FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Někdy před jedenáctou jsme narvali sporák polínky, zamkli chalupu, vylezli do fujavice, a husím pochodem, holky uprostřed, aby se nedej bůh neztratily v závějích, posíleni rumem, vyrazili do bílé tmy za duchovní outěchou. Zeshora neustále padala vířící kvanta sněhu, a závěje rostly

"Polez, tady je to pro mateřský školky, spousta krásných chytů!" Opatrně se posunuju po římse a nenápadně mrkám dolů. Kolik to může bejt, patnáct metrů? Vocaď zahučet? radši lezu a nepřemýšlím. Chybí mi, že jsem dva roky nebyla na skále. A tohle je teprv začátek

Bylo to někdy na jaře ve čtyřiasedmdesátém. Sníh už slezl, a o víkendu bylo už skoro teplo. Plazili jsme se tehdá Prechetským údolím ke Kryštofovu, a pohrdnuvši jakžtakž suchou silnicí, brali jsme to podle azimutu přes hory doly, skály a potoky, louky poseté bledulemi

Otřel sem si nos a podíval se dolu na cestu. Zase tam bylo to divný světlo. Každej pátek přicházelo od vesnice směrem sem, prošlo dole pode mnou a zmizelo někde za kopcem. Pak se dycky vobjevilo velké světlo právě za tím kopcem a ozývaly se votamtaď divný zvuky a skřeky.

Začlo to vlastně už ve čtvrtek. Kamarád, co sem ho měl jet navštívit na sroubek, kam sme před lety společně pravidelně jezdili, se do telefonu tvářil příjemně, ale kdesi mimo síť se mi do hlavy doneslo, že mne asi nechce vidět. Ale co, srub stavěl von a já se tam tenkrát jen přifařil.

Klasika. Večer, hořící oheň, dva chlápci v zeleným u něj. Jeden z nich mlátí do strun, huláká na celej les a druhej prská do foukačky, až je oslizlá jak zpocenej slimák. První má na sobě vůdlendy, ten naproti obyč jehličí.

Kolikrát jsme už takhle vyráželi, kolik roků uběhlo od toho prvního...

Bylo nádherné sobotní ráno. Sluníčko za okny poslalo Slimejšovi pozdrav svými jarními paprsky, jakoby prodchnutými vůní čerstvé, mládím kypící trávy, právě rozkvétajících květů a tajemných dálek.

Večer se vplížil do skalkového lesa. Na campu nesměle vzplanul ohníček.
"Hoř pořádně," pobídl ho tramp, "hoř, ať tu nejsem sám."
Oheň poslušně olíznul klacíky a zasvítil. Tramp si ohřál fazolovou konzervu a uvařil kávu.

Jednou ráno, když se Šakal probudil, zmocnil se ho zvláštní pocit. Jeho instinkt, vypěstovaný dlouhým pobytem v podtroseckých pralesích mu říkal, že není všechno v pořádku, a že ho dneska čekají nepříjemný věci.

Fííííííít......šleh....heh....žbuch! Černá skvrna, co je normálně za světla hnědá, se ohlídla a zašmátrala před sebou. Teda jako za sebou, než se otočila - to dá rozum.

Ten den byl divnej od rána. Dusno, mrholení, sem tam hustej déšť. Čtyři páry vysokejch bot se brodily jehličím a postavy zahalený pončem tiše sledovaly jejich špičky, obalený blátem. Les šuměl pod nápory větru a z větví se snášely další proudy vody.

"Jestli to teď vydrží, tak ráno vyplouváme!", vybafnul jsem na mamku, která nedůvěřivě pozorovala moje počínání. Uprostřed pokoje se válel prázdný gumový člun a byl podobný chcíplé velrybě vyvržené na pobřeží. Na jeho boku žehlička se dvěma činkami zatěžovala záplatu velikosti školního sešitu, která byla příčinou všeho mého trápení.

"Nesnášim hráče, co nejsou schopný dotáhnout písničku až k závěru!", rozhořčoval se jednoho slunného prázdninového odpoledne kamarád Sing, Madův čerstvý vlakový spolujezdec. Kápli si do noty. Mad rád zpívá a Sing s sebou zase veze na vandr pětistrunné bendžo, na které umí hrát už osm písniček!

To bylo tenkrát, když jsme poprvý hráli na Horním Jelení. Znáte to tam? Nám to ve skutečnosti přišlo jako obrovská snobárna, kde se v pátek večer drtivá většina zlije a v mohutný opici se poplácává po ramenouch, jaký sme šickni trempové kamarádi.

Balvan ve žlutý bundě sloních rozměrů. Pila přes rameno. Párem bagančat hobluje prašan. Čučí nad stromkama jak dinosaurus na pohřbu.

Nemůžu si ho nevšimnout, i kdybych chtěl.

"Dneska si hraju na masňáky!"

"Jo. Nikam nejdem."

"Ten, kdo chce jít dneska dál, je blb."

Jarda se na tu cestu vydal už ráno. Vzal si na pátek náhradní volno a s báglem a foťákem vyrazil.

Velkopátečním odpolednem se toulá po jižní zemi, krajině lesů, zapomenutých vsí, bludných balvanů a tichých hladin rybníků. Po krajině, jíž vévodí starodávná hradní zřícenina.

Byla neděle večer. Rychlík drncal po kolejích jako splašený hříbě a nárazníky do sebe bouchaly s drásavým prásk - prásk - prásk, který nám dělalo z plotýnek molitanovou drť. Za oknem se občas mihly osvětlený baráky vesnickýho nádraží, kterým jsme prosvištěli jako tornádo. V přihrádkách nad našima hlavama se tísnily usárny, kytary, basa a mandolína.

...