FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„…jsou tady,“ chrčel jsem. „…je válka…“ Belhal jsem se chroštím na břehu řeky. Ve tmě. Slušná troska, fakt. Kulhal jsem, vrávoral, dokud jsem nezakopnul o nějakej poťouchlej pařízek a nerozplácnul jsem se mezi lopuchy. „Kdo?? Jaká válka?? Kdes byl tak dlouho?“ Kokoska s Fištou ke mně dorazily snad rychlostí světla. Vyvlíknuly mě ven z lopuchů, ty vogo, nějak, nadlidským úsilím, a táhly mě blíž k ohni. Obětavý holky. Bych jim poděkoval, kdybych nebyl troska.

Protáhnu krok a pustím se rovnou k nádraží. Je páteční podvečer, ulice nabité lidmi, hlavy, těla, ruce, nohy proudí jako zpěněná řeka, jako kdyby město zachvátila povodeň. Razím si cestu tím veletokem, prodírám se mezi lidmi a trpně snáším jejich pohledy, které zkrápějí jako mrazivá vodní tříšť. Copak jste nikdy neviděli jet někoho ven? Zelenou bundu s kapucí, odřené manšestráky, kanady, čapku na hlavě a šátek kolem krku? Na hřbetě torna, pečlivě zabalená, úzká a tuhá jako ukazovák levé ruky, když na hmatníku kytary drží barré.

Někdo tahá na vandr herbář, někdo rum, jiný hezkou kamarádku, a Péťa vozí kocourka Macka a psa Hafíka. Péťa je členem T.O. Strážci skal. Všichni osadníci nosí na rukávech domovenky, kromě Hafíka a Macka, kteří po téhle výsadě velice touží. Šerif Klika jejich škemrání odmítal slovy, že by se museli všichni zbláznit, aby chtěli vodit po nádraží psa a kocoura s domovenkami přilepenými na chlupaté tlapy izolepou.

Čas běží jako bláznivý, já nechytím ho ani vy. Tak nějak to zpíval tenkrát před mnoha lety náš božský Kája. Jo, jo a vono je to vopravdu tak. Život utíká jako voda v tý naší Litavce a než se nadějete, je konec. No a já už to mám taky za sebou.
Tuhle sem se bincal takhle nad městem a tu mi napadlo, že když mám teď fůru času a ty úžasný možnosti, že se zaletím podívat za klukama na Brdy.

Anjeliček, môj strážniček, opatrovateľ detských dušičiek!

... a ešte mám jednu malú prosbičku, teda až tak malá nebude, lebo mamička vraví, že starať sa o tatka dá poriadne zabrať. Počúvala som našich, ako sa bavili v kuchyni. Iste, nemá sa to, ale keď vravia, že detstvo je príprava na život a raz určite aj ja budem mať manžela, tak musím vedieť, ako to zvládnuť, proste otec vravel, že on na ten čunder musí ísť, hoci sa mu nechce, lebo ináč by si kamaráti mysleli, že mu mamka priľahla košeľu a že je pod papučou a to že určite mama nechce. Ona len prevrátila oči, vzdychla: „Bože, za čo?“ a tatko teda išiel na tú šerifovu oslavu narodenín.

Pomalu se probouzím, protože mi někdo vytrvale ťuká na okno. V polospánku myslím na sýkorky, ale ještě není jejich čas. To jen jedna z nových větví lísky zvědavě nakukuje a propátrává můj skromný příbytek. Postel ze smrkových kuláčů a prken, který přinesla jarní voda. Stůl sestavený ze tří fošen s dírou po suku na levé straně. A poklad největší - litinová kamínka.

"Ahoj všichni", pozdravil nás, účastníky výročního ohně T.O. Žádné dálky, po Vlajce a slavnostním zapálení šerif Krákora. Od loňska trošku víc přibral a zase mu trošku víc vypadaly vlasy, takže se takhle ve tmě zase o něco víc podobal tajně pro něj používané přezdívce "Michelin".

Šerif T.O. Játro Bohumil Bambule, kamarády přezdívaný Barva, riskoval druhý srpnový víkend život. Klečel na šikmině osadní střechy, jednu ruku zakleslou za hřeben krovu a v druhé svíral štětku zanořenou v kbelíku řídké dehtové tekutiny. Po celou dobu nanášení páchnoucí tekutiny na lepenkovou krytinu střechy se šerif Barva tvářil velice vážně,

Ahoj Frenku, zase ti musím dát za pravdu. Nepoctivost se začala rozmáhat už mezi trampy. Přesvědčil jsem se o tom tuhle sobotu, když jsem vyrazil po půl roce na Vyhlídku. Nevěřil bys, jak se tady rozmnožili divočáci. Asi ryli a ryli, až se s nimi utrhl celý břeh i s tou cedulí, varující turisty, před nebezpečím smrtelného pádu.

