Ranní káva spálila patro, trubici hltanu i stěnu žaludku, než se  klidně usadila v prázdné nádrži.
"Do hajzlu! Já se z toho emálu snad nikdy nenaučím pít," zaklel  Borek a praštil ešusem o hlavu čedičového balvanu. Kapičky horké,  černé tekutiny přeskupily molekuly a přistály na hřbetu Mončiny  ruky.
"Auu! Seš padlej na hlavu, nebo co?"
"Promiň. Spálil jsem si celou chlebárnu a tak mám vztek."
"Foukej," řekla smířlivě Monika a vykouzlila ve zdeformovaném  obličeji po noci strávené pod širákem první úsměv. Dosrkala zbytek  kávy ze zčernalého ešusu a začala motat spacák do celty. Celý  balík pak zabalila do sklípkana usárny. Vzorně zabalenou uzdu  opřela o kmen zakrslé břízy.
Borek ještě chvíli láteřil, plival chuchvalce slin s útržky  spálené kůže do ohně a proklínal sebe, oba bráchy i všechny  obyvatele sluneční soustavy. Uzdu balil s nechutí. Vztekle trhal  řemínky a v pauzách plynulého toku nadávek nasával hlasitě vzduch  jak velryba u břehů Grónska.
"Tak jdem?" zeptala se Monika už s učesanou hřívou.
"Ale jo."
"A kam jdem?"
"Třeba tudy," ukázal Borek na cestu ukrytou v barieře trnkových  keřů.
Vnořili se do trnkového labyrintu. Ruce ohnuté před obličejem  rozrážely ostré píchály, které sjížděly po hrubé látce usáren,  žracáků i oděvů. Ta paseka byla malý zázrak. Vysoká zlatá ostřice  šustila v dechu právě probuzeného větříku a kapičky rosy sjížděly  ze štíhlých listů, aby ukryly svůj diamantový lesk před  dorážejícími paprsky slunce. Městečko Rejštejn leželo těsně pod  nohama. Stačilo jen zvednout nohu, udělat krok, došlápnout a zlatý  hromosvod barokního kostela vám projel podrážkou i chodidlem.
"Dole si dám laskonku, věneček a indiánka," zasnila se Monika.
"Dole si dám pivo," zasnil se pragmatičtěji Borek a pustili se  svahem.
V hospodě sedělo pár traktoristů, lesáků,babka rybářka co se  dostavila na výlov nejnovějších informací a děda v tílku,  pantoflích a teplákách s koleny až někde v Sydney.
Monča dojídala třetí horalku, Borek dopíjel čtvrté pivo a nikdo  nikam nespěchal. Chmelovina se v jeho žaludku spřátelila s ranní  kávou a vyvolala pocit neodolatelného nutkání. Borek zvedl tělo,
litr a půl vylouhované tekutiny a vyrazil najít ten zázrak z  minulého století jménem splachovací hajzlík.
Zašlá podkova visela na jediném hřebíčku ve vrcholu hnědě  natřených futer, přejíc štěstí všem, kdo vstoupí do kabinetu  tělesné úlevy. Pohledem zkontroloval, zda skutečně vchází do ráje  lidské odrůdy opatřené camprlíkem a začal si spokojeně brumlat.
"Škoda jí, podkovičky ošmajdaný. Tolik lidí potřebuje trochu  štěstíčka a ona se fláká na dveřích do hajzlíku. Kdepak holka. S  flákáním je konec. Půjdeme makat."
Vyndal z pouzdra kudlu, utrhnul střenkou hřebíček a podkovu  uložil do kapsy maskáčů.
Děda ve vytahaných teplákách přejel Borka pohledem. Zrentgenoval  ho od slámové kštice po odrbané špičky kanad a když objevil obrysy  podkovy v kapse, mrknul spokojeně na výčepního. Oba pak na sebe  šibalsky zamrkali a pokývali hlavou.


"Podívej co mám," špitnul před hospodou Borek Monče do ucha. Do  dlaně jí položil chladný kov podkovy.
"Podkova?"
"No a k čemu je taková podkova?"
"Bačkory pro koně aby se jim neloupaly nehty, ne?"
"Taky. A ještě?"
"Pro štěstí?"
"No jasan, holka. Začíná nám vandr štěstí."
Z rozjímání je vyrušilo psisko. Tedy, psisko. Uličkou od kostela  se přiřítil pětirychlostní kartáč se zadřenou převodovkou a začal  kolem nich poskakovat jak opička z pouťové střelnice. Ten chumel  chlupů bylo víc slyšet než vidět.
"Pes, kterej štěká, nekouše," pronesl odhodlaně Borek a učinil  tři kroky vstříc poskakující kuličce. Pes, který štěkal, kousal.  Zaklesnul zuby do látky nových maskáčů a zůstal v ní viset tak  dlouho, než látka neposkvrněná ani oprecí "Pouštní bouře",  povolila. Z maskáčů měl rázem kraťasy pro jednonohé. Pes spokojeně  zavyl a vrátil se kvapem ke kostelu. Asi chtěl ještě stihnout  dopolední mši.
"To byl farářův Cipís," ozvalo se jim nad hlavou. Z pralesa  begoníí vykukovala šedavá hlavička culící se paní.
"Von jenom hartusí. Ale nekouše," dodala ještě a usmála se  laskavě jako paní učitelky ve výslužbě.
"Máte pravdu. Von nekouše. Von jenom trhá."
"Ale nekouše," zaskřehotala ta paní a ztratila se ve voňavém  pralese.
"To si nenechám líbit! Šest stováků stály. Farář nefarář. Jdem!"
Stoupali po křivých schodech k baroknímu portálu kostela.  Vstupní dveře se otevřely ještě dřív, než položili ruku na kliku.
"Teda čumím. V takovýhle díře fotobuňka," zhodnotil odborně  Borek.
Fotobuňkou byl kbelík, přilepený ke dvěma zeleným gumovým  rukavicím, který se zjevil zcela nečekaně v černé škvíře  pootevřených dveří. Z kbelíku vylétla černá tekutina a zlila  Moniku od hlavy k patě. Z dlouhých vlasů jí crčely pramínky špíny,  pošlapaných zpovědí, zapomenutých modliteb a potůčky trápení a  strastí.
"Frojland měla čumět, kam jít!" vyštěkla bába nacpaná do těch  rukavic a zabouchla dveře. Na další klepání už nikdo nereagoval.  Potrhaný Borek a mokrá Monča to po chvíli brzvýsledného snažení  vzdali a vrátili se zpět do města úzkou uličkou.
Když odbočili na hlavní ulici, přijížděl jim vstříc nákladní vůz.  Nad kabinou mu čněly mohutné oddenky smrků a odvětvené špice  za ním vířily prach. Řidič v kabině na ně vycedil zuby skrz  zaprášené sklo. Před prudkou zatáčkou podřadil a s velkým obloukem  do ní najel. Co se dělo za ním bylo pro něj už jen historií.  Špičky stromů se odrazily od asfaltu silnice a smetly Borka i Móňu  mezi hejno kachen v místní požární nádrži.
S dlouhými rousy vodních řas a travin vypadali jak vodníci.  Potáceli se k dřevěnému mostu přes Otavu. Nenadávali. Pošpiněné  duše neměly náladu a v ústech se usadila pachuť žabince.
"Ty, Borku. Není to v té podkově?" spustila jako první Monika.
"Ty myslíš, že jako funguje úplně obráceně? Že je to podkova pro  smůlu?"
"Podívej. Ušli jsme sotva dvěstě metrů. A od té doby, co ji máš v  kapse jeden malér za druhým. Já si myslím, že je to v tý podkově."
Borek se opřel o zábradlí mostu a přemýšlel. Pod mostem pobíhala  posádka gumového raftu. Kluci v neoprenech upevňovali bagáž k  nafouklým buřtům sedaček a kontrolovali uzle na boku člunu.
Borek sáhl do kapsy a smutně se zadíval na podkovu.


"Hodně štěstí, kluci," zavolal na rafťáky a máchl rukou. Železná  podkova přelétla zábradlí mostu a zasekla se do písku kousek od  vodácké bagáže.
"A tady máte něco pro štěstí."
"Seš pěknej jed," sykla mu Monika do ucha.
Kluk v nebesky modrém neoprenu sebral podkovu, strčil ji do  plastového sudu a zapíchl palec do azurového nebe.
"Dík. Budeme ho potřebovat."
"Nemá zač," odpověděl mu Borek.
V ten okamžik změnila podkova poprvé majitele.
"Gou! Gou!" ječeli raftaři, když vlekli gumového obra na vodu.
"Ráááz! Ráááz!" Jejich pádla píchala vodu s úmyslem dostat tupý  čumák raftu na rychlejší vodu. Voda v peřeji uchopila ploché dno  Colorada a rozběhla se s člunem proti skalisku v ohbí řeky.
"Levá kontra! Do prdele! Kontra! Pravá zabere! Říkám za-be-re!"
řval kluk v nebeském neoprenu na zadku lodi. Tupý čumák začal  pomalu měnit směr. Pozdě. Břidlicová plotna ukrytá pod zpěněnou  vodou zvedla jednu stranu člunu a vyhodila celou posádku do prudké  vody peřeje. Raftaři padali jak kuželky do chladného živlu.  Uvolněný člun vyrovnal stabilitu, převálcoval červené přílby,  přežehlil neopreny, rozehnal volně plovoucí pádla do všech stran  než se zasekl v pařátech padlého jilmu.
Na mostě kroutili dva človíčci nevěřícně hlavou.
"Naložit a jedem!" řval zdatný zadák po krk ve vodě. Raftaři  pochytali pádla, narovnali přílby a nalezli zpět do člunu. To  nejhorší je teprve čekalo.
Na Radešově hučel jez.
"Šůsem! Pojedem to šůsem!" velel kluk na zadku se jménem Nemo.
"Dráty! Jsou tam dráty!" běžela jim po břehu vstříc servírka z  bufetu. Nemo zamával na utíkající servírku a chrabě jí pokynul.
"Dráty!" zkoušela je varovat ještě jednou servírka beznadějně.
"Jóó. Grátys! Díky! Sjedeme a přirazíme!"
"Jóó. Dráty!" zakývala servírka spokojeně hlavou.
"Asi otvírají novou provozovnu a všechno je dnes  grátys," vysvětlil zasvěceně Nemo svojí posádce.
"Prostě to sjedem a zaparkujem!"
Čumák Colorada přejel hranu jezu, zlomil se a počal se sunout po  betonové šikmině do napěněného květáku.
"Drát! Čumí tam drát!" zaječeli Pádlík s Píďalou na háku.
"Jo! Já jsem taky rád!" zanotoval jim Nemo a přitáhnul. Tím  nasměroval loď přímo proti zákeřnému trnu. Armovací drát projel  gumou jako nůž šlehačkovým dortem. Rozerval loď od přídě k zádi,  prosekl zadní sedačku, Nemův neopren i zadek a vesele se kinklal  za teď již umírající troskou. Jízda raftu skončila deset minut na  to, co se jeho guma poprvé dotkla vody.
"To ta podkova! Podělaná podkova! Proč by nám ji jinak dávali,  když nosí štěstí. Héééé?" ječel rozzuřený Nemo. Odšrouboval víko  láhve a mrštil chudinkou do pažitu zelené louky vodáckého  tábořiště. Sbalili člun, sundali přílby i neopreny a šli do  bufetu. Večer činila útrata jeden tisíc dvě sta dvanáct korun  českých.
Na zelený pažit vodáckého tábořiště Radešov vjel vínový  mercedes s karavanem u zadku. Z auta vyskočili kluk s holčičkou a  hned se vrhli k šumící řece. Taťka se odvalil od volantu, poplácal  pupek a dlouhatánsky zívnul. Konečně pohyb. Jeho pohled ulpěl na  chudince podkově v krátké trávě. Sebral ji a odešel s ní ke stejně  tučné mamině.
"Mamko. Nějak cítím v kostech, že nám začíná báječná dovolená."
Podkova změnila podruhé majitele.


Podkova, přidělaná kouskem měděného drátku do stříbrné masky  mercedesu, pospíchala ke zřícenině hradu Rábí. Auto zaparkovalo na  malém náměstíčku. Rodinka nadšeně vystoupila a vydala se ke  vstupní bráně hradu. Vedle kovaného klepadla visela cedulka.

NEVSTUPOVAT! NERUŠIT!
NA HRADĚ SE NATÁČÍ FILM!
EXPOZICE DRAVCŮ V HRADNÍM PŘÍKOPU OTEVŘENA!!!!!!!!

"Do prčic! Smůla. Škoda benzínu?" ulevil si tatík.
"My chceme na ptáčky," ječely děti.
Šlo se na ptáčky.
Orlyně skalní, jménem Sandra, kroužila nad hlavami čumilů. Taťka  zaplatil za každého člena rodiny dvacku, zapálil si camelku a  roztáhl se na vyhřáté skalce. Orlyně Sandra kroužila v modrém  blankytu a vytvářela elegantní kruhy nad jeho hlavou. Něco se od  opeřence oddělilo a padalo k matičce zemi.
"Taťko, padá sem to, no....," rozječely se děti, ukazujíc  prstíky na oblohu.
"Co to, no...?" vytřeštil na ně tatík oči.
"Jo, já to řeknu a dostanu facana," vyjednával synek.
Bobek dopadl přímo na taťkovu hlavu, na nové letní sako a zasáhl i  letní kalhoty. Tatík přejel ulíznutou pěšinku dlaní a přiblížil  podivnou hmotu k očím.
"Co to je?" zeptal se nevěřícně.
"Hovno," odpověděl suše hošík a dostal zašpiněnou rukou facana.
Naštvaný a smradlavý tatík, zfackovaný synek, hihňající se matka s  dcerou se vraceli zpět na náměstí. Na místě, kde zaparkovali  mercedes zelo prázdné místo. Auto se samovolně rozhodlo prozkoumat  náměstí na vlastní pěst. Ze samé zvědavosti skončilo s nabořeným  čumákem v morovém sloupu ze XIV. století. Vedle povaleného  historického klenotu stál policajt a zachmuřeným okem pozoroval  přicházející rodinu.
"Tak pan řidič to má za rovnou tisícovku. Nezajištěné vozidlo,"  konstatoval suše. "A ještě si počkáte na památkáře, U nich to  půjde řádově do deset tisíců."
Z taťky se stal člověk neandrtálský. Zrudnul, přestal se ovládat  a řval:
"Šťastná dovolená, šťastná dovolená! Jo? Kdo tu co žvanil o  šťastný dovolený!" Rozběhl se k mercedesu, serval podkovu z masky  chladiče a mrštil jí proti nejbližší stěně. Vytlučené sklo z  přízemního okna se snášelo na dlažbu náměstí.
"Plus škodu na soukromém majetku," dodal klidně policista, lovíc  z brašny pokutové bločky.
Podkova přistála na lůžku hotelového pokoje č.13 a potřetí změnila  majitele.
Zdeněk Držka, režisér pohádkového příběhu "Když to přijde na  prince", jehož štáb už měsíc okupoval hradní kolos, kráčel krokem  pomalým, ale vůbec ne rozhodným k pokoji č.13. Na pokoji padnul  oblečený na postel a zamořil vzduch odérem té nejlepší skotské  whisky.


"Hele, podkova," zamrmlal, když vylovil předmět, který ho  zatlačil do uměleckého panděra.
"Jo, fakt. Podkova," ujistil se ještě jednou pohledem. Potom  okamžitě usnul s ohnutým kouskem železa v dlani.
"Říkal jsem políbí. Po-lí-bí! Né sežere!!" ječel režisér Držka na  upoceného prince v kadeřavé paruce.
"Člověče, točíme pohádku! Né dokument o umělém dýchání pro  Červený kříž! Dyk vy ji cumláte jak doga nemluvně. Už jste vůbec  někdy někoho políbil?"
"Maminku," přiznal se vyděšený herec s čůrky potu na namalovaných  tvářičkách.
"Jestli byla vaše maminka ženská, tak to zkusíme znova. Klapka!  Jedem!"
Upocený princ se přiřítil k princezničce, zabodl jí nos mezi oči  a zvrátil její tělo do tvaru konstrukce Žďákovského mostu. Při  samotném polibku zachroptěl jako první oběť Jacka Rozparovače a  zabalil princeznu do závoje vlastních slin.
"Stop! Stóóóp! Člověče, co tady předvádíte je vražda! Doporučím  vás do "Hříšných lidí města pražského". Uhněte! Já vám to ukážu."
Režisér Držka vykročil k princezně, pohybem očí i každého kousku  těla naznačil neovládatelný chtíč a propadl se i s princezničkou  do dosud neobjevených podzemních prostor hradu.
Držku odvezla záchranka s modrým majákem, princezna si setřela  bohaté nánosy lepkavých slin a filmařský tým se šel ožrat. Bez  rejži se žádný umění dělat nedá. Jen podkova zůstala ležet na  režisérském křesílku.
Rekvizitář spěchající za mančaftem poskládal vše uvedené v  seznamu do filmařských krabic a jelikož se podkova nenacházela na  žádném seznamu, odložil ji vysokým obloukem za hradní zeď. Tam  čekala na svého čtvrtého majitele.
Ing. architekt Vojtěch Zbořil, toho času v pumpkách, pohorkách a  tričku s nápisem "Snídaně s Novou" sledoval důsledně červené  turistické značení. Ve zpocené dlani třímal mapu "Povodí Vydry",  záznamník "Šumnava" a rohlík natřený na obě strany máslem Rama.  Podkova těsně minula jeho vysokoškolsky vzdělanou hlavu a dopadla  do bujného kopřivového porostu.
"Meteorit. Též povětroň," napadla ho okamžitě jediná možnost.  Pevně zašněrovanýma botama prošlapával kopřivy, až dospěl k  chudince podkově.
"Já to říkám pořád. Štěstí se válí všude. Jenom ho uchopit za  pačesy," mumlal si architekt, když soukal podkovu do baťůžku.
Na louce pod hradem se lesklo oko malého rybníka. Hned kousek pod  hrází stály čtyři vojenské hangáry a katapult. Nad množstvím  plechovek rozprsknutých všude dokola by zajásalo srdce nejednoho  hledače druhotných surovin. Plechovky s dlouhýma vlasama, s  vousama naježenýma do všech stran se válely kam oko člověka  dohlédlo. Pokuřovaly, klábosily a obvazovaly si zranění z  dopoledního nácviku. Vrhací rameno katapultu bylo natažené a  obrovský šutr ve vrhacím koši hrozil vyletět proti masívní hradní  věži. Ing. architekt Zbořil, sledujíc poctivě červené značení,  překračoval všude ležící meče, dýky, kopí, kuše i zpocené  válečníky. Rocna, vedoucí skupiny historického šermu "Gotika"  sledoval putování turisty až ke svým prďáckým škorním.
"Kampak v tomhle pařáku?" prohodil místo pozdravu.
"Do Sušice unavený válečníku," odvětil ochotně pan architekt.
"To je ještě kus cesty."
"Ano. A pro koho se bije vaše armáda?"


"V neděli dobýváme Rábí. Tak tady trochu trénujeme. Přijďte se  podívat."
"Víte, jsem architekt. Můžu juknout na konstrukci toho  katapultu?"
"Jistě inženýre," odvětil unavený Rocna a rozmázl si dotěrného  ováda do vousů. První nebožtík v bitvě o hrad.
Architekt Zbořil obešel hangár a začal studovat dřevěný kolos.
"Jaké jste použili dřevo?" začal vznášet odborné otázky.
"Co kdo dal."
"A dolet?"
"Asi na úroveň toho včelínu pod hradem," chlubil se válečník.
"A délka metacího ramene?"
"Čtyři metry."
"A tahle páka?"
"Jaká páka?"
"No přece tahle," uchopil architekt páku a začal s ní lomcovat.  Uvolněná metací pojistka spustila rameno. Celý kolos se rozklepal,  rozvrzal, protiváha začala padat k zemi a kámen zase vznášet k  pojízdnému včelínu v podhradí. Ten se za vteřinu proměnil v  hromadu prken, prkýnek a třísek. Členové klubu "Gotika" sledovali  s otevřenýma hubama účinek svého monstra.
"Měl jste pravdu válečníku," chrochtal blahem architekt, "až k  tomu včelínu."
Včely se chvíli vzpamatovávaly z holého faktu, že jsou  bezdomovci. Po prvním šoku vyrazily k útoku. Plechová armáda  naskákala až nečekaně rychle do rybníčka. Jen architekt Zbořil  sledoval důsledně červené turistické značení k Sušici.
Svatobor dřepěl za městem jak okoralá jednohubka. Párátko  vysílače zásobovalo město nekonečnými seriály, pletenci svalů a  kyprými tvary značně vyspělých hereček.
Monika seděla v cukrárně "U Fialků" a odkusovala skalp třetímu  indiánkovi. Borek popíjel chladné pivo, sledujíc ospalé sušické  náměstí.
"Hele, ten chlápek nemá hlavu," drcnul do Moniky.
Architekt Zbořil doklusal na náměstí. V jedné ruce mapu a  záznamník "Šumava". V druhé ruce podkovu a dvacet žihadel. Moc se  nerozmýšlel. Vběhl hned do dveří s nápisem "Eis".
"Led! Připravte led!" ječel před cukrárenským pultem a strhával  si batůžek omotaný kolem hlavy. Tvar obličeje nebyl o mnoho  odlišný od tvaru batohu. Eskadra včelích kamikadze odvedla i na  obličeji dokonalou práci.
Borek si prohlížel zaujatě podkovu.
"Chcete ji?" zeptal se ho architekt.
"Asi i jo. Něco o tý potvoře vím."
"Tak to jste řekl pěkně. Ta potvora mi moc štěstí nepřinesla."
"Takže... Vrátíme ji na hajzlík, ne?"
"Na hajzlík? A proč ne rovnou do...," podal mu podkovu architekt  Zbořil.
Autobus zastavil těsně před vchodem do rejštejnské hospody. V  sále sedělo pár traktoristů, pár lesáků a děda ve vytahaných  teplákách. Borek si objednal pivo, usrkl trochu pěny a vydal se  hned na záchod.
"Až se vrátíš mladej, zastav se hned tady," volal z ním děda v  teplákách. Hřebíček našel ve spáře pod prahem. Prostrčil je  otvorem v podkově a několika údery rukojetí nože ji přiklepnul do  hnědých futer dveří.
"Na hajzl patříš, bestie!"


Na stole u dědy už stálo jeho pivo a vedle něj ležela otevřená  tlustá kniha. Borek se zvědavě podíval na dědu. Ten si šňupl dvě  pohoří tabáku a mile se na něj usmál.
"Tak už nečum a piš."
Borek převrátil desky na titulní stranu. Její název zněl:
SMUTNÉ OSUDY PODKOVY KOBYLKY PAJDY
Borek nalistoval kapitolu číslo 5 a začal psát ten bláznivý příběh.