FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Tím prvním je Jan Šesták a přátelé s albem Všechno je jinak, příteli. Přináší průhlednou kytarovou muziku, ozvláštněnou v některých případech použitím ukulele, trochu plochý pěvecký projev a jednoduše vystavěné melodie. Úvodní Tulák v čase navodí atmosféru příjemné oddechové muziky, kde se toho moc nebude řešit, spíš jen konstatovat nebo popisovat. Hned druhá vás ovšem přinutí vstát z křesla. Bůhví proč anglicky zpívaná Peace and Smile. Příště bych něco takového dal na konec, jako bonus, a odbyl bych to konstatováním, že si bonus interpret mohl odpustit. Angličtina vypadá jako výuková záležitost pro základní školu. Málem jsem CD vyndal z přehrávače. Tajemný začátek skladby Vítr se zvedl to ale trochu napravil, celý text pak patří mezi nejlepší z desky. Následuje titulní skladba, která je trochu jakoby nedodělaná – asi by jí prospěla náročnější aranž, celkově se ale houpe v příjemném tempu a na anglickou skladbu je už zapomenuto. Najdeme skladby, které trochu vybočují ze standardu směrem dolů, takové to typické „spadnutí řemene“: Navždy v mém srdci nebo Stromy či Andělé tě pohladí. Obvykle k nim patří i trochu klišovitý text (Dívám se dívám po tvých větvovích a korunách, kde šum listí zní a mě nabízí být chvíli sám. Mlčím jen mlčím a vnímám moudrost tvou a ty mi nabízíš prostor pro snění pro chvíli naši společnou. Zpívám ti zpívám, píseň jejíž slova marně hledám, možná je tušíš, snad víš, ty víš. A tak díky, díky za stromy krásné s nimiž mohu být, v nichž poselství tvé a lásku tvou mohu žít….), nebo zvuková manýra: Za zvuku ticha či Osvobození se. Pravděpodobně mají navodit atmosféru meditace, místo toho spíš trochu nudí. Pak ale objevíme naopak záležitosti, které vám zůstanou v paměti – Vrabčáci či Do prvních copánků (hezké názvuky reggae). Celkově lze ale konstatovat, že deska rozhodně neurazí a že ty nejlepší skladby (mimo Peace and Smile) zařadil autor dramaturgicky prozíravě do první poloviny desky.

---

---

Další CD natočil Jindra Černohorský a nechal mu jen své jméno. Když jsem předchozí odstavec zakončil slovy o dramaturgii, mohu tady jimi začít – skladby by to chtělo především přeskupit. Začíná se doslova „panychidou za pochcípaná jehňátka“, jak říká kolega Balík, ty silné písně přicházejí až uprostřed desky. Ovšem dramaturgie desky je jiná, než dramaturguie koncertu. Pěšák a Žalm jsou přinejmenším ubrečené, pokud ne přímo depresivní. Ale hlasově je Jindra Černohorský zvládá, pracuje se svým výrazem a i v základní poloze má zajímavou barvu. Konečně na třetím místě přichází dynamická Vzala jsi mi srdce (ta mohla CD otevírat) s bicími a pěknými vokály. A kvalita jde nahoru – asi první vrchol alba – Lež, stojí za to poslouchat komplexně, jak text, tak muziku. Ano, tady je pravá Jindrova tvář. Trošku v jejím stínu zůstávají následující Slzy, se zdravě „angažovaným“ textem, ale je to spíš jako nadechnutí k další špičkové skladbě Kdo jsem já. Nu, ale pak opět přichází melodická bezradnost, marně vyvažovaná klavírem: Labutě a Sny. Sny alespoň přinášejí pohled do interpretových vzpomínek. Že Jindra Černohorský umí navodit atmosféru pak ukazuje předposlední skladba Léto – příjemná písnička pro letní neděle. Asi třetí vrchol alba, ukázka, že i téma, které často sklouzne ke kýči lze zpracovat s vkusem a invencí. Jindra Černohorský se na desce představuje tedy v několika polohách a sluší mu ty dynamičtější.  Velkým kladem alba je booklet s texty.

---

---

Nu, a do třetice tu je Periferie uprostřed města Pavla Pokorného. Ze všech zde uvedených interpretů na desce nabízí nejvíce skladeb, celkem 14, ale přijde mi, že také nejmenší výrazové rozpětí. Přinejmenším je Pavel Pokorný na celé desce v jedné výrazové hlasové poloze a v jednom středně pomalém tempu. Pravda je, že celá deska působí kompaktně, na druhou stranu ale obtížně vyjmenujete skladby, které by vám utkvěly v paměti. Snad jedině, pokud se aspoň změní slovník – Hledání ztraceného času II nebo Deja vu. Pavel Pokorný klade důraz na čistou, zvonivou kytaru, ale klade jej ve všech písních stejně, takže se zase moc nemáte čeho chytit. Nechci napsat, že je to kulisová muzika, protože to by desku degradovalo a Pavel Pokorný ve svých písních chce něco sdělit. Nicméně v okamžiku, že už repertoár Pavla Pokorného znáte (po šesti skladbách ze čtrnácti) přijde skladba Ranní tramvaje, a ta vám prozradí, že Pavel Pokorný má potenciál na pestrou výrazovou tvorbu, přinejmenším ve studiu, ale spíš je možná pohodlný. Ale je pohodlný S noblesou, jak zní i název další zajímavé písničky. Tak mi tak nějak vychází, že kdyby dal na desku osm písní, bylo by to slušné a reprezentativní profilové album zpěváka se zajímavou, řekl bych příjemně intimní, barvou hlasu. Skoro na závěr přichází titulní skladba a vy moc nevíte, proč si právě ji vybral za titul. Pokud nedoposloucháte závěrečnou Tmu, o nic nepřijdete. Naživo bude Pavel Pokorný příjemné pohlazení a uklidnění na festivalu, na desce ale bohužel trochu uspává. Ale usínání je to nakonec příjemné, otázka je, zda právě tohle chtěl.

---

---

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."