FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Průtrž mračen, Anka Chřestýš a sestřelený Jan Nedvěd
A jsme u letního slunovratu. Ani na Country fontáně, festivalu pražského Country radia, jsem loni nebyl. Moje hlavní dojmy z letošního roku tak jsou: stále více lidí kolem Křížíkovy fontány na Výstavišti. (Prý naposledy: příští rok bude z důvodu rekonstrukcí prostor uzavřen.) Nejdeštivější festival sezóny. (Obrovské dvě průtrže mračen před zahájením, velký liják i v průběhu večera.) A ročník zasvěcený vzpomínce na Michala Tučného. Hlavním koordinátorem této akce byl Petr Kocman, takže jsme ho mohli poznat nejen jako určitě největšího českého countrymana současnosti (pravda, spíš asi countryrockera), ale i výraznou a spolehlivou osobnost, která takovouhle dost monstrózní záležitost zvládne zajistit. Nešlo ovšem jenom o Michala T.: zahájila Asonance, jediná ne-countryová kapela tohoto country a folk festivalu, která se své důležité role zhostila na výbornou. (A na svou existenci zřejmě upozornila víc potenciálních posluchačů, než při svém běžném ročním provozu.) Autonehoda Honzy Vančury - víc jsme se o důvodu nepřítomnosti očekávaných Rangers nedozvěděli. Jejich prostor zaujal narychlo povolaný Wabi Daněk. Hrál sám, což byl pro mě zážitek: byl jsem přesvědčen, že se ve dvojici s Milošem Dvořáčkem, co se týče kytary, trochu "veze". Najednou jsem slyšel, co toho uhraje? Wabi prolnul písničkou Jody a Kid s následujícím Malinabandem; ten se ale na pódiu sešikoval zejména kvůli Pavlu Bobkovi. Slyšel jsem je na Country fontáně spolu poprvé a žasnul jsem: tohle že je ten zpěvák, o kterém jsem napsal, že už vůbec neintonuje? Na Fontáně vynikající výkon! A pak už nastoupil Petr Kocman Band (posílen o klávesistu a o steelkytaru a banjo Zbyňka Bureše). Postupně přicházeli zazpívat Tomáš Linka, Pavlína Jíšová? A potom, měl jsem pocit, že ne úplně v souladu s časovým plánem, spíš pod tlakem nějaké emoce, se najednou objevila na pódiu Rattlesnake Annie. Spolupracovnice Michala Tučného z 80. let, zpěvačka, kterou jsem viděl naposledy někdy v půli 90. let, nedlouho po Michalově smrti. Ihned navázala kontakt: "Ahoj! Tak pšijiždi posledni kovboj?" A po dozpívání songu: "To zpival Michal Tučný!" Potlesk nebral konce. Pak už sama s kytarou dala sadu I Saw The Light, Red River Valley, Will The Circle Be Unbroken? Možná byla občas lehce pod tónem, ale její hlas měl pořád sílu, barvu i technickou obratnost. Potom blok s kapelou, převážně dvojhlasy s Petrem Kocmanem, přídavky? Pěkné, jímavé. Festival pokračoval vystoupením Honzy Nedvěda s kapelou (Poklad?), o kterém se dá říct, že začátek byl dobrý. Bohužel, jak se protagonista rozehříval, přibývalo úletů ve zpěvu a zejména v mluveném slovu. Na závěr ho museli konferenciéři Bezi junior a Veronika Havlová sundat z pódia pomocí lsti, což bylo dost trapné, nikoli od konferenciérů.

Bylo jaro, bylo
Tvrdil jsem, že zabrousíme ještě do jara,  takže telegraficky. Křtu alba Rozednívání Arnošta Frauenberga jsem 6. června stihl v Balbínově poetické hospůdce jen půlku, ale jak Arnošt, tak hostující a křtící Slávek Janoušek mě potěšili velmi. Články o dvou zásadních květnových festivalech, Jamboree Strakonice a Folkovém kvítku jsem už napsal do prázdninového čísla Folk & Country, stejně jako ten o velkolepé Benefici Rosti Čapka, kterou si tento výrobce a vývozce hudebních nástrojů uspořádal v Divadle ABC ku příležitosti 22 let od založení firmy. Ještě se musím přiznat, že na čarodějnice jsem na Barče (tedy v KD Barikádníků) viděl a slyšel K.T.O. Pravda, zavedla mě tam spíš náhoda, než usilovná touha po jejich umění, ale rozhodně nelituji. Protože to byl jakýsi Večer jubilantů, začalo se v půlce večera najednou gratulovat a já zjistil, že kapelníkovi Frantovi Hackerovi je úplně v pohodě 70 let, což ale vůbec nic není, protože na steelkytaru mi hraje osmdesátiletý Ferry Friedrich? A fungovalo to. Radost z muziky není ohraničená věkem: to je ohromná naděje a úleva. V dubnu jsem ještě viděl a slyšel ve Mlejně křest alba For You kapely P.R.S.T. a v Divadle Na prádle křest alba 2 + 1 kapely Šantré (psal jsem o něm do F&C 6/2007 a nikdy nezapomenu na to ohromné množství muzikantů mezi diváky). Poprvé jsem na Dobešce slyšel ve velkolepém večeru sound nového Trabandu a do Salmovské jsem si šel poslechnout, jak zní Luboš Nohavica se svými písněmi, klavírem a kapelou. (Skvěle. Nejvíc mi ale stejně uvízl v hlavě přídavek Má milá rozmilá, neplakej autorské dvojice Pepa Nos/František Gellner.) A Zelený čtvrtek jsem si ozdobil koncertem spirituálů od Spirituálů v evangelickém kostele u Salvátora. (Fakt je na SQ znát, že v kostelech hrají nejradši?)

A to by stačilo, ne? Do března už přece v listopadu nepůjdeme, to bychom si moc teplotně nepolepšili. Pokud vás mé vzpomínky aspoň trochu zajímaly, jsem moc rád. Stejně ovšem připouštím, že kdybyste si je přečetli s menším odstupem od popisovaných akcí, bylo by lépe. Tak příště, fakticky už příště?