02.03.2012 Nepřetržitý provoz (Karel Čížek - Cais) |
Povídky | ||||||||||
Slunce se posunovalo k západu a já se po delší době prodral z mlází na mýtinu. V jejím středu rostlo několik letitých smrků s mimořádně nízko položenými větvemi. Pomalu jsem k nim vykročil, a s údivem si všiml, že v širokém kruhu okolo stromů leží několik usáren, kytara, krosna a pár žracáků.
„Co to může bejt za cvoky?“ vrtalo mě hlavou, „Mít takhle rozházený věci? Co se tady asi…“ „Bacha prasééé!“ zaznělo lesem. „Tady a prase?“ usmál jsem se s klidem a rozvahou zkušeného lesáka. A v tom jsem ho uviděl. Nebylo největší, ale běželo ke mně. Na pár dalších okamžiků nemám jasné vzpomínky. Vím jen, že jsem se bleskurychle vyprostil z řemenů od usárny, milovaná kytara zaúpěla o pařez a už jsem byl ve větvích. „Slušnej výkon,“ okomentoval to asi dvacetiletej kluk. „Ten před tebou dvakrát spadnul a řval jak na lesy.“ Řekl jsem, že mě jeho chvála těší a rozhlédl se po okolí. Na „mém“ stromě jsme byli tři, levý a pravý smrk byl osazen vždy po jednom trampíku a na posledním jehličnáči seděla až v nejvyšším separé milenecká dvojice. Každý se snažil využít čas tak, jak mu prostředky dovolovaly. Dva kamarádi látali díry v ošacení, vousáč na levém smrku bafal z dýmky, jeden kluk spal a milenci… ti se chovali jako milenci. Začal jsem si hledat nejpohodlnější větev, když jsme uslyšeli zuřivý štěkot a hned vzápětí uviděli jeho majitele ženoucího se k našim věcem. „Hurá!“ křičeli jsme jeden přes druhého, „tady, pane hajný, tady!“ Za chvíli se na kraji mýtiny opravdu objevil strážce lesa. Zastavil se a nevěřícně zamrkal očima rázným krokem se vydal směrem k nám. „Co je to za provokaci!“ křičel. „To si říkáte čundráci a trampové, když děláte v lese takovej brajgl?!“ Zmlkli jsme. Asi pět metrů od nás se zastavil a povídá: „Tak co je? Neumíte mluvit?“ „Pane hajnej,“ řekl tiše vousáč, támhle sem běží prase. Lesník udělal čelem vzad a znovu čelem vzad a už se děl mezi námi. „Přece po něm nebudu střílet brokovnicí,“ snažil se s úsměvem odůvodnit svůj výkon ve šplhu. „Astor, běž domů,“ volal ještě na psa, ale kde už byl Astor. Nadarmo se přece neříká: Jaký pán, takový pes. A tak jsme seděli a seděli. O jediné vzrušení se postaral objev vyrytého nápisu. „Zde seděli od 6 do 14 J&M.“ „No vidíte,“ snažil se lesník mezi nás vnést trochu humoru. „Tyhle dva měli ranní a my zas máme odpolední.“ Jenže neuspěl. Nám totiž spolu s dřevěnějícíma zadkama zdřevěněla i nálada. Bylo kolem desáté večer, když jsme usoudili, že práce už definitivně odešlo. Rychle jsme slezli, posbírali svoje věci a husím pochodem odcházeli z mýtiny. Ještě jsme všichni nebyli ani v mlází, když se za námi ozvalo: „Jééééh! Áááááh!“ a zvuky, jako když dva lidi lezou ve tmě po jednom žebříku. „Honem pryč!“ zařval lesník. „Začala noční směna!“ Trapsavec 1986 Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |