Už se tak nějak stále častěji přistíhávám, že mám tendenci začínat recenze slovy „Tvorbu XY sleduji už dlouho“. Jednak jsem tak starý (a ještě ne tolik sklerotický), jednak ale spíš daleko pravděpodobněji prostě dlouholetá trpělivá práce přináší po letech zasloužené ovoce. Pětník byl dříve Pramínek a pak Medard (Honza Hučín promine, mě to prostě tak přijde, i když on by mi odargumentoval jak a v čem byly soubory odlišné) a v obou sestavách vydal jedno CD a dost. Pětník sice má na svém kontě vlastně stejný počet alb, ale nepoměrně delší dobu trvání. Ve svých začátcích zaujal poroty festivalů, pak se tak nějak prozpívával roky a v poslední době nabral druhý dech, zaujal opět poroty a – vydal druhou desku.
A ta deska v podstatě nemá chybu. Pětník má výhodu, že v jeho oboru (acapellové zpívání) není příliš velká konkurence a těch několik skupin, které se tomu také věnují, jsou buďto jinak hudebně orientovány anebo jsou poněkud odtažité a akademicky studené. Této výhody ale Pětník nijak nezneužívá a vytvořil si vlastní osobitý a nezaměnitelný styl. Jednak zaujme šíří repertoáru – na desce najdeme úpravy nejen spirituálů (Odcházím), ale i jazzové klasiky (Embraceable You, V domě straší duch), folkových melodií (Konvička, Přívěs, Jmelí) i popových hitů nedávných let (Kladno, Jedem do Afriky – jistě ne náhodou od YoYo bandu, proslulého svými vokály). Krom toho je tam i několik vlastních písní, a ty s těmi převzatými drží krok (Na sv. Řehoře). Druhak zaujme „vokální instrumentací“ – Pětník prohloubil škálu doprovodných rytmizujících zvuků, které již nejsou jen pouhými samoúčelnými zvuky či slabikami, ale často ucelená slova či citoslovce v podkresu či rytmice nejenže dokreslují obsah písně (Konvička) ale i často evokují druhý plán, druhý obsah písní (Kladno). Různé asociace jsou ale vyvolávány použitím motivů z jiných melodií v písních (Na sv. Řehoře). To je, myslím, jeden z nejcharakterističtějších znaků Pětníku. Jakkoliv se deska jmenuje „11“, obsahuje 15 písní. Na bookletu převažuje sněhově bílá barva a rozesmátí členové skupiny – obrázky tak vhodně naznačují, že deska, jakkoliv pěvecky vysoce dokonalá, bude působit vesele, hravě a nezávazně – někdy až trochu diblicky, ale stále snesitelně. V textech Pětník přináší aktuální pohledy na každodenní život, někdy působí tak trochu odevzdaně, nikdy ne ale zkroušeně. Atmosféra se tomu říká, a ta deska ji má. A lze ji vytvořit doslova „holými ústy“ - nástroje Pětníku tedy vůbec nechybí.