Vítr v uších - Díl první

ve kterém se dozvíte, jak to bylo s Majkou, Kvakoněma a koho potkal Mirda cestou domů..

Mirda prošel těžkými domovními dveřmi ven na ulici a zapálil si startku. Tak tohle tedy nečekal. Majka se klíďo píďo přidala k Holanďanům a prakticky ho odkopla. Jeho! Nejlepšího banjistu ve městě. Ze všech sedmi tisíc obyvatel Čmárova se mu vyrovnal akorát starej Horáček, a to jen proto, že měl za sebou třicetileté angažmá v dixilendu na parníku Ditrich.

Bylo mu hrozně. S Majkou kdysi začínali jako písničkářské duo Kvakoň a za svůj vstup do světa šoubyznysu tak vlastně vděčí jí. Společně se prokousávali hudební literaturou a poslouchali stovky nahrávek amerických písničkářů, které si v 70. letech nasyslil Majky tatínek při svých cestách na západoevropská sympózia. Pak přišly první koncerty, které byly zároveň obrovskými debakly a zároveň počátky dlouhých pokusů o rozšíření počtu muzikantů na normální kapelu. Oba totiž vycházeli z předpokladů, že čím víc lidí stojí na pódiu, tím menší je pravděpodobnost, že účastníci koncertů a festivalů budou mířit právě na dotyčnou osobu písničkářovu. Důvod pro založení kapely trochu neobvyklý, leč velmi prozaický. Odhad situace byl však nesprávný. Diváci totiž změnili taktiku a začali nosit akorát víc střeliva.

Nakonec se však Kvakoňům přeci jen začalo dařit. Vyhráli několik oblastních kol Porty a s menšími přestávkami fungovali prakticky skoro čtyři roky. Až do včerejška. Aleš totiž narukoval na vojnu a Pralinka, kterej hrál s Kvakoněma teprve od jara, oznámil, že se příští měsíc žení a tudíž má s muzikou útrum. Mirda s Majkou tedy dnes odpoledne navštívili Holanďany přímo na zkoušce ve Sladěnicích. Návštěva byla telefonicky předjednaná, a tak Trumbera, kapelník Holanďanů, šel rovnou k věci. "Nóó, zpěvačku bysme potřebovali," protáhl, "ale banjo se nám člověče moc nehodí", dodal o poznání opatrněji. Mirda pochopil marnost svého snažení. V duchu doufal, že se za něj Majka postaví. Ta ale řekla: "Tak já to beru," a začala se prohrabovat novými texty, které jí vrazil Trumbera do ruky. "No já budu muset jít, musím ještě do čistírny vyzvednout kabáty," zalhal Mirda ve snaze opustit co nejdříve toto pro něj potupné kolbiště. Nikdo mu nebránil. Vytratil se tedy pomalu a tiše z prádelnozkušebny a v duchu tak udělal tečku za poslední kapitolou story zvané Kvakoň.

Teď seděl v hospodě Pod kašnou a pomalu usrkával smíchovskej ležák. Nepřemýšlel nad ničím. Pozoroval štamgasty a dával pozor na hodiny, aby mu neujel autobus zpátky do Čmárova. Byl už přeci jen začátek října a šlapat dvanáct kiláků pěšky v bůhvíjakým marastu se mu zrovna dvakrát nechtělo. Nakonec z dlouhý chvíle otočil pivní tácek a pokoušel se vymyslet nějakej alespoň trochu japnej text. Chvilku ho to bavilo. Dostal se dokonce ke čtyřverší , ale pak nevěděl jak dál. Zíral tupě na půllitr a před očima se mu znova začaly vybavovat všechny ty roky s Majkou. Pomalu si začal říkat, že to Majka možná necítí tak jako on, dál se přece budou vídat na vandrech a možná, že spolu zase po čase nějakej ten band založí. Napadlo ho, že nikdy Majce neřekl, že mu přijde jako ta nejfajnovější holka. Vždycky byli jen kamarádi. I když velmi dobří kamarádi. Za to, že se nikdy nedostali dál, mohly milostné avantýry, které oba dva střídavě potkávaly. Vlastně se nikdy nesešli, vždycky byl jeden z nich "obsazenej". Tedy až na to léto loni na vodě, ale to je ten večer u splavu nakonec vyrušil Mudra, takže z toho nakonec nic nebylo.

Venku se mezitím dokonale smráklo a Mirda stále ještě zamyšleně popojížděl po stole skleněným popelníkem, když v tom si všiml stínu, který se nad ním zezadu mihnul. Stačil se ještě intuitivně přikrčit a v tu chvíli mu na rameno dopadla ruka jak lokomotiva. Prudce se otočil a s úlevou vydechl: "Ahoj Čáro, co tu děláš?" "Já jsem tu pracovně vod pivovaru, ale co ty kamaráde, takhle daleko od domova," odvětil Čára a bodře se usmíval. "To je dlouhý vypravování," mávnul Mirda rukou a zase se zachmuřil." "Tváříš se, jak vykradená samoobsluha" řekl Čára a znovu se usmál "jedeš do Čmárova?" "Jo jedu, ty taky?" "No jasně, když chvíli vydržíš, složím jenom hospodskýmu do sklepa pár sudů s pivem a vyrazíme k domovu. Tahle štace je dneska moje poslední. Aspoň mi budeš moct cestou povyprávět, co tě žere."

S Čárou se znali z lezáku. Vedoucí z nich udělal lezeckou dvojici hned jak přišli do oddílu a postupem času se ukázalo, že to byl výbornej nápad. Tam, kde bylo zapotřebí vytříbený techniky nebo kde se muselo protáhnout úzkým komínem nebo pokračovat spárou, tam prvolezl Mirda. A naopak, tam kde se muselo pořádně zabrat a jít na to s párou, tam začínal už v tý době robustní Čára. V juniorských letech jim tahle jejich kombinace přinesla nemalé úspěchy a pár prvovýstupů v Tatrách a v Adršpachu. Taky jim bůhví proč začali říkat Fidlikytky. Pak ale oba skončili střední školu a od vojny už se prakticky neviděli. Ne, že by od té doby uplynuly věky, ale nějakej ten pátek to přeci jen bylo.

Čára tedy zmizel na dvoře hospody, pak se vrátil a hospodská jim oběma přinesla grátis teplej hovězí gulášek. "To je člověče jediný, proč to ještě dělám," nechal se slyšet Čára a sáhnul si do ošatky pro chleba, "jinak je to hrozná zabíračka, hlavně na záda." Mirda jenom spokojeně přikývnul. Guláš byl fakt dobrej a čtvrtý pivo už taky dělalo svý.

Když dojedli, rozloučili se s hostinskejma a vyrazili do říjnový fujavice. Na dvoře už čekala zmrzlá Čárova trambuska, ale kabina byla stále ještě vyhřátá od předchozí jízdy. "Tak povídej, cos´ vlastně dělal ve Sladěnicích," nahodil Čára téma a zařadil jedničku. A Mirda začal vyprávět. O Majce, o Kvakoních, o rozpadu a o zrádných Holanďanech. Cesta celkem dobře ubíhala a než dojeli do Čmárova, pořádně to s Čárou probrali. Mirdovi se notně ulevilo. Pak Čára zastavil na čmárovským náměstí a chvilku bylo ticho. Někde pod nima si dieselák předl svý melodie a do toho se ozval čárovo drsnej hlas: "Hele, když jsem byl na vojně, tak mě tam jeden kluk naučil docela obstojně na foukačku. Já jsem si sice říkal, že si budu hrát jen tak pro radost na vandrech, ale když tě tady tak vidím...." "No Čáro," Mirda se rozzářil, "ty bys měl chuť se do toho pustit?" "No jasně že měl, kdy začnem?" Mirda se zamyslel: "No nejdřív budem muset sehnat nějaký muzikanty, napsat pár songů, a tak. Nejlepší by bylo vyrazit v pátek někam ven a utříbit myšlenky." "Fajn, a co vyrazit na Hřebeny, už jsem tam dlouho nebyl" rozzářil se pro změnu zase Čára. "Navštívíme kluky na Solňáku a podíváme se ke Karlovi do hospody." "Tak bezva, platí," uzavřel Mirda a seskočil z náklaďáku na chodník. Pak si ale ještě vzpomněl: "A co název?" "Pamatuješ na Fidlikytky," usmál se Čára. "Pamatuju," usmál se Mirda, "tak v pátek v šest na vechtru." Čára přikejv a zařadil. Mirda bouchnul dveřma a ještě chvíli se díval za odjíždějícím trambusem. Pak si to namířil do ulice, kde bydlel a v hlavě mu šrotovalo tisíc nápadů. Vykračoval si už celkem vesele a ani mu nevadilo, že všude kolem něj víří studenej vítr hromady zlatýho listí. V ruce kromě banja ještě stále svíral okousaný pivní tácek se čtyřverším, prvním textem Fidlikytek.

Když se tě někdo zeptá
Na cestu k nádraží
Ukaž mu správným směrem
A pomoz mu s bagáží...