FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(nad knihou Luboše Juríka a Jozefa Dodo Šuhajdy Slovenský bigbít)

Dobře se pamatuji na svou první cestu na Slovensko po rozdělení státu v roce 1993. Připadalo mi divné dávat celníkovi v provizorní boudě k nahlédnutí československý pas. Uplynulo patnáct let a hranice zmizela, stejně jako ty další. Položme si otázku: Co zná většina obyvatel České republiky ze slovenské hudby, konkrétně z žánru zvaného bigbít? Asi zazní většinou několik jmen: Marian Varga, Pavol Hammel, Dežo Ursíny a několik dalších jmen muzikantů hrajících s kapelami oněch tří jmenovaných legend.

Nedávno se mi dostala do ruky, ale i do přehrávače, kniha s názvem Slovenský bigbít autorů Jozefa Doda Šuhajdy a Luboše Juríka, doplněná třemi DVD známého režiséra Dušana Rapoše. Knihu vydalo v letošním roce nakladatelství Slovart. Přiznám se, že na české hudební scéně jsem se s tak široce pojatým projektem ještě nesetkal. Ale nejprve k autorům: Jozef Dodo Šuhajda je známý zejména jako jeden ze zakladatelů skupiny The Buttons a jako manažer skupiny Modus. Luboš Jurík je spisovