Na Vlhošť jsme dorazili zrovna ve chvíli, když zapadalo.slunce. Překvapilo mě, že na skále seděl jakýsi chlapík. Obvykle tu není ani noha, i když je tu krásně.
Neznámý měl na kolenou rozevřený sešit, kam si něco zapisoval. Aspoň mi to tak připadalo. Napadlo mě, jestli to není ochranář. To už dorazil i zbytek osady. Šerif Rony zahlaholil: ,,Ahoj kamaráde,“ a podal mu ruku. Dozvěděli jsme se, že neznámý se jmenuje Hynek. Při zalamování palce se napoprvé trochu zarazil, ale pak už mu to šlo docela dobře.

Vedle ležela smotaná deka převázaná řemenem a cosi jako žracák. V sešitě jsem bezpečně poznal typickou siluetu Bezdězu. Další obrázek jsem mohl porovnat s reálem. Pohled z Vlhoště. Tedy, kreslit umí, pomyslel jsem si. Bude to vandrák jako my, i když trochu zvláštní. Měl jsem dojem, jakoby vystoupil z nějakýho filmu. Nebo z jiné doby.
Chvíli jsme koukali na to nejkrásnější divadlo světa, tak nějak spřízněni společným pocitem. Když představení skončilo, navrhli jsme Hynkovi, aby šel s námi na kemp.
Zaklapl ,,cancák“ a šli jsme. Všiml jsem si nápisu na deskách: Hrady spatřené.
,,Jó, kamaráde, to není tříhvězdičkovej hotel. To není ani pětihvězdičkovej, když je jasno, tak nejmíň tisícihvězdičkovej,“ vykládal cestou Ferda. Na kempu nás Hynek překvapil, když rozdělal oheň křesáním. Vypadalo to, že ho takhle dělá běžně. Ešus ani jinou nádobu neměl. Ze žracáku vytáhl kus domácí slaniny. Shodli jsme se, že lepší jsme ještě nejedli. Alex mu podala hrnek s čajem. Sedělo se kolem ohně, povídalo a vařilo, prostě normální kempovní pohoda. Rony vytáhl kytaru a zahrál pár písniček. ,,Hraješ?“podal kytaru Hynkovi. Ten chvilku zaváhal a pak zahrál a zvučným barytonem zazpíval nějakou lidovku o nešťastné lásce. Byla to nezvyklá, ale docela vítaná změna.
Vzpomínali jsme na loňský velký vandr a plánovali letošní. ,,Kde ty jsi byl loni na velkým vandru?“ zeptal se Hynka Rony.
,,Loni v létě jsem šel přes Budějice, Linec a Salcburk do Benátek a pak lodí do Terstu.“
,,Šel do Benátek? To jako celou cestu pěšky? To seš, kamaráde, teda dobrej. A kam jedeš letos? My jedeme do Rumunska, dokud to tam ještě za něco stojí. Jestli chceš, můžeš jet s námi.“
,,Jak rád bych jel s vámi! Ale nelze. Moje holka když jí, krmí dva!“
,,Takže se budeš ženit?“
,,Už je to tak,“ povzdechl si.
,,Nevypadáš z toho nějak nadšenej…“
,,Lori a já jsme tak jiní…Je hezká, ale hloupoučká. Nevím, jestli s ní budu šťasten a ona se mnou. Nezná ani dobře česky.“
,,No jó, tak to dneska chodí, každej pes jiná ves. Však ona se to naučí. Ty jí to naučíš. Houbař, jeden náš kamarád, si vzal Ukrajinku a do roka uměla česky, jak když bičem mrská,“ těšil ho Ferda.
Roverky Hynek moc neznal, zato Kokořínsko dobře.
Blížila se půlnoc a kolem ohně začaly kolovat všelijaké záhady a okultní historky.
,,Přišel jsem na hrad Houska,“vykládal Hynek.,,Říká se, že je tam díra do pekla.
Našel jsem jeskyni a odvážil se dovnitř. Vedla stále dolů. Uslyšel jsem rachot obrovský. Když jsem přišel k sobě, byl jsem v pekle, nebo ve snu mátožném. Podmračené nebe potažené jakousi sítí pavučin, slunce nevidno. Všude strašný hluk, lomoz, prach a čoud, sotva jsem dýchat mohl. V útesech vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem. Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami-ratolesti nevidět. Bytosti lidské, s lícemi změněnými, začasté nevidomé, chvátaly v zástupech.
Obludy jakési strašné s očima ohnivýma vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Pekelných nástrojů jsem se nebál, po chvíli jsem přivyknul, dalo se jim utýct-zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez pousmání, bez pozdravu. Potácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, až dívčina jakási zářivá co anděl, ve zlatých vlasech černou čelenku obepínající tvář, pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní v zoufání svém pravím: ,,Jsem v pekle?“ Zavrtěla hlavou, já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval, smála se, řkouc po česku zpěvavým hlasem, ale s divným přizvučením: ,,To si myslí mnohý…Po světě je hůř.“ Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko, já uzřel živý obraz, ty vidiny se měnily a přelévaly, na nich skutečné peklo horoucí. ,,Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?“, táži se vyjeven. ,,V Praze přece.“
,,Který letopočet?“,,Dva tisíce šest,“ pronesla, zakroužila prstem po čele a zmizela.
Utíkal jsem pryč z toho pekla, jedna z menších oblud na mě řvala a troubila, bál jsem se, že mě také spolkne. Nějaký člověk uvnitř na mě hrozil a zvedal prostřední prst. Běžel jsem, co mi síly stačily, až jsem padl na zem. Když jsem se probral, byl jsem v lese. Skály kolem, oudolí krásné, myslel jsem, že jsem u Housky. Ale poznal jsem, že jsem zbloudil. Šel jsem stále dál, až jsem uviděl kopec a na něm skály jako obrovské sochy. Napadlo mě vylézt nahoru a rozhlédnout se po krajině. A pak jste přišli vy. Jak jsem byl rád, že mohu znovu mluvit s lidmi, s přáteli, svobodnými poutníky jako jsem já!“
,,Dobrej fór,“ uplivnul si Ferda po straně. ,,Jakej by asi měl bejt rok?“
,,Jo, hotovej baron Prášil, moh by psát scénáře k fantasy filmům,“ přisvědčil Rony .,,Snad mu to ta holka nebaští, viděl jsi, celou dobu hltala každý jeho slovo.“
Spát jsme šli až kolem třetí ráno.
Probudil mě nějaký šramot. Zdálo se mi, že jsem spal tak sotva hodinu. Korunami stromů se draly pod převis sluneční paprsky. Ferda vedle pokojně oddechoval. Zato Rony zmateně pobíhal po kempu a nadával. ,,Alex s Hynkem zmizeli!“ sdělil mi bezradně. ,,Já mu rozbiju hubu, takhle mi zblbnout ségru.“
Co si i sobě myslí, doma má těhotnou holku a to mu nebrání, aby si klidně nabalil druhou.
,,Ježíšmarjá, Rony neblázni!“ zívnu. ,, Koukej, Alex tu má věci. Asi se šli jenom projít… Však ona se vrátí. Hynek je trochu divnej patron, ale to - jak se tomu říká – charisma, to on má, ne?“
,,Jo. Až moc. Myslíš, že jsem si nevšim, jak na ní celej večer kouká? On jí snad těma očima uhranul.“
Spát už se stejně nedalo a bylo by to škoda, začínal krásný den. Vylezl jsem ze spacáku a začal dělat oheň.
Po chvíli se objevila Alex. Nesla si cancák, na tváři zasněný úsměv.
Na Ronym bylo vidět, jak se mu ulevilo.
,,Hynek vás všecky pozdravuje, musel už jít,“ hlásila Alex. Říkal, že mu s námi bylo fajn a že by se se všema ještě někdy rád setkal. Je to zajímavej člověk, co? Ale ta jeho Lori to s ním nebude mít snadný… Svěřil se mi, že taky občas píše. Doporučila jsem mu, aby to určitě zkusil do Trapsavce. Jo, napsal mi do cancáku. Ještě jsem si to nestačila prohlídnout.“
Otevřela cancák. Shlukli jsme se kolem ní včetně Ferdy, který se mezitím probudil.
Uviděl jsem jemnou linkou vykreslený obrázek Vlhoště a pod ním úhledným, ale energickým písmem:
Dalekáť cesta má
Marné volání!