy, ale to neznamená, že bych je slýchal příliš často. Když se začalo publikum shlukovat před obrovským půlkulatým pódiem, říkal jsem si, jakpak si asi jejich tancechtivost porozumí s občasnými velkými pianissimy kapely nebo s jejich zhudebněnou poezií. Publikum ale bylo jednak poučené, jednak tolerantní. Jedním slovem skvělé - a stejným přívlastkem by se dala ocenit i produkce Hm...; škoda jen dost mizerného zvuku. Marek Doubrava a jeho chlapci oscilovali od legrácek (a capella trojhlas E pericoloso sporghersi nebo píseň Sifonový bombometčík) k již zmíněným zhudebněným básním (nejlépe jim podle mého zní ta nejprofláklejší - Balada o očích topičových). Hlavním znakem jejich projevu je nenucená hravost a jejich nápadité aranže - to je pochoutka. Hm... odehráli poctivou hodinu (mimochodem, od půl desáté do půl jedenácté!) a po přestávce se okamžitě začalo s poléváním nového alba. Za kmotry šli Zdeněk Bína (-123 minut: "Longital je jedna z mála muziky, které si v Čechách a na Slovensku vážím") a Karel Heřman (Čankišou), který na desce hostuje s vokály a na křest přiletěl téměř přímo z Reunionu. První jmenovaný kmotr navázal na křest krátkou sólovou exhibicí na akustickou kytaru a hlas. Dvě skladby ze tří by se daly označit za flamenco a slovo exhibice jsem použil v těch nejkladnějších souvislostech: byl to neuvěřitelný nářez. Ale to už se nebezpečně přibližoval odjezd posledního metra a konečně začala hrát hlavní kapela večera, tedy Daniel Salontay (všechny možné kytary: akustická, elektrická, slide, rezofonická...) a Šina (baskytara). "Třetí člen" kapely už není minidisk, ale Apple McIntosh, ovšem stále nosí tradiční jméno Xi-di-nim a stále slouží jako zdroj podkladů, zejména perkusního charakteru. Longital stihli odehrát skladby z pokřtěného alba a ještě něco navíc. Jednu z novinek - Drzku - uvedl Daniel takto: "Drzá, ale odvážná - Lucy zo skupiny Živé kvety." A dodal: "Hrál som to na dobro, ale teraz to hrávám zo slákom." Což se týkalo, řekl bych, většiny skladeb: sound nejčastěji tvořily právě tóny smyčcem hrané kytary, dost zvláštně znějící basy a citlivě užívaných podkladů. A do toho téměř uhrančivý zpěv: jistě jsou špičkovější zpěvačky, než je Šina (mj. výhradní textařka Longital), ale podstatné je, jak citlivě a přesvědčivě umí podat svůj repertoár. Pro Longital platí i po nové desce stále totéž: nedočkáte se písniček, které byste si s nimi mohli zazpívat, ale pokud vám imponuje hudební hledačství, určitě je oceníte jako jedno z nejzajímavějších seskupení žánru.
15. října křtila Asonance v Národním domě na Smíchově své sedmé až deváté (záleží na tom, jak to počítáte) album . Už jsem o tom večeru psal i mluvil v rádiu, takže bych se nerad opakoval, ale jednu charakteristiku, kterou jsem používal, naopak musím zopakovat úmyslně, protože lepší nevymyslím: byl to večer, na který se nezapomíná. Určitě už jsem zažil koncerty, které mě víc strhly, s kterými jsem víc souzněl, které se ve mně víc něčeho podstatného dotkly. Koncerty, kde si posluchač víc užil instrumentálního nebo vokálního mistrovství. Ale takhle důstojná prezentace kapely k jejím 30. narozeninám,
kapely, která stále táhne zástupy příznivců, co se ani nevejdou do jednoho z největších použitelných sálů v Praze, kapely, která pořád má co říct - to je radost. Kromě nové desky a narozenin Asonance se slavily i 50. narozeniny kapelníky Honzy Lašťovičky. Od dvaceti let věrný jedné kapele (stejné to má třeba i Petar Introvič s Bluesberry, akorát že je o pět let starší) - to je kromě důstojnosti ještě docela dojemné, ne?
A teď to zase vezmu z úplně opačného konce: podmínkou dobré muziky ale vysoká návštěva není. To bych totiž musel připustit, že jsem nebyl 13. října na dobré muzice. A to já jsem, prosím pěkně, byl. Možná byl problém ten, že místo původně plánovaného klubu Mlejn se nakonec muselo hrát v nedalekém Spolkovém domě ve Stodůlkách (celkem příjemný sál, s ještě příjemnější hospůdkou v sousedství). Možná snížila návštěvu skutečnost, že Oboroh (ano, na ten jsem si zašel) hrál v Praze ještě následující den na festivalu Vox. Trochu mě ty prořídlé řady přece jen překvapily: Oboroh je zaručeně pořád nejlepší kapelou křesťanského folku - tedy vlastně, dávno už spíš folkrocku až skoro softrocku. Desku už nevydal hodně dlouho: zvítězilo tedy zapomnění nad očekáváním? Je to jedno: večer byl moc příjemný a písničky z křtěného alba , které tvořily základ repertoáru, se mi převážně líbily. Ale o desce zas někdy jindy.
Sečteme-li všechny mé hudební zážitky, zjistíme, že grant - negrant, žádný z koncertů se nekonal ve čtvrtek. Je to všechno jenom náhoda???
Sdílet na...
|
) mám velikou radost, stejne jako z prvního Mon Cherí. Urcite si je sežente. 
.
". Kontaktní web je geotechnik.cz a nebo jsem na Facebooku.