Vítr v uších - Díl třetí

01.11.1999 Vítr v uších - Díl třetí (Šaolín)

ve kterém se dozvíte, jak to vypadalo na první zkoušce Fidlikytek a v čem je kdo dobrý...

Zkušebnu nakonec našli kluci 50 metrů od čmárovskýho nádraží. V sokolovně. Čárův strýc Antonín Pumpera tu byl sokolníkem a speciélně pro tyto účely jim pomohl vyklidit část rozlehlé půdy. Kluci pak ten širý prostor přehradili dřevotřískou a molitanama a vzniknul krásnej útulnej prostůrek čtyři na šest metrů. Byl akorát pod vikýřem, takže světlo tam bylo a teplo od komína taky. Prostě i-d-e-á-l-n-í flek. Navíc nájem nula, což se vždycky hodí. Strýc Antonín si jen vyhradil právo na volňáska na první vystoupení Fidlikytek. Slíbili mu ho rádi.

Venku na stráních si pomalu kreslil podzim svý podzimní malovánky v korunách stromů a Mirdu to nějak vzalo u srdce. Po večerech vysedával s kytarou v altánu za městem a tvořil. Sem tam si vzpomněl na Majku. Copak asi dělá? Neviděli se od té doby, co ji zanechal ve spárech Holanďanů. "Koneckonců, to je jedno, koleje maj dneska správnej směr," brouknul si jen tak pro sebe a doladil géčko u kytary. Právě ho napadlo téma druhé sloky Podzimní symfonie. V duchu zadoufal, že to nebude působit příliš melancholicky, a dal se do psaní.

Melancholicky zapůsobila. Alespoň na kluky. Seděli všichni v pohodlných lenoškách pod vikýřem a pozorně si poslechli Mirdův song až do konce. Na dnešní zkoušku měl totiž každý z nich přinést jeden až dva songy a pak je měli všichni společně dotvořit k obrazu fidlikytkovskému...

Odjel jsem jedno ráno
autobusem zpátky do města
a v tvých očích bylo psáno
že se bojíš sama být

Jako plamen, který skropíš
zhasla noc a já jsem musel dál
teď tu stojíš, oči klopíš
adresu svou sem ti dal
tak piš...

"No není to zas tak špatný," ozval se Čára, jakmile doznělo Mirdovo banjo. Líbil se mu i zvolený pomalý slow rytmus a text mu přišel celkem realistickej. Luďa jen souhlasně pokýval hlavou. Zato Dan se do Mirdy hned pustil: "Člověče, co akcent? V třetím verši máš obrácenej přízvuk a refrén ti končí dominantou!" Mirda se sklesle podíval na Luďu. "Ále dobrý to je," kontroval Luďa, "pohodá, dyť ten obrácenej přízvuk se dá krásně zamaskovat, hele: a v tvýých očííích bylo psáánóó... ...dyť to de. No a s tou dominantou..." "...tam můžu udělat hada na foukačku zpátky do tóniky," doplnil Luďu bleskově Čára a hned to taky zahrál. Okamžitě se k němu přidalo banjo i basa a po pár taktech mezihry se nesměle připojila i Danova kytara. Plynule najeli na první sloku a v refrénu se k Mirdovu hlasu připojil v tercii i Luďa. Další song byl na světě, na přízvuk a dominantu už si ani nevzpomněli.

Ještě spolu potom trochu diskutovali o aranži a pak to odložili na další zkoušku. Chtěli si stihnout dneska přehrát všechny přinesený dílka. Další na řadě byl tedy Čára. K jeho textu napsal melodii Mirda, takovou odsejpárnu na dvě doby, něco ve stylu trakový muziky šedesátejch let. Přesto museli kluci uznat, že svým způsobem to byl pořád ještě folkovej song...

Bylo chladný tichý ráno
a můj tahač se po dálnici hnal
za zatáčkou ruka mávla
já viděl jí a v momentě jsem stál

U svodidla s báglem stála
stejně stará jako já
řekla: jmenuju se Klára
no a pak jsme jeli dál...

V refrénu se pak zpívalo, že Klára, ta se má, když je volná a stopem jezdívá, a v druhý sloce se Čára vyznal z těžkého údělu dálkových šoférů, když se musí v chladném ránu rozloučit s oblíbenou stopařkou. "Mhm..., připomíná mi to něco vod Hop Trop," věděl hned Dan. "Navíc, jak můžeš vědět, že byla stejně stará jako ty?" "No asi se jí zeptal," přispěchal teď Čárovi na pomoc pro změnu zase Mirda. Dan se však nenechal jen tak odbít: "No jo, ale on věděl, že je stejně stará, už když jí viděl u svodidla, to to snad měla napsaný na stopkartě nebo co?" Mirda jen rezignovaně pokrčil rameny a podíval se na Čáru. "Hele, poďte si to radši zahrát," uzavřel celou komplikovanou kauzu Luďa. Dan se podíval na hodinky: "No, měl bych k tomu připomínek víc, ale musíme sebou hodit. Já jsem totiž přines´ songy tři!" Významně se podíval na Luďu. "Já jsem ti sice říkal ve vlaku, že mám jenom jednu sloku a refrén, " tušil Luďa, kam Dan míří, "ale mezitím, co sis byl koupit v masně gothaj, jsem tu druhou sloku dopsal." A na důkaz toho si hned půjčil od Dana kytaru a spustil:

Na zádech studí ještě promáčenej kletr
byl liják a pořádně jsi zmok´
máš v ruce cepín a na zádech kletr
boty, co stále držej krok

Snad je to bláznovství
tam dole necháváš lidi, co neumějí žít
máš tu svý království
sem do hor utíkáš, bez lana, skob nemůžeš být...

"Máš tam dvakrát kletr," radostně hlásil svůj objev hlavní kritik dne. "Tak já tam někam šoupnu svetr," zamyslel se Luďa. "Jasně, šoupni ho tam," podpořil ho Čára, "mě studil na zádech zrovna minulou sobotu a můžu vám říct, že to ale bylo dost nepříjemný." "A měls´ taky v ruce cepín?," zajímal se hned Mirda. Čára zavrtěl hlavou: "Cepín jsem nechal přece tenkrát na Kavkazu, pamatuješ? Od tý doby jsem ho nepotřeboval." Mirda si to pamatoval. Čára ho tehdy táhnul na zádech čerstvým půlmetrovým sněhem dvacet kilometrů do nejbližší civilizace a na balení cajku roztahanýho po skále nějak nezbyl čas. I tak doktor ve vrtulníku říkal, že o čtvrthodinu pozdějc už by ušetřil za obvazy...

U Luďova songu tedy nakonec ještě upravili tempo a akordem Dmi7 nahradili obligátní Fmaj6. V refrénu se pak ostatní snažili přesvědčit Dana, že synkopa na správným místě je skvělá věc a že text nemusí nutně končit na první dobu. Dan to všechno překvapivě rychle vstřebal a bylo na něm vidět, že už se těší na své velké ántré. Po krátké zastávce v přízemí na buchtách u tety Emílie se tedy dočkal. Nadechl se a spustil svoji premiérovou píseň:

Co asi skrejvá tvář tváá
zlobu či žal
co asi skrejvá tvář tvááá
já mockrát už se ptal

Snad mi odpoví
tvůj dopis růžový
s mojí adresou
co asi skrejvá tvář tvááá...

"Úááááá," zpívalo se v refrénu a s klukama tento vskutku závažný text skutečně pohnul. Začali volně přecházet po zkušebně a tiše hledali místo, kde by ukryli své rudé obličeje. Luďa to nakonec nevydržel a šel se vysmát na WC o poschodí níž. Když se vrátil, probíhala akorát volná diskuse na téma Danova nová píseň. "Takže se vám líbí nebo nelíbí," páčil zrovna z kluků Dan. "Nápad je to dobrej," zhostil se nelehkého úkolu recenzenta Čára, " jen nemyslíš, že je to trochu jednoduchý téma? Co kdybys zkusil vymyslet do toho textu ještě nějakou zápletku, aby se tam furt neopakoval jeden verš?" Dan se zamyslel. "Myslíš?" "No určitě," potvrdil Čára a nenápadně si s ostatníma vyměnil chápavý pohled. V nejbližší pětiletce se s Danem jako autorem asi moc počítat nedalo. V melodii navíc totiž všichni bezpečně poznali Neuhádneš holka od Nezmarů. No třeba se Dan časem zlepší a překvapí. Vlastně, překvapil je hned. Vytasil se s mnohem závažnějším textem a hned ho taky odzpíval. V refrénu stálo:

Zase městský vzduch a voda
která vodou není dnes
není to ta voda
co dřív lidem dával les

Zas město šedivý
komíny všude
kdy už těm komínům
zas konec bude...

"Hraješ báječně na kytaru," řekl upřímně Mirda Danovi, když dohrál. A byla to svatosvatá pravda. Dan se potom rozpovídal o svých kytarových vzorech a svých kytarových začátcích a na své průkopnické songy po chvilce zapomněl. Cestou domů o tom pak ještě přemýšlel a došel k názoru, že písničky ostatních členů Fidlikytek jsou prostě daleko lepší. Nenervoval se kvůli tomu. Věděl, že žádný z kluků zase neumí tak dobře zahrát na kytaru. No co, řekl si, proto jsme kapela, každý prostě dělá to, co umí. Stejně, ze všech songů, který si ten den přehráli, se mu nejvíc líbil ten poslední. Napsal ho Mirda a zahrál ho na konci zkoušky úplně sám jen se svým banjem: