FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jana Věnečková je držitelkou všech možných i nemožných folkových ocenění pro juniorské interprety a už začíná sahat i po oceněních pro dospělé. To je signálem, že její tvorba je lahodící pro uši kritiků, recenzentů a porotců. Přesněji řečeno těch kritiků, recenzentů a porotců, kterým jde především o dobro hudby, její blaho a rozvoj, méně už o posluchače. Těm, kteří hledají i v textech nejen sdělení, ale i poezii či „nitro“.

Skupina A.M.Úlet natočila další příjemné písničkové album, žádné úlety na něm nenaleznete. Tak by se dala recenze nejen začít, ale i ukončit. Ale protože album má i název, lze asociovat i ten: Všechny ty písničky jsou vlastně takové písňové Malé velikosti (tak se album jmenuje). A do třetice: na obalu jsou do hněda zabarvené vraky aut z dvacátých – třicátých let, stojící v podobně zabarvené pustině, evokující savanu či australskou poušť. Ten motiv se opakuje na obalu

Po devíti letech vydal Jaromír Nohavica nové studiové album. Mezitím sice natočil několik koncertních desek (z toho jednu s úplně novými písněmi) a řadu drobností věnoval svým fanouškům zdarma, avšak až novinka Tak mě tu máš… přímo vybízí k pozastavení nad písničkářovou tvorbou poslední doby. Skutečně se album dá přirovnat k legendárnímu Divnému století, jak tvrdily tiskové zprávy? Přečtěte si naši recenzi a reagujte v diskusi pod článkem.

Čas od času se sejdou desky, které si přímo říkají o společnou recenzi, kvůli srovnání. Tentokrát se mi to stalo u alb a skupin, jejichž názvy jsou uvedeny v titulku tohoto povídání. Helemese natočili album Šnyclperkelt, název desky podporuje i název kapely a z obojího plyne, že se kapela moc vážně nebere. A že nemůžete čekat ani velké hudební umění (to je ale velká mýlka, ono zahrát dechovku tak aby to nebyla parodie nebo kýč, ale zůstal nadhled a odlehčenost

Folk team se u mě už dostával pomalu ale jistě do pozice legendy. Chvílemi jsem si už ani nebyl jist, zda existuje a koncertuje. Ale evergreeny z dávných let žily stále a neztrácely nic ze síly, kdykoliv jsem si je pustil. Proto mě nová deska Nebudu opravdu šokovala. V době, kdy kapely věku Folkteamu natáčejí retroalba a ždímají svou minulost, Folkteam (a Roman Venclovský a Ivan Huvar zejména) přicházejí s kolekcí novinek, které na jednu stranu

Na bluegrassové scéně nám roste už nějakou dobu (od roku 2009) nová skupinová osobnost, a k tomu ještě, pokud pohlédnete na booklet alba skupiny Twisted Timber Freeride of our lives, nová autorská osobnost – a ještě navíc dokonce autorka: Z. K. Lišková. Podepsána je pod většinou písní na předmětném albu. Po poslechu alba zjistíte, že umí napsat bluegrassovou muziku, jako by byla „pravá, původní, tradiční, lidová“. Tak to je asi největší překvapení alba

Robina Krále znám jako veselého a vtipného člověka, píšícího verše a knihy pro děti. Mělo mě napadnout, že to musí být vyváženo nějakým protipólem. Ten se projevil na albu Blázinec. Album je autorským dílem Jana Lstibůrka (hudba) a Robina Krále (texty) a ve zkratce řečeno vás přivádí do prostředí, jež je pojmenováno v titulu desky.

O tom, že se Buty vrátily na scénu v plné síle, svědčí nejen výborný nový videoklip Píseň práce. Duperele (což v překladu znamená drobnosti) je jejich nejlepší deska po velmi dlouhé době. To tvrdíme v naší recenzi. Vaše názory očekáváme v diskusi pod článkem. „Ne vždy prvoplánově popově jednoduché songy k naší ne vždy křišťálově čisté době,“ píše o novém albu skupiny Buty

S Wabi Daňkem se znám léta, potkáváme se na Letné a vždy aspoň stručně pohovoříme. Jeho tvorbu mám rád od dětství a jeho písně znějí u našich oddílových táboráků nepřetržitě od dob, kdy byly novinkami, až dodnes. Líbí se mi moudrost a uvážlivost, která plyne z naprosté většiny jeho písní, včetně těch, které jsou míněny jako „ptákoviny“. Ocenil jsem k tomu v poslední době, že Wabi zůstal výrazově svůj i na projektech „cizích“, kde hostoval

Trošku mravokazně se jmenuje album Bluegroundu Láska & Alkohol. Zatímco skladba Alkohol na albu je, lásku tam najdeme jen zprostředkovaně. Kupříkladu ve zmiňované písni lásku k alkoholu. Právě tahle píseň je ale také extraktem textových banalit a klišé („dívkám do plášťů oděných se tady mámo neříká…. Netušíš, jak dětství tu utíká“), protože vážně míněných. Nebo alespoň nadhled (pokud by měl být) naprosto není patrný. Druhou podobnou písní je skladba

Předchozí album Pavla Bobka s písněmi Johnyho Cashe mnozí považovali nejen za splněný sen interpreta (na bookletu alba Kruhy Pavel Bobek říká, že tomu tak není), ale zejména za vrchol tvorby a produkce zpěváka, podobně, jako tomu bylo s albem Johnyho Cashe. Za pět minut dvanáct se tehdy říkalo. Čas ukázal, že se nejméně o jednu desku mýlili. Album Kruhy přináší 13 převzatých písní od amerických interpretů

Příznivcům poslechu příjemných písniček s poetickými texty a pestrou instrumentací je možno doporučit album z vydavatelství Indies Scope Records nazvané Hotel v tiché ulici. Po pěti letech společného vystupování ho nahrála brněnská písničkářská dvojice Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek s několika hostujícími muzikanty. Texty ke všem dvanácti písním alba napsala členka volného sdružení Textová dílna Slávka Janouška, zkušená textařka Lada, devět z nich

Skupina Zpětné zrcátko si dost naběhla, když pojmenovala své album Velmi chutné. Slovní hříčky na tento název jsou pak nasnadě a přímo si album o ně říká. Bohužel, nejsou tak úplně samoúčelné. Skupina žánrově osciluje mezi jednodušší trampskou písní a prostším folkem, a zřejmě se nechce vyprofilovat.

Karel Pečenka natočil demosnímek s 9 písněmi a zaslal nám je do redakce. Evidentně tedy prvotina a tu nastává ten okamžik – pochválit snahu a způsobit tak zakonzervování vad a chyb, nebo popsat vady a chyby a otrávit interpreta?  Správná je samozřejmě ta druhá cesta (ta první dovedla náš folk tam kde je a ukazuje se, že „funguje“ i v literatuře).

Vladimír Merta v průvodním slově k desce Ponorná řeka poutavě popisuje originální způsob, jakým vznikaly nahrávky pro toto CD. Možná propásl příležitost mlčet, protože v takovém případě bychom si řekli: stará deska starých unavených lidí, zatrpkle žijících ve svých sedmdesátkách.

Ponožky pana Semtamťuka vydaly album Na komoru a tou deskou hned zaplašily moje obavy z vývoje kapely. To je asi nejdůležitější poselství této desky. Trošku jsem ty obavy  měl, protože z repertoáru Ponožek se chytaly mezi publikem zejména ty nejlehčí a nejjednodušší popěvky a motivy, jakkoliv v textech vtipné až mírně morbidní (Rozptylová loučka, oblíbená písnička na přání, když mladí dávali zahrát prarodičům).

Nemám rád shlukování recenzí několika CD do jednoho článku, ale někdy si ta díla o to přímo říkají, a tak jsem sám několikrát tuto metodu použil. Často se dá na vzájemném srovnání ukázat a vysvětlit více, než složitým popisem. Takto se mi na jedné hromádce sešla níže uvedená CD. Nehleďte na datum vydání, prostě u některých trvalo dlouho, než z nich na mě vyskočil nějaký názor.

Poletíme? vydali eponymní album s podtitulem Skupina dobře vypadajících mužů. Dovolil jsem si do titulku přidat písmeno, protože jakkoliv kapela na desce odvádí takřka stoprocentní výkon a nasazení, přeci jen je patrné, že produkuje spíše spotřební zboží, než umění. Nabízí se mi několik srovnání, i když všechna trochu kulhají – například fenomenální hity Lokálky zůstaly většinou hity jen pro ty, kdož znali originály. Ale pokud je dostatek inspirace, proč jí neplýtvat.

Vladimír Veit vydává album prostě nazvané Písničkář. Jako by hned v úvodu názvem chtěl defenzívně naznačit, co můžeme čekat. Bohužel, je to tak. Dostaneme porci patnácti písní, jako vystřižených z počátku sedmdesátých let. Vzhledem k délce působení Vladimíra Veita mi přijde trochu neuctivé přirovnávat, ale ubránit se tomu nemohu – trochu připomíná Pepu Nose, trochu Karla Kryla pod sedativy, některými úvahami v textech Pavla Dobeše – ale z žádného nemá to rozhodující charisma.