„Tejk  mí  houm, kántryrouds, tejk  mí  houm,“ zpívalo rádio a my seděli na  mezi nad  rybníkem Záhořákem,  husy měly  po létě plavená křídla, bosýma tlapkama jsme přešlapávali ve voňavé trávě a poslouchali, jak se ten vodopád tónů  a hlasů přelévá k nám, do krajiny našeho dětství, kde  byl  vzduch  jasný a čistý jako sklo a ostrý  jako nůž, letní nebe  vysoké a k uzoufání nekonečné, nad námi plné andělské  modři a nad obzorem stříbrné,  až oči bolely, kolem nás  se jako med  táhla nálada amerických  zlatých plání se vzdálenými  vrcholky  Skalnatých  hor,  věnce  ze slziček Panenky Marie voněly po končících prázdninách a my zpívali spolu s rádiem „Kántryrouds, tejk  mí houm,“ když  v  něm  najednou  zaškrundalo a hlas s notami se tichounce poskládal do korun nezralých jabloní, zůstala jen  ta vzpomínka na  nedozírné pláně a  nápad, že budeme taky nosit širáky a lasa a  boty s cvočkama jako  kaubojové tuhle v kině,  budeme  zpívat  „tejk   mí  houm,  kántryrouds,“  až  se dostaneme do  světa. Do světa  pro nás znamenalo  do Nepomuka, co byl za třemi  kopci, anebo do Klatov, které sice  byly jen o fous dál, ale  už  to  byl velký  svět, protože tam byl  dokonce hotel a mumie.
Ke zpěvu  je potřeba kapela, ale  otázka kdo a hlavně  na co bude  hrát  byla  do  značné  míry  ovlivněna  nabídkou  místního hračkářství, kde  prodávala vzteklá paní  Petrů, která se  na nás sice pořád mračila,  ale zato okamžitě odhalila naše  plány a bez zábran  nás  práskla  rodičům.   Tušila,  že  nával  deseti  dětí najednou, kdy  všechny chtěly bubínky,  trubky a tamburíny,  bude mít za sebou nějakou nekalost. Rodiče se znali, takže vyšetřování začalo ještě  před slavnostním založením  naší kapely v  opuštěné márnici.  Zapřeli  jsme  co  se  dalo  a  na  místě,  které svojí pochmurností zavazovalo  k vážnosti, jsme tu  budoucí slávu světa pojmenovali  Blekenvajt, protože  to znělo  tak nádherně tajemně, skoro  jako kántryrouds,  a navíc  nám to  poradil děda Maňas, co sice  byl víc  v hospodě  než doma,  ale byl  náš kamarád  a jeho nápady byly báječné a krásné skoro jako naše.
Kamarádili  jsme taky se starším  bráchou sousedů Mirenky, poněvadž měl gramofonovou desku, kde bylo plno podobných písniček jako ta  naše Tejk mí  houm, a dokonce  jsme jim rozuměli,  takže během krásného konce měsíce srpna  jsme snad tisíckrát sjížděli z ranče Ypsilon dolů k řece, cestu z Kentaky do Tenesí jsme znali tón po tónu a nikdo se neuměl tak skvěle držet v sedlech jako my, když jsme se  hnali zlatými pláněmi k El Pasu  a na obzoru zářily vzdálené  vrcholky šumavských  hor, když  odpadalo jedno  bytelný kolo  po druhém  a v  Dakotě při  výplatě cinkaly  dolary. Michal Majerů  byl  první,  kdo  si   udělal  ze  starých  záclon  príma kaubojskej plášť  až na paty,  nosil se v  tom po ulici  a chtěl, abychom  mu  říkali  Šetrhend,  a  naše  babička,  co  ten film o kaubojích neviděla, tvrdila, že vypadá  jak strašidlo,  což byl pochopitelně nesmysl.  A taky jsme se  strašně pohádali, kdo bude dělat  zpěvačku,  protože  Šetrhend  chtěl,  aby  to  byla  právě Mirenka,  protože měla  dlouhé vlasy  a protože  ji miloval,  ale všechno  dopadlo  jinak. „Táhni,  zrůdo  zelená,“ křičela  Miruna a vypadala, že půjde žalovat, to proto, že její babička si nepřála, aby kamarádila  s uličníkem Majerů  a dělala tak  ostudu po celém městečku,  a  Mirka  byla  až  moc  poslušná.  A tak jsem nakonec zpěvačku dělala já neposlucha, měla jsem ve vlasech  plno  slunce a zlata, že mi dokonce říkali Pilarka,  zpívala jsem jako o závod a před námi se otvíral svět, veliká pódia, z  nichž budeme jednou hrát a zpívat tu naší Kántryrouds, davy budou šílet, nosit nás na ramenou, zpívat  s námi a  my se budeme  topit ve slávě.  Všechny písničky jsme  už uměli zpaměti; to  léto žily s námi  a my svými hlasy  napodobovali umíráček,  který nám  zdálky zněl  za starého kamaráda Frankieho, v malém městě na  kraji  pouště zrovna sedali k obědu, v Texasu rozkvétaly žluté růže, na Aljašku konečně přišlo jaro a já se těšila, že  v mlžnejch horách na konci štreky jednou potkám svojí velikou lásku.
Jenže láska zatím zůstala schovaná za modrou horou a modrými lesy, zato  až do konce srpna  městečko prožívalo pomyslné peklo, v němž  rachotily bubínky,  pištěly trubky  a nakřáplé  tamburíny cinkaly stejně falešně  jako ty dolary v Dakotě;  v noci vřískaly kočky  a  ve  dne  Blekenvajt,  jabloně  hrůzou  opadaly, švestky zůstaly zelené a jednatřicátého  srpna byl najednou všem radostem konec a k dovršení všeho začalo ten rok poprvé chumelit. Bylo nás deset, deset přátel na život i na smrt, deset  rušitelů  obecního pořádku, deset  dětí většinou  školou povinných,  z Plzně, Prahy, Příbrami  i  Klatov.  Jednatřicátého  srpna  večer odjel poslední prázdninový autobus toho roku a koncová světla vlečňáku odblikala poslední  sbohem  městečku,  které  se  v  závojích  babího  léta pozvolna  strojilo k  podzimním uplakaným  karnevalům. Stála jsem uprostřed  moře  střevíčníků-pantoflíčků, v náručí držela panenku Janu  a dívala  se  někam  daleko, kam  to  až  dovolily lesy Háj a Buzrakov, nebe  bylo temně modré a  zapadající slunce zlaté, za mými zády se točil kolotoč a trpaslík v jeho středu se ukláněl na všechny strany, protože  nic jiného neuměl. A v  dálce, v lukách, jakoby potichu hrálo staré  babiččino rádio tu kouzelnou písničku „Tejk  mí  houm,  kántryrouds,  tejk  mí  houm,“  a  já najednou pochopila, že  ta písnička vůbec  není cizinecky, ale  že jí moc dobře rozumím. Klekla jsem si mezi  bílé kytky, co rostly jen tam kolem kolotoče a pak ještě na hřbitově, nikde jinde jsem je nikdy neviděla, a čekala, až  mi ta  cesta přivede zpátky moje kamarády s naší  slavnou kapelou a spolu s nimi přijde i léto 1973, kdy mi bude konečně šest a začnu taky chodit do školy.