FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Tak hošani! Nemám ráda žádný ustrašený vořezávátka!" prohlásila kamarádka Berda, když s Madem a Píďou promýšleli trasu nejbližší výpravy za krásami zemí Českých a její stopadesáticentimetrová postavička se vzpřímila do velitelské pózy. "Na zejtřejší vandr ste mě jednohlasně zvolili Velkou Šéfkou, a tak s konečnou platností rozhoduju - pojedeme ven bez koruny v kapse!...

Přijeli jsme na jakartovický nádraží něco po devátý hodině a kolem desíti už jsme vylezli na Koňák. Jak já, tak Joe jsme se zhroutili u ohniště na kládě a sípavě pokuřovali. Jezdili jsme spolu už od nepaměti a srostli jsme tak, že co začal říkat jeden, byl schopnej druhej bez škobrtnutí dokončit.

Tak, a teď vám povím, jak to bylo s tím slavným střeleckým kláním tam nahoře nad Coatwillem, tenkrát o volbách ve dvaadevadesátým. Nevyprávím vám to pro nějaký svý stařecký sentimentální rozněžňování, ale jen proto, že je to moc poučná historie.

Někteří věří v Pajdu a jiní říkají, že žádnej bůh, a teda ani trampskej, nemůže existovat. Já se nehádám. Já akorát vím, že se mnou jednou jel na stopu. Teda ten den sem myslela, že se z toho fleku nevodlepím. Navíc byla mlha a protivně mrholilo, prostě červenec jak má bejt. Stála sem na mírným návrší kousek za Prahou,

Sotva jsme naházeli cajky nad hlavu, pohodlně se usadili a vlak sebou zazmítal, jak vyjížděl z ranžíru, otevřely se dveře z chodbičky a dovnitř vlezla nemladá nestará ženská. "Dobrý den," řekla, "jmenuji se Martina Peterková, bydlím v Polance a ráda bych vám řekla, proč jsem se stala členkou církve baptistické."

Průchod mezi zeleninou a řeznictvím. Dvorek bezútěšný jak projev v televizi s vypnutým zvukem. Řada popelnic vlevo zívá a čeká na toho zatím ještě neexistujícího monstrózního Becketta, který konečně dá tu pravou životní příležitost všem popelnicím. Po špičkách přistupuji ke skupině postav u dlouhého otevřeného okna

T.O. Jižanská vlajka oslavila výročí založení osady přehlídkovým pochodem z osadního campu do restaurace Na Vyhlídce, kde se mělo v oslavování pokračovat do vyčerpání oslavovacích sil. V čele pochodující jižanské armády jel marshall Macek na koni, přivlečeném do skal odněkud ze vsi, jel hrdě vzpřímen a s široce

"To je venku krásně hnusně," prohlásil krátce na to, co vstal a přešel po pokoji k oknu. Často jsem stál na protější střeše a bavil se tím, že jsem silným dalekohledem pozoroval cvrkot v jeho bytě. Byl to byt. O tom nemohlo být sporu. Pouze z něj na člověka dýchalo něco zvláštního.

Helejte se, tak já vám teda něco povim. Vo tý historce vo Little Big Hornu a vo tom, jak sem snad měl mít ňáký tušení, nebo zlej sen, už toho bylo napsáno a nažvaněno dost a dost. Jenomže pravda je holt zasejc trošku jiná. V podstatě je na tý historce pravdivý jen to moje jméno: Jim Bridger.

Slunce se opřelo do oken a má zimomřivá duše zajásala. Rtuťový sloupec teploměru se vyšplhal na pětadvacet a mířil stále výš. Otevřel jsem v domě všechna okna a nechal proudit svěží jarní vzduch. Listy javoru pod okny se lehce pohupovaly a moje žena Pavlína se zvolna blížila k hlavnímu městu. Měl jsem před sebou tři dny

Byl to zvláštní pohled?sněhová koule se řítila z kopce, nemožno rozeznati, co ruce, co nohy. Z hromady sněhu se ozvalo: "Ahój, nevíte, jak se dostanu na starou Kevinovu chatu? Má tam bejt silvestrovském potlach." No, my věděli, kudy tam, ale my věděli, co on nevěděl? Cesta tudy tam vede jen v lé

Drsňáka přitáhla do osady jednou na jaře Erika. Našla ho ve vlaku, v prázdném kupé, v krabici od bot na horní poličce, kam ho kdosi odložil, bylo jí ho líto, a vzala ho neprozřetelně i s tou krabicí s sebou na boudu. Tak jsme stáli před problémem. Koukali jsme na malou chlupatou tmavohnědou kuličku zvíci dvou pěstí,

Ahoj bando trampská! Protože trampové jsou živly rozpínavý a všeobecně hemživý, tak se dá předpokládat, že mnozí z vás dříve či později na tato roztomilá zvířátka při svých vandrech po severních končinách narazíte. Už jsem vyprávěl, že jsem vegetoval ve Švédsku v malé chajdě kousek od města Göteborgu v lesní rezervaci.

Sobota ráno v krku struhadlo a v hlavě horečka (páteční noci) "no to nám ten víkend pěkně začííínáá", tak tohle asi nedám, ale co nedal jsem anivčera a byl jsem rozezpívaný, asi. Pokus otevření jednoho oka, daří se, ale jsou otevřené obě, prozatím ale bez dalších zbytečných pohybů, co bude dále

Táhli se za sebou jako procesí, trojice kluků a jedna holka. Jejich usárny byly po celodenním pochodu těžké jako hříchy celého lidstva a nohy obuté do kanad jen zoufale prosily po chvíli odpočinku. Šli jeden za druhým, aby se vzájemně v rychle houstnoucím šeru neztratili. Soutěska, kterou procházeli,

Schovávali jsme se s Tonym zachumlaní do maskáčů v sychravě lezavém ránu za boční stranou starý roubenky, ocumlávali vlastnoručně sbalený čoudy z hrubě řezanýho fajfkovýho tabáku, a uchváceně sledovali přes špičky promáčených smrků neslyšně hřmící záplavu světla prodírajícího se od východu řidnoucími závoji ranní mlhy.

Ve skupince čtyřech nedbale oděných mužů sedících kolem malého ohýnku se živě diskutovalo. "Člověče, to je ale lahoda," zamlaskal jeden z nich a znovu si pořádně přihnul ze skleněné láhve. "Pravý tuzemský rum, kdepak, tomu se nic nevyrovná. Kdes ho sehnal, Digi?" "Zaletěl jsem si pro něj," odpověděl tázaný hrdě. "Rovnou do roku 2001

"Tak hošani! Nemám ráda žádný ustrašený vořezávátka!" prohlásila kamarádka Berda, když s Madem a Píďou promýšleli trasu nejbližší výpravy za krásami zemí Českých a její stopadesáticentimetrová postavička se vzpřímila do velitelské pózy. "Na zejtřejší vandr ste mě jednohlasně zvolili Velkou Šéfkou a tak s konečnou platností rozhoduju

No jo! Je to trochu šílené, jezdit tyhle sněhové vandry. Ale krásně šílené! Na druhou stranu, když jste na to vybavení, není to zase taková hrůza. V dnešní době péřáků a dutinek, nějaký ten hliník pod sebe a igelit na stříšku - celý to zaházíte prašanem a máte pohodu!