Z Jindry Kejaka mohl být už o deset let dříve Tomáš Klus (= Pavel Horňák českého folku), kdyby se snažil. Zpočátku se snažil, mediálně byl vidět, diskutoval k recenzím, ale pak natočil píseň, ve které zpívá, jak se loučí a odchází a tím si to zkazil. Všichni to tak nějak vzali vážně a přestali ho sledovat. A tím zamířil na dráhu standardního písničkáře, který čas od času vydá desku, nijak moc svou tvorbou neuráží ani neprovokuje a je příjemným vyplněním mezery mezi dvěma skupinami na festivalu.
Desku nazval naprosto bez nápadu "2012" a byla tak nenápadná, že se mi dostala do ruky až nyní. Možná je to bilanční deska toho roku, ale na to posluchač nepřijde a čtenář nemá z bookletu, až na jednu výjimku, co číst. Na desce najde kolekci jedenácti písní a bonus, o kterém je napsáno: „Tato píseň byla původně napsána pro muzikál s erotickou tématikou, ze kterého nakonec sešlo.“ No, tak proč ji neuplatnit tady, že jo (no, podle textu muzikál měl být spíš tvrdé porno, než erotika). Bezděčně však tento vysvětlující text i prozrazuje, do jaké „kategorie“ umění Jindra Kejak své písně zařazuje. A tak předpokládám, že nemůžu urazit, když naplno napíšu, že deska je sbírkou více či méně otevřených erotických témat, většinou vysněných a pokud splněných, tak jen částečně. Naznačuje to i tak trochu vrozený kňouravý, mírně se třesoucí projev sólisty, ve kterém se mísí rezignace s bezradností a zklamáním. Celá tahle paleta je hned v první písni Nepřeháněj: poslechněte si, s jakým nadšením zpívá Jindra Kejak verš „hned cejtim se skvěle" (takřka slyšíte zaklapnout víko rakve). Podobně o něco později prohlásí „Jsi orchidej“ tónem konstatujícím pokročilé uvadnutí té květiny.
Dojem umocňují stále stejné „nemelodické melodie“, sloužící spíš jako preludovací podkres pro mírně veršované úvahy interpreta, navíc nesmyslně x-krát bez významu (Za tebou chci jít) opakované (ale to není nemoc jen Jindry Kejaka, ale většiny písničkářů, kteří trpí názorem, že celý svět zajímají jejich myšlenky bez ohledu na formu, jakou jsou podány a pak se diví, že furt ne). Vylepšení přináší alespoň v některých písních zpívající Ája Rašová. Ne, že by to byl objev roku, ale aspoň dělá písničky pestřejšími. I z jejího tónu hlasu je znát ale jistá (asi nakažlivá) rezignace směrem k hlavnímu protagonistovi: „No, co s tebou mám dělat“ (Spolu půjdem dál). Naopak naprosto, až na výjimky, na desce slyšet nejsou slavná doprovázející jména: Michal Röhrich a Přemek Haas.
Ale i světlé chvilky Jindra Kejak na desce má, když se trochu odváže: Léto, U řeky (tady se vysloveně hitově rozjede), Dialog (srovnejte se Spolu půjdem dál) a snad i Všechno ti slíbím. Ukazuje, že by to s ním jako s melodikem nemuselo být až tak beznadějné, právě jako s popisným textařem. Bohužel, ve skoro závěrečné Hospůdce to naopak přežene na druhou stranu - a to i výslovností dlouhých samohlásek. Jinými slovy - na dvacetiminutový vstup na festivalu je Jindra Kejak ideální, samostatný koncert musí být na mašli. Pokud vhodně navolíte přehrávač CD (7,8,9,10), budete s deskou spokojeni.