Krátké horory a Vegetariánovo prozření

01.04.2016 Krátké horory a Vegetariánovo prozření (Belmondo)

Do slavnostního ohně letošního ročníku Trapsavce nelze zveřejňovat zaslané příspěvky a tak se ještě jednou vrátím k loňské trapsavecké slezině a hororové tématice. Je skutečně s podivem, že horor lze vměstnat i do poezie nebo možná spíše by se hodilo říci, že i poezie může být hororem. Tím mířím k níže zveřejněnému dílku. A Vegetariánovo prozření je hororem se vším všudy…

Krásné čtení

Krátké horory

Ten večer nás
strašně štvaly
jeho blbý kecy.
„Vo co, že nepřespíš na hřbitově?!“ napadlo mě.
A tak jsme se vsadili.
My šli spát na kemp v klidu.
Von se vydal mezi nebožtíky.
Něco si mumlal.
Ráno vstanem, deme za ním.
Před márnicí sedí von.
Líčí, jak ho v práci neberou vážně.
A kolem – všechny hroby prázdný.
***
Venku leje jak z konve
a v jediným seníku
oběšenej hajnej.
Spát tu s ním nebudu
napnu si plachtu.
Špagát už mám.
***
„Tenhle rybník nemá dno,“
varovali nás ve vsi.
Tupci pověrčiví.
Právě jsem ho nahmatal nohou.
Je hrubý,
teplý
a trochu se chvěje.
***
„V noci tam prej obchází
mrtvej Němec!“
„Mrtvýho Němce se nebojím,“
opáčil jsem.
Najednou, na kraji světla ohně
postava.
GUTEN TAG.
ŘEKNĚTE SVÝMI SLOVY
CO VŠECHNO KOUPIL PAN KRAUSE.
Nevěřte pověstem.
Jsou nepřesný.
Zvlášť je věci mrtvejch
němčinářů.
***
Našim kempům se říká:
Stěna mrtvýho muže
Černej zub
Padlý stíny
Hrobníkův odpočinek
a
Milá stará paní.
Na tom posledním nespíme.
Nikdy!

Jan Přebral Pohunek

Vegetariánovo prozření

Moje lednička neviděla maso několik let. Žiju totiž moderně, žiju eko-bio. Miluju salát, zelený vokurky, racionální pečivo, navštěvuji farmářské trhy, fairtrade obchody a ani za zlatý prase bych si nekoupil nic, u čeho bych neproštudoval etiketu. Ani moje knihovna na tom není jinak. Tituly jako Zdravá výživa pro každý den, Karmické stravování, Vaření Feng Shui hovoří za vše. Proto jsem byl překvapený, když mi doktor sdělil, že mi zbývají pouhé tři týdny života. Stačil jsem proklít všechno a všechny. A pak jsem stejně umřel.
Když jsem se v rakvi za pár dní probral, ničemu jsem nerozuměl. Jenom jsem hrabal, hrabal a hrabal, abych byl už venku. A venku bylo krásně, díval jsem se do slunce, protahoval si ztuhlý hnáty, a pak to přišlo. Dostal jsem hlad. Strašlivej hlad. Na maso. Na lidský maso.
Pomalu se začínalo stmívat, na hřbitov zabloudila nějaká babička a u mě se probudil Pavlovův reflex, začal jsem slintat a jediný, na co jsem myslel, bylo žrát a žrát. Jo, jenže to bylo proti mýmu dosavadnímu světonázoru. Chytnul jsem se nejbližšího kříže a pevně se držel. V hlavě jsem měl zmatek a pud sílil.
Druhej den to bylo ještě horší, ze zoufalství vohlodal kůru z těch dvou bříz, co stojí v rohu hřbitova, a nevěděl co dál. Když tu jsem uviděl chlapa. V zeleným. Se širákem na hlavě a pinglem přes rameno. Všechno se ve mně v tu chvíli zlomilo, můj osud, zelená touha a hlad. Seskočil jsem ze zídky, vrhnul se na něj zezadu a trhal a žral. Ukojil jsem svůj pud, a všimnul si lístku, který mu vypadl z kapsy. Bylo na něm napsáno: Kamarádi a kamarádky, příští týden Vas zveme na potlach do Údolí zeleného děsu, který se uskuteční... a tak dál a dál. Nevím sice, co to je, ale myslím, že jídla pro mě tam bude dost.

Stanislav Hadži Dlouhý

Sdílet na...

| Více...