IF Jamu (17. února) v bohnickém Divadle za plotem (tam, co nahrávám Zvukové Hrubky?) jsem si nakonec moc neužil. Skolila mne záludná choroba, nějaká chřipkoangína, která ještě stále drží v šachu mé huhlající hlasivky. Možná, že se díky ní stanu stoprocentním hudebníkem teoretikem. V psaní mi na rozdíl od zpěvu totiž nebránila, takže jsem během pracovní neschopnosti trochu zahltil redakční zásobník na příspěvky. Pokud jste měli během poslední doby pocit, že se mých recenzí už nikdy nedočkáte (zejména vy, tvůrci CD), teď je zase situace mírně veselejší (jak jste si už asi všimli), i když štos cédéček čekajících se zmenšil jen mírně. Ale abych se vrátil do Bohnic (jen obrazně!), netroufl jsem si vytáhnout z domova paty na dobu o mnoho delší než byla předepsaná vycházka. Kromě kousků setů Kamene úrazu a Sekvoje jsem tak vcelku a soustředěně slyšel pouze Nestíháme. Byli samozřejmě výborní, ale protože jsem je slyšel i o něco dřív - jak se dočtete o něco dál - kde navíc netrávili tolik času natahováním strun přetržených na cizích kytarách, hlavním zážitkem pro mne tentokrát bylo, jak se do mě z pódia Honza Řepka pustil za mou recenzi jejich krátkohrající desky. Muzikanti jsou fakt děti, moc je miluju?

22. ledna byla v Praze Zuzana Homolová, dělal jsem s ní rozhovor, který snad časem vyjde v mém kdysi rodném papírovém médiu. Jak jistě tušíte, nepřijela do Prahy (jen) proto, aby se mnou namluvila rozhovor: v rámci Burianových Osamělých písničkářů vystoupila v Divadle na prádle. Blok Zuzaniných převážně krvavých balad nebyl příliš dlouhý, ale byl působivý; navíc, jak často můžeme v Praze slyšet Zuzanu Homolovou? Díru po chybějícím Petru Niklovi vyplnil Vladimír Merta, který kromě svých čtyř songů na závěr večera ještě v několika písničkách doprovodil Zuzanu. Jo, to můžu: Vladimír Merta improvizující na místě - to bývá zpravidla zážitek. Před přestávkou jsem slyšel výborného Karla Diepolda - to je znovu setkání s písničkářem po neuvěřitelně dlouhé době - a neslyšel jsem Martinu Trchovou, protože jsem byl bohužel mylně instruován ohledně začátku akce. O přestávce se Martina nešťastně tvářila, jako že jsem její výkon slyšet radši neměl, tak jsem se zase já poťouchle tvářil, jako že jsem ho slyšel. Takže teď je ta správná chvíle na omluvu? :-(

13. ledna jsem poprvé navštívil tradiční Příbramský huntík, který se, tuším poprvé, konal v příbramském kulturním domě. Klasický malý festival - tedy myšleno jako "s absencí velkých jmen", jinak byl v sobotním odpoledni a večeru dlouhý přes 8 hodin a příjemný: rád objevuji akce, na kterých jsem ještě nebyl. Tentokrát jsem ale jen nahlédl a zdaleka neslyšel všechny účinkující. Stejně jsem ale přesvědčen, že nejlepší byly kapely Přelet M.S. a Epy de Mye, které jsem neslyšel, a Nestíháme, které jsem slyšel. Z úplných novinek (tedy pro mne) mě zaujali Jakub Kořínek & Katka Mysíková a o něco méně i Maděrky (dcery muzikantů skupiny Maděra). Rád jsem zkontroloval Martina Rouse, Maděru, Ježkovy voči, Veget, Janu & Zdeňka? Příbramský huntík je tradičně jedním z předkol podbrdského předkola Porty; ne každý z účinkujících měl ale zájem soutěžit a tedy postupovat do Komárova.

Stejně tak i k společnému koncertu Folk Teamu a AG Fleku ve Mlejně 6. prosince, který jsem rovněž podrobně popsal na stránkách Folk & Country. Nikdo mi nepotvrdil, že původní čtyřčlenný AG Flek bude nadále existovat a čile fungovat, a už

Kytarová sekce Folk Teamu

foto: Lenka Krausová ©

A mezi tím jsem stihnul ještě 17. prosince v žižkovské Akropoli Čechomor. Neslyšel jsem je naživo už dost dlouho, poprvé jsem je tu vlastně potkal s bubeníkem Romanem Lomtadzem. První dojem: zej ména kvůli němu hraje kapela extrémně hlasitě. (Podotýkám, že mám - možná kvůli stařecké hluchotě - na koncertě problémy spíše opačné. O 16 dní dříve jsem Honzovi Nohovi vysvětloval, že jim to ten zvukař nějak zbytečně škrtí. Smál se, až se za břicho popadal: myslel, že zvlášť vybraně žertuji.) To je ale jen první a v zásadě téměř nehudební dojem. Druhý dojem je, že všechno co Čechomor předváděl, mělo nádech velkoleposti. Někdy, pravda, takové popmanýrové: před zahájením koncertu modrosvětelná šou a z reprobeden se linoucí folklórně symfonické motivy, chyběl už jen výkřik: Ladies and genlemen...! Ale co - kdo velkolepý je, ten si může dovolit manýry, a to je bez jakékoli ironie případ Čechomoru. Co písnička, to nářez - a vůbec nemyslím jen už zmiňovanou hlasitost nebo oblíbenou divokou energii ústící až do občasných tanečních kreací Karla Holase a Franty Černého. Až já půjdu, povandruju, Ej, větříčku z Dunaje, Malovaný kostel, Stojí hruška, Hezký Janek, Co sa stalo nové, Na Vsetíně páni, Ta unínská rola, Dole u včelína, Mezi horami... Jedna nádhera za druhou, všechny báječně uchopené. Přes to, co jsem napsal o hlasitosti, nerezignovala kapela na dynamiku. I přes to, že Franta i Karel zpívají, jak dvě dobře sladěné pily. Zajímavý byl zvuk kapely s hostem - hráčem na didjeridoo, Ondrou Smejkalem. Suma všeho: ještě že máme Čechomor, jinak bychom si ho museli vymyslet. To je přesně ta kapela, kterou bych se nebál pustit libovolně vyladěnému a (ne)znalému cizinci...

První prosincový den křtili své druhé album Rim pim pim v Divadle za plotem Bezefšeho. Už jen jako host se zúčastnil právě ten den v Praze přebývající John Sedláček, za bicími už ale po většinu doby seděl Honza Noha, minimálně v roli stálého hosta. Co si myslím o písničkách z alba zjistíte, pokud nakliknete podrubriku Velké recenze. Velmi příjemný a zábavný večer, ale vzpomněl jsem si při něm na křest prvního alba Bezefšeho (Libo-li) v Divadle Járy Cimrmana, kde bylo všelijakých hříček, nápadů a legrácek ještě více. Ale špatné to nebylo ani teď: deska se křtila olejem pro dvoudobé motory M2T (za kmotra byl Honza Dobiáš), před divadlem stály dva trabanty (viz booklet křtěného CD) a u nich se ťukalo šampaňským... no a taky se hrála výborná muzika.

A tím jsme opustili zimní měsíce ale pojďme ještě malý kousíček. V druhé půli listopadu jsem viděl a slyšel dvě výborné akce. V Národním domě v Ústí nad Labem - čili v jejich současném působišti - jsem navštívil křest alba Okoryba Michala Braxatorise & Bafala. Kromě radosti, že zase slyším mou druhdy velmi oblíbenou kapelu, a potěšení z pěkných nových písniček bylo zážitkem zejména to, že kapela chybějícího banjistu Pavla Zíchu (dlel na operaci) přehrávala z minidisku. Bubeník Ivo Jech si pouštěl do ucha klik a všichni se trefovali úžasně. No a o nějaký den dříve v Baráčnické rychtě na Malé Straně slavila čtvrt století existence Sekvoj. Napěchovaný sál a jako hosté všichni ex-členové: v první půli postupně střídali na jevišti členy současné a sehráli zrychleně a pozpátku běžící Sekvoj story. Po přestávce mimo jiné výživné zážitky hostoval Přelet M.S.

Přeji hodně krásných jarních hudebních zážitků. Choďte na koncerty, uvidíte, že je potkáte.