V tomto textu splním asi poslední dluh k roku 2016, těsně před tím, než se uzavře i hodnocení desek na FOLKtime (tzv. hvězdičkování), a než se z něj, jako z už jediného zdroje svého druhu dozvíme, co bylo v žánrech FCT v roce 2016 recenzenty hodnoceno nejlépe a co je i špičkou žánru. Tentokrát novinky soutěžily jak ve Folkových stupních (žánrová minihitparáda Countryradia), tak i v Bonanze (víkendová multižánrová hitparáda Countryradia).

Iamme a Cermaque natočili desku Gravitace, která zřejmě ukrývá hluboké poselství lidu, světu, vesmíru a vůbec. Bohužel se mi toto poselství nepodařilo rozluštit, a tak je pro mě deska souborem hudebních střípků natočených zjevně pro vlastní uspokojení, v lepším případě pak pro ohromení posluchače. Na bookletu je trochu zdůvodněno, proč se album jmenuje Gravitace, ale toto zdůvodnění by mělo být patrné právě z obsahu CD a ne z řečí okolo. Tak nějak ani názorově nedrží pohromadě. Kmo Hayam slyšíme nejprve III. část, pak I. část. A nakonec II. část. Skrze osobní projekci (Racci, Barcelona, Provence, Agatko) umělci pravděpodobně chtěli reflektovat neuralgické body dnešního světa (Imigranti, Israel, Home forever), ale možná že je taky vše jinak. Nakonec je z celého CD nejlepší booklet s texty a s graficky nápaditými ilustracemi. Jako brožura pěkné, jako deska nepřesvědčilo.

---

---

Kofe@Vlna natočili na své CD Odlesky pravdy odlesky muziky. Cosi je spojuje s výše popisovanou deskou, také mají mezi tituly Racka. Střídavě oslovují (Co po mě chceš, Smím tě prosit), střídavě si stěžují (Ležím pod lavinou, Nic necítím), jen částečně jsou spokojeni (Jde to tak hravě), trochu se zabývají přesahy (3D stín nebo Světlolom – podobně jako výšeuvedená Gravitace). Deska je to ovšem sevřenější, kompaktnější a civilnější, takže dostanete porci mírně meditativní muziky, bohatě instrumentované, až často překvapí (Co po mě chceš, Čepice), inspirované řadou vlivů blízce či dalece východních. Pokud ovšem upřednostní sdělení před vyvážeností poměru hudby a zpěvu, je to trochu rušivé (Jde to tak hravě, naopak v Kronikáři si obě složky vzájemně odpovídají). Občas se ale pokoušejí interpreti zopakovat využití námětu, který na rozvinutí nemá (Modrý pták nebo Nic necítím). Nejsilnější je asi už zmiňovaný Racek. Celkově hezká podkresová muzika.

---

---

Ondřej Herzán natočil desku Nad Karanfily. V bookletu přináší nejen texty, ale i sympatické a prosté komentáře k nim a k reáliím, kterými se zabývají. Potěšilo mě, že někdo zná historický maďarský název pro Štúrovo, titulní píseň mě přinutila podívat se na mapu a osvěžit si zeměpis i dějepis. Deska je evidentně inspirovaná cestovatelskými zážitky a reflektuje třeba drobné, ale silné okamžiky v jednotlivých lokalitách. Převažují zážitky jižní a jihovýchodní, nevyhýbá se ale ani inspirací např. Tallinem. Právě obsah – texty i příběhy - na vás zapůsobí nejvíce, hudba zůstává v mezích možností písničkáře s kytarou, který záměrně akcentuje právě poselství. V interpretační soutěži např. na Portě by nepohoršil, v autorské by měl jasné šance. Asi se deska nebude nepřetržitě točit ve vašem přehrávači, ale spíš vás inspiruje při výběru místa dovolené nebo nasměruje na podstatnější, než jen povrchně turistické hodnoty ciziny.

---

---

Nautica přichází s albem Cože? Výraz, který mladá dynamická generace používá v desítkách významů. Ne desítka výrazových poloh, ale několik různých určitě se najde i na desce. Našel jsem si mírně folkové či pop-folkové polohy, skupina umí i čistý popík a nebojí se ani mírně rockových názvuků či reggae. Vše zahrané s přehledem a nadhledem věkově mladé kapely, se smyslem pro hudební detail. Mají melodické nápady, podpořené jednoduchými až průzračnými aranžemi. Kromě textů booklet opět obsahuje story o tom, jak jednotlivé skladby vznikaly, a tak v některých případech posluchač může pochopit či tolerovat konkrétní provedení jako úlet. I když ze Zlatých šedesátých (v jejichž duchu je trochu koncipována i grafická stránka obalu) mě trošku mrazilo, ale je dobře že mladé generaci zůstal jako odkaz právě tento dojem z šedesátek. Jen poznámka na okraj – některé ze zmiňovaných věcí se staly už v padesátkách a jiné teprve v sedmdesátkách – odpusťte prosím starci a pamětníkovi. Nautica toho má už dost za sebou, ale ještě víc před sebou. Deska natočená s radostí a pro radost umí tu radost i rozdávat.

---

---

Dnes už známá, etablovaná a uznávaná novoborská kapela Zhasni natočila tentokrát eponymní album. Začnu bookletem, neb nad ním se odehrála menší fejsbůková bitva. Jednoduchý až minimalistický, a proto působivý obal a potisk CD s převažující bílou a žlutou vlnou navrhla Kačka Esserová. V bookletu jsou texty, poděkování kdekomu, překvapivě i stopáže velkým písmem, autoři jen u textů (ale budiž), seznam skladeb, ale ne sestava, ve které bylo točeno, nebo sestava skupiny. Možná, že se tak utajili nějací studioví hudebníci, rozhodně však při vší úctě, Nový Bor není takový pupek světa, aby celý svět věděl o změnách v sestavách tamních skupin a Zhasni sice má tu pověst, jak jsem napsal v úvodu, ale to neznamená, že by byla její sestava obecně známá a mohla si takto dovolit hazardovat s publicitou. Skromnost nebo snaha přesunout všechna sdělení do hudby není omluvou.

Tak, a tady končí kritika, dál už jen chvála. Svůj typický sound skupina neodložila ani zde, většina melodií je ve volném tempu, s náznaky větší hudebních ploch, které ale nejsou rozsahem naddimenzovány a naopak jsou v kontrastu s polohami spíše komorními (hned např. první dvě písně). Skupina také mírně modernizovala zvuk směrem k využití elektronických zvuků (lze se jen domnívat, konkrétní nástroje, jak výše naznačeno, na bookletu chybí). Trošku mi připomínají reinkarnované novoromantiky (domácí úkol – dohledejte si tento styl a jeho projevy). Zpěv se drží v pozadí spíše svým přitlumením, než úpravou při závěrečné mixáži. V textech najdeme obrazy i příběhy inspirované krajinou i společností, přítomností i minulostí. Působivá je skladba 1969, zpracování dokáže zmírnit a zaoblit i kontroverzi v tématu. Větší zásah ale asi bude mít úvodní Sedm miliard nebo Zastav se příteli či Srdce. I na této desce jsou skladby, kde trochu spadl řemen a převážilo sdělení nad formou – Buenas Noches nebo Moře. No, a na závěr vás docela dostane Ukrajina, naprosto odlišná od zbytku desky – v dobrém i horším (popisný text). K desce se budete vracet a kochat se jednou hudbou a aranžemi, podruhé obsahem textů, potřetí zpěvem. Vybaví se vám krajina Lužických hor (i když ty jsou skryty jen v pozadí) ... a k poslechu si zhasněte.

---

---