Mám před sebou pětici CD, která mají jedno společné – natočili je písničkáři. Původně jsem chtěl komentovat každé to CD zvlášť, ale to bych se asi opakoval, podobně, jako se některá témata opakují u každého z nich jednotlivě i vzájemně mezi nimi. A nakonec nejlépe vyniknou ve srovnání s kolegy – jak jejich klady, tak i třeba některé nedostatky. Jedno lze konstatovat hned v úvodu – na mužské folkové scéně máme celkem silnou a původní sestavu.

Jan Vytásek úspěšně soutěžil na Portě a porotu zaujal jistotou svého projevu, hlasovým rozsahem i texty. Natočil CD Ženský kalendář, kde se v textech inspiroval různými ženskými jmény, přesněji řečeno deseti, což ho trochu svazovalo v rozletu. I tak bych ale řekl, že by těch jmen mohlo být více (Bokomara natočila celé CD jen o jednom jediném ženském jméně) a že by se téma dalo tak i více rozvinout. Takhle v podstatě téma vztahu desetkrát opakuje. Nicméně ho opakuje nápaditě a s invencí, i s hlasovou jistotou. Co je asi na desce nejsilnější, protože nejpestřejší, jsou aranže. Aranže celou desku místy posouvají spíše ke střednímu proudu a řekl bych, že tam se interpret cítí i víc doma a jistější v kramflecích. V některých případech se dostává až k sytému rockovému zvuku (Ještě jednu šanci, Angelina). Nezapomněl ani na hit pro rádia – tím je jednoznačně Veronika. Jan Vytásek je výhradním autorem takřka všeho, co na desce slyšíme a k natočení si přizval řadu studiových hudebníků.

---

---

To René Souček vsadil především na sebe a svou kytaru a jen doprovodnou úlohu další kytary a basy. Desku i ftipně pojmenoval – Fajne-Mjesto (hádejte, na jaké město je to reminiscence). To je ovšem trochu matoucí, protože René až tak na desce nežertuje, je spíš mírně nostalgický a zamyšlený (Milenium i další skladby), řeší zejména co bude, vliv tzv. „velkých“ událostí na život obyčejného člověka. „Obyčejné“ jsou i rekvizity a prostředí jeho písní (vlaky a podobně). Je kritický v hodnocení vztahů mezi lidmi – ty standardní vcelku popíše zkušeně, u skladby Generační si ale nejsem jist, zda sympatizuje s popisovanou generací, či nikoliv. V některých případech by se mohlo zdát, že je až pesimistický a odevzdaný, ale po zopakování textu zjistíte, že ne, že jen suše konstatuje pravdu (Zvonek). Nicméně i typický severomoravský či slezský humor najdeme – typicky Běta. Občas trošku nudí – Známý nebo Vodopád: plochu pěti a půl minuty každý písničkář nezvládne s bravurou Pavla Dobeše, zejména, je-li čas natahován mezihrami, pomalým tempem a nevýraznou melodií. Jednoznačně zaujme víc ve skladbách svižnějších. Titulní laskavá perla je ovšem na závěr a vyvolává chuť se do toho města zajet podívat. A chuť pustit si desku znova.

---

---

Hynek Kočí natočil CD Předměstí. Nabízí třináct písní, ale možná by lepší dojem zanechal s menším počtem skladeb. Potvrzuje se pravdivost rčení „není umění psát, ale škrtat“. Po silné úvodní skladbě Prostořecí přichází právě jeden takový případ: čtyřminutový Horizont. Horší dojem ale hned napraví úsporná - textově i instrumentačně – Aoidé, jedno ze silných míst desky i díky tématu. Trochu strašidelná (výkonem, i když asi měla být atmosférou a textem) je skladba Kódy. Celkově by to asi chtělo pro příště zkrátit intra a zařadit něco se silnou melodií, co upoutá a bude sloužit jako kontrast ke skladbám, kde hlavní roli má hrát text. Autor a interpret v jedné osobě ale na bookletu poskytuje minimum údajů o desce, o sobě i o natáčení, tak se jen dohaduji o původu zpěvu, který zní jako když se telefonuje z prádelny se špatným signálem.

---

---

CD Pavla Kohna se jmenuje Touha žít, skladba s tímto názvem desku také otevírá (to by mohlo být zajímavé téma na úvahu, kde na albu se titulní píseň u jednotlivých interpretů nalézá…), sám si napsal hudbu i texty a takřka sám si ho i nahrál. Tématicky osciluje od základních úvah člověka (Touha žít) přes pokusy o historické reminiscence, které ale nevyznějí moc upřímně díky frázím a klišé (Karel Kryl – žil v těžké době…. vzrůstem malý byl, nebo Masakr v Newtown) až k humorným obrazům (Pičurinky – ostatně to je i aspirant na hit desky, pak také Modlitba ke hvězdám). Trošku smrtící je šestiminutová Balada o zemi indiánské, ale nakonec je dobře vystavěná, i když také s řadou klišé námětových i textových. Sdělení je zjevně hlavním úkolem interpreta, a tak trochu zanedbává ostatní složky písní. V malém klubu to může znít dobře a přirozeně, na desce je to trochu studené a jednoduchá kytara o to víc vynikne. V závěru překvapí i klavír – škoda, že je ho na desce tak střídmě. Také by bylo možná dobře si více při nahrávání desky dát pozor na výslovnost některých samohlásek a na intonaci (Pořád ho máš ráda). Ale jo, jako inspirace na koho jít živě je to dobrá deska. Nenudí, snad kromě Snu o vánocích.

---

---

A nakonec slavné jméno. Karel Plíhal a jeho odvážně nazvaná Skříň s beduíny. Spíš pro pořádek, než že by bylo na desce co hodnotit, protože obsahuje známé i méně známé, vesměs již vydané písničky. Obsahuje úctyhodných 37 skladeb, takže z tohoto hlediska se určitě vyplatí. Reprezentativní výběr The best of to ovšem není, a tak by posluchač, který by se snad s Karlem Plíhalem chtěl teprve seznámit, mohl být trošku pomýlen, nezíská totiž ani přehled o diskografii za ta léta. Podtitul alba zní „Výběr z let 1990-2005“ a tak už pouhým pohledem na booklet můžeme zjistit, které z těch písní se staly za ta léta evergreeny, které byly hity a na které se zapomnělo. A to je na desce možná nejcennější. Že připomene písně zapomenuté právem (i takové v tvorbě Karla Plíhala jsou) i neprávem. Mě osobně potěšila Morseovka, Tři andělé nebo Flinta v žitě. A myslím, že si každý najde na téhle desce svou oblíbenou i svůj soukromý objev.

---

---