Bylo krásné, svěží, sobotní ráno, téměř na počátku věků. Spřátelené armády ještě neměly ani zdání, že někam vyjedou a hnutí hippies chodilo způsobně do školy netušíce, k čemu je ta pětilistá rostlina konopného rodu. Karůzo, Stýblo a Zmiják seděli na Vršovickém nádraží a čekali na Kylijána. Všichni tři věděli, že příroda si žádá celých mužů a pro pobyt v přírodě byli náležitě vybaveni.

Těch pět dní se zdálo jako věčnost. Ale přeci jen, hodinku po hodince, se nakonec přesypaly kamsi do historie a to, nač jsem se tak těšil, se stalo skutečností. Stojím tu v plné trampské parádě a přede mnou - les! Ještě naposled nasaji jeho vůni do mohutné hrudi a zmizím v bujném porostu. Sbohem školo, sbohem auťáky, markety a človíčkové spěchající s taškami nákupů do svých kójí.

Spousty vloček hnaných větrem víří prostorem. Nic je nezastaví. Ani horský hřeben, který se jim postavil do cesty. Jen nepatrná část vloček skončí svůj rej na vrcholcích hor. Stačí to ovšem k tomu, aby celý horský hřeben zmizel pod tunami sněhu. Ten sníh zasypává i nepatrnou polokouli stanu,

Ubíhala už pátá hodina, nekonečná a studená od chvíle, kdy jsem slezl z korby náklaďáku. Ještě mi znělo v uších "tak dobrýho stopa, kamaráde" šoféra v pruhovaným tričku a pěst se stisknutým palcem, vystrčená z odjíždějícího auta. Teď ubíhala pátá hodina od té chvíle?

"Vybrali nás tady ochranáři s policajtama, každýho nás to stálo litr, T.O. Garlic-Boys"? Přečetl Móťa roztřeseným hlasem z kempovky. "Cože???" Vyskočil Kráča od ohniště. "Kdy?, kdy to bylo?" Hlas měl roztřesenej vzteky. "Minulej tejden." Mrkl Móťa na datum. Na osadu T.O. Trajdáci se sneslo chmurné mlčení.

Šerif Strašák seděl na verandě srubu a nastavoval postupně všechny svoje údy podzimnímu sluníčku. Ten, který ho pozoroval z dálky, určitě by mu záviděl tuto idylku. Ale zblízka by zjistil, že tvář tohoto drsného zálesáka je zamračená a pokrytá chmurami.

Plání běžel muž, snažil se běžet, bořil se po kolena do sněhu, občas upadl. Sípal, klel. Praskot sněhu pod jeho nohama se rozléhal na kilometry, narážel na okraj lesů, které objímaly pláň jako veliká mrtvá náruč. Jeho stopa se bezradně kroutila, nevěděl, že se pohyboval téměř v kruhu, za žádnou cenu by se nepodíval dozadu. Stmívalo se a muže hnal strach.

Prezident Spojených států Barrack Obama přestal překreslovat černou fixou bílý obličej na fotce svého předchůdce, která zůstala zapomenuta na dně nejspodnějšího šuplíku pracovního stolu Oválné pracovny a šokovaně zůstal zírat na zvonící červený telefon.

To, hele, furt někde slyšíš, jak by bylo supr, jo, navázat kontakt s mimozemskou civilizací. Ale já ti řeknu, že takový kontakty, z těch je, ty bláho, větší škoda než užitek. A mně to věř. O tomhle já vím svoje. Sehnal jsem tenkrát dost slušnej spacák. Pro dva. Děsně velkej a děsně fajnovej. No a jeli jsme ho s Fišárkovou testovat. Na Brekekáč. To je hora. Naše oblíbená hora.

Dnes si moja zákonitá švihla. Dotiahol som druhú cigaretku a už bol novučičký Land Rover naložený. Paráda! Rekord. O celých osem šlukov trhla predchodkyňu. Zdá sa, že nová metla dobre metie. Za odmenu si výnimočne sadla na predné sedadlo.

"Jó - a co mně se nestalo! To vám spím a najednou se trochu probudím, jen tak do polospánku, a cejtím, jak mě něco hřeje do zadku. Tak jsem si tam sáhnul, ale to jsem neměl dělat! V tu ránu jsem byl úplně vzhůru. Já hořel a připlácl jsem si kalhoty na tělo!