FOLKtime - Vaše brána do světa folku

S půlročním zpožděním, které tentokrát výjimečně nebylo způsobeno žádným ze zaměstnanců České pošty, se mi dostala do schránky a posléze do rukou demonahrávka kapely Bonsai č. 3. Pokud je neznáte, pak vězte, že se jedná o kapelu sestavenou ze studentů Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích, kteří se rozhodli dále hrát písně zemřelého Františka Stralczynského a jeho (tedy původní) kapely Bonsai.

Bezkonkurenčně nejobsáhlejší demo (dohromady 35 písní!) jsem již před časem obdržel od manažerky litvínovských "Oříšků". No, povím to na rovinu - na recenzenta je to trochu moc. Probíral jsem se těmi nahrávkami postupně, pro jistotu trochu pomaleji než jindy. To proto, že demo "Popelek" je žánrově velice pestré.

Měsíc květen si příznačně vybrala Pavlína Jíšová pro své nové, v pořadí již čtvrté, sólové album s titulem Láska je nádech k jeho vstupu na svět. A také pro jeho křest v pražské Malostranské besedě, kde se role kmotra ujal Michal Jupp Konečný, šéfredaktor časopisu Folk & Country. Punc výjimečnosti novince vtiskl také fakt, že nabídka na vydání této nahrávky přišla od prestižní společnosti BMG.

Tempo di vlak se hlásí k rytmu písní Hoboes a ovlivnění ryvolovskou muzikou je slyšitelné. Přesto však na rozdíl třeba od Magisonu se vydalo jinou cestou. Zvuk celé kapely spíše připomíná trampské skupiny osmdesátých let. Ale přesto "tempácké" hlasy nezní tak učesaně jako třeba brněnská Ozvěna... A jelikož skupina je na začátku své cesty, můžeme očekávat další vývoj.

Král je mrtev, ať žije král! Pokud totiž minulá deska Kamelotu naznačila určitý trend, pak Paměť slonů už tento trend symbolizuje. Ptáte-li se, co myslím tím trendem, je to vedle změny hudebního stylu a cílové skupiny posluchačů (marketingově řečeno) především fakt, že s oficiálním obsazením Kamelotu už se zřejmě budeme setkávat dál pouze na koncertech.

Do ruky se mi dostaly nahrávky slovenského písničkáře, za které by se nemusel stydět ani žádný z písničkářů českých, a to i těch pokročilejších. Peter Lachký sice nezapře svůj velký vzor - Karla Plíhala, ale i tak zůstává jeho tvorba a především interpretace vskutku osobitou. Ptáte se, jak tedy zní ta hudba? Měli-li bychom skutečně hledat nějaký ekvivalent, našli bychom ho asi v brněnském písničkáři Ivu Cicvárkovi.

K Tělům, Jarretu, P.O.L.u a Pohromadě na přehradě jsem si už před časem do krabičky s názvem Liberec přiřadil další folkrockovou formaci, tedy Modrý houpačky. Houpačky se po pětiletém úsilí konečně rozhodly nějak tu dřinu zúročit a za asistence Mišéla Kadlece z Jarretu nahrály v lednu v liberecké Experimentálce desetipísňové demo.

Ještěže nejsem dramaturgem nějakého festivalu nebo porotcem hudební soutěže. Kajícně se totiž přiznám, že s cédéčkem Strašlivé podívané jsem byl při prvním setkání hotov asi za deset minut. Prostě jsem s dálkovým ovládačem v ruce prolétl těch 13 + 1 písní a poměrně unaven se odebral do měkké postele.

Má-li se folk charakterizovat jako hudba převážně akustická, pak je toto nerecenze folkové desky. Zároveň ale také jazzové, soulové, trochu popové, new ageové i funkové. Pro většinu vnímavých jedinců je však především šokujícím odhalením geniálního básníka a stejně tak nadaného zpěváka Dana Bárty.

Na první pohled naprosto normální a v ničem nevybočující sampler z řádky "mixovaných" sond vydávaných na předrevolučních Portách - troška muziky trampské (Kapitán Kid, Roháči), troška folku (Fleret, Vojta Tomáško), troška country (Poutníci, Míša Leicht).

Než jsem začal psát nerenzi, přečetl recenzi v FC na tento hudební mladický počin . Dá se říci, že s Tomášem Hrubým souhlasím. Lehký bigboš ve stylu 60. let, vzhledem k mládí kapely je zajímavý. Klukům z kapely tipuji věk tak mezi 15 až 17 lety.

U Brněnského vydavatelství F.T.Records vychází v pořadí již druhá deska brněnské trampské skupiny Tramp Evergreen Band. Deska má název Poslední noc, podle jedné z šestnácti písní, v kterých uslyšíte nefalšovaný brněnský trampský - swingem ovlivněný styl i staré písničky, které T.E.Band rozdává na slezinách, pódiích a ohních již více než 10 let.

Mezi neslanými a nemastnými folkovými novinkami se ke mně dostala dvě zajímavá CD-čka. První je demonahrávka sester Steinových a druhé jeoficiální deska Katky Šarkozy se skupinou stejného jména, pod nakladatelstvím Indies records. Obě nahrávky pochází ze studia Svengali pod zvukovým vedením Vládi Papeže.

Opravdu prakticky je pojmenován premiérový demosnímek budějovické skupiny Akorát. "No věřil bys, že to cédéčko je celý nahraný v obejváku", ptal se mě nedávno Tom Dvořák, producent skupiny. Nevěřil. Zvukař Petr Bludička Hájek odvedl v tomto směru opravdu profesionální výkon.

Skupina Pročne z Hradce Králové vydala své první album počátkem léta. Když jsem otevíral obálku, ve které mi přišel od vydavatele Vládi Růži jeden exemplář k recenzi, psal se už začátek listopadu. Album už za sebou melo prodané kusy i křest, existovaly už první ohlasy.

Osmiletá historie dnes osmičlenné skupiny KVOKÁL je předlouhou kronikou uměleckých i lidských hledání, rozchodů a objevování stále výraznějších muzikantských osobností. A tak se stalo, že nové album KDYŽ SVATÍ SPINKAJ letos nahrávali, až na dvě výjimky (Jana Železného a Marka Zavřela), úplně jiní lidé, než čtyři roky starou prvotinu Hledej v nás.

Ďábelský folk - je napsáno na hřbetu onoho cédéčka, které jsem na vyžádání od Jirky Blafky, kytaristy Telegrafu, obdržel. Jsou na něm čtyři skladby, a ačkoliv všechny už nějaký ten pátek znám, přesto mě mile překvapily jejich nové hávy.

Napínali nás dlouho. Mě osobně zhruba půl roku. Po celou tu dobu jsem věděl, že tahle deska vyjde. Ale představte si, že Ivo cicvárek s Okem ji točili bezmála tři roky! V tomto ohledu mě snad napadá jen srovnání s Pink Floyd nebo Vlastou Redlem. Nu ale nutno říct hned v úvodu - deska se povedla.