Nemám rád shlukování recenzí několika CD do jednoho článku, ale někdy si ta díla o to přímo říkají, a tak jsem sám několikrát tuto metodu použil. Často se dá na vzájemném srovnání ukázat a vysvětlit více, než složitým popisem. Takto se mi na jedné hromádce sešla níže uvedená CD. Nehleďte na datum vydání, prostě u některých trvalo dlouho, než z nich na mě vyskočil nějaký názor.

Snad nejlépe z té série vychází projekt Dva:  Hu. Pestrá a hravá muzika, vcelku propracovaná a dávající najevo, že muzikanti s chutí zkoumali možnosti svých nástrojů a hráli si. Taky mají leccos naposloucháno, někdy si to ani ale neuvědomují (hned v první písničce je to až moc okaté). Místy ale upadají do jistých dětinskostí, což je pak umocněno i projevem – možná, že kdyby to znělo „normálně“ (druhá a třetí skladba) získalo by si to i „vážnější“ ocenění. Faktem ale je, že „tentýž“ projev v hned následujících dvou skladbách jí dodává neodolatelné kontrastní kouzlo. Proč uvádím pořadí skladeb a ne rovnou názvy? Prostě proto, že se těžce neshodují ty na bookletu s těmi zobrazenými v počítači při přehrávání. Nedbalost celkem povážlivá. Nebo jsem něco nepochopil. Booklet je doplněn sadou barevných čtvercových pohledniček. No snad mi je pošta vezme.

Kvartet Václavek-Zimmermann-Dvořáček-Macht vyrobila CD Edel (schválně, jaké slovo vás hned napadne?)  pokoušející se evokovat asi severské, možná vikingské, motivy. Ve skutečnosti ale sklouzávají až k motivům středomořským signalizujícím povrchnost přístupu k materiálu. Pravděpodobně jmenovaní slyšeli, že vikingové a seveřani jsou teď v módě, tak se rozhodli natočit CD. Na úvod sice probleskne chytlavá instrumentálka, ale čím dál více dovnitř CD se muzika jen bezradně válí v dlouhých tónech a nesrozumitelných (leč do češtiny v bookletu  přeložených!) verších, občas zpestřených chaotickými bicími. Autoři si prostě udělali radost, nic víc.  Nicméně nedopadlo to tak zle, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se tématu zmocnili někteří naši národopisci zpod Goduly. Je znát, že muzikanti mají praxi i z jiných žánrů, což dost zachraňuje.

Pak tu mám CD Ladě s názvem Kalná. Když nic jiného, tak pochvala za výstižný název – muzika je opravdu kalná, nebo přinejmenším nejasná. Poselství či názoru v hlubině nedohlédnete, jednotící linkou je právě ta kalnost. Nedivím se celkem, že to dítě na obalu CD se tak tváří, pokud mu tu desku při focení pouštěli. Já měl po poslechu ještě víc nablblejší výraz. Booklet sice obsahuje jakési barevnější omalovánky, ty už to ale moc nezachrání. Podobně v písních občas nápad probleskne, je ale spolehlivě hned v zárodku zardoušen. Dokonce až tak, že jsem se několikrát musel PODÍVAT, jestli CD ještě hraje. Muzikanti jako by se styděli, že hrají. Schválně deformují i zpěv stylizací do odposlechnuté drsnosti, jakou používal Pražský výběr před 30 lety (kdepak, neuplynulo ještě dost dlouho doby, a tak je  napodobenina  odhalena). Jiný nápad tam není, z melodií čiší přímo zoufalá bezradnost. No tak se nestyďte a nehrajte, snadná rada

Další CD natočili Čankišou, které se asi jmenuje Faÿt a vpravdě šokují už obalem plným pobíhajících černobílých naháčů. Pravděpodobně jim taky pouštěli muziku, ke které pózují (podobně jako Ladě). Čankišou se snaží vytvořit atmosféru arabského harému, výsledek však zní jako když postřelený muezzin oznamuje v posledním tažení tuto skutečnost z věže a k tomu mu hraje pouliční rapová kapela z Bronxu, složená bohužel ale ze slovenských lidových hudebníků. Vlastně jsem si mohl tenhle popis odpustit a napsat – Čankišou hrají World music nebo Ethno. Vyjde to nastejno. Nudí neuvěřitelně. A nevěřím, že vědí, co zpívají. Asi jako Kučerovci v padesátkách s tou kouzelnou českou výslovností indonézštin.

No a nakonec tu je Invisible World Tomáše Lišky. Tady už nezbývá než napsat:  esoterická muzika typu Šum moře nebo Jarní vánek v lesích. Neštěstí je, že autor to zřejmě jako relaxační muziku do koupelí, lázní a masážních salónů nezamýšlel, leč dopadlo to tak. Příště více invence nebo méně plochy, doporučil bych.