FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Neberte titulek doslova, je složen z názvů kapel a desek, o kterých bude řeč. Na podzim jsem konstatoval, že musím splatit dluhy, které mám v recenzní oblasti, a tak se mi tato trojice sešla na stole a poté i v kompu.

Yantar natočil desku Moje noci a přináší na ní sebevědomý folkrock, s plným a barevným zvukem a texty přesahujícími běžný rámec žánru. Hned úvodní Ptáci ve vás evokují kanadské rockové kapely osmdesátých let v tom nejlepším slova smyslu. Také je tato pecka zcela správně na začátku desky, otevírá ji a vzbuzuje chuť na další písničky. Hned vzápětí se jízda trochu zklidňuje, aranže se podřídí textu a připadáte si i při poslechu jako Karbaník, o němž píseň je. Třetí Cikánské housle se snaží navodit atmosféru cikánské romantiky, ale současně nevybočit ze soundu kapely – a výsledek je spíše taková nesmělá syntéza popu a folklóru. Ve stejném duchu se nese i Poklad – spíše oddechovka pro posluchače, aby si o to více vychutnal titulní Moje noci. A opět se dostavuje reminiscence, tentokrát na artrockové kapely sedmdesátých let. Příjemné. Zpěvačka podává jeden ze svých vrcholných výkonů. Následující Uvařit jed příjemně kontrastuje odlehčenou atmosférou. A přichází další kontrast – tentokrát zcela nekompromisní rockový nářez Prásk s katastrofickým textem. Ve skladbě Už vím se kapela vrací k popovému zvuku. Delirium opět vyvolává reminiscence – tentokrát na tancovačkové rockové kapely současnosti, což je druhý slabší bod desky po Cikánských houslích. Závěrečné tři skladby - Malá ranní, Co se vleče a Čas - jsou už spíše na celkové dokreslení či potvrzení možností kapely. Malá ranní trošku vybízí hledat v předchozích skladbách inspiraci, Co se vleče překvapí spíše textem. Závěrečný pomalý Čas pak atmosféru celé desky pěkně podtrhne a uloží. Ano, k desce se budete rádi vracet. Jako já.

---

---

Skupina Za trest se účastnila i Soutěže o titul talent Countryradia a natočila CD …o pár kroků dál. Díky instrumentaci se kapela pohybuje mezi folkem, country i bluegrassem. Už první písnička Sedm vám to potvrdí změnami tempa i melodie a citací dalších hudebních stylů v textu. V dalších skladbách si uvědomíte písňotvornou sílu houslí a banja pro písničky skupiny, a také intenzitu textů, psaných zjevně vždy pod prvními dojmy ze situací. Typické je hned druhé Krušné ráno. Samozřejmě, že na desce existují i oddechové okamžiky (Bárka, V tvých dlaních), či dokonce místa mírně rozpačitá (Navždy, Duch tance), naopak najdeme skladby s autentickou a korespondující atmosférou v hudbě i textu (Šafránová nebo Za obzor či melodramatický Mariáš). Svítání je rozhlasovým hitem, to se nedá nic dělat – i když možná právě proto, že to byla soutěžní píseň, zněla často a posluchač si ji osvojil. Opakování je tedy nejen matka moudrosti, ale i otec hitu. A dalším hitem z desky by se mohl stát i Pes baskervilský – vtipná skladba melodicky, instrumentačně i textově, škoda některých obrácených přízvuků. Na pódiu je jistě hrána i s větším drivem. Desku uzavírá folklorem (čardášem) inspirovaná skladba Srdce moje, která ukáže, že skupina umí vykročit i ze svého obvyklého rámce. Řekl bych, přídavková písnička na koncertech. I tato kapela tedy předvede pestrou škálu výrazových možností a současně zůstává pevně ukotvena ve svém žánru.

---

---

Nu, a do třetice tu mám skupinu Nevermore & Kosmonaut s CD Mezi planetami. Z téhle trojice má asi nejmodernější sound, úspornou instrumentací je podtrženo i textové sdělení. Michal Šimíček, autor většiny skladeb a výhradní zpěvák, umí svá hudební a textová sdělení podtrhnout svým výrazem a je na desce mužem (nejméně) pěti poloh a výrazů. Působivější je muzika tam, kde je tišší a „intimnější“ – například Ponorka. Současně v ní jsou i nejhezčí textové obrazy. Pokud se ale ztišení přežene, posluchač se ohlíží po přístroji, zda ještě hraje – to platí hned o následující skladbě, byť jen velmi kratičké – Ostrov (I). Další výrazná poloha na desce je „naléhavost sdělení“. V této oblasti je asi nejsilnější Vůně papriky. Hodně písniček vás vtáhne do své atmosféry a třeba Hořící platany vysloveně pocítíte, jak kdybyste stáli u nich. V ní má své nezastupitelné místo i několik meziher. Poslední klidná hladina zpočátku vyvolává obavy, že začne nudit, ale po úvodních sekundách (které vám ale mohou připadnout jako minuty) je ostrý střih a musíte se přeorientovat z usínání do živelné, trochu těkající polohy – prostě poslední klidná hladina vám zmizí. Je ale také pravda, že v některých písních budete marně hledat nějaký výrazný záchytný bod – to platí třeba o Bleděmodrém městě, takové jsou i Polární kruhy v obilí či titulní Mezi planetami. To je jen slabý odvar ostatních skladeb. Navíc mám pocit, že tu bleděmodrost městu už někdo přisoudil dřív. Prostě jako kdyby ke konci desky trochu docházela fantazie. Konec ale dojem napraví – Propil jsem slunce je jasná, živá písnička, která vám vrátí dobrý pocit z první poloviny desky. Ostrov (II) vám připomene Ponorku a pak přichází dynamická O duši, začínající ale velmi opatrným rozjezdem. Závěrečná Elektrická bouře jakoby naznačuje, že ještě všechny polohy vyčerpány nejsou a že bychom mohli zabrousit (třeba na další desce) i k novoromantismu (pamatujete Visage?). Jakkoliv asi už desku máte naposlouchánu, a že píšu trochu pozdě, asi se shodneme v tom, že jste ji neodložili po prvním poslechu.

---

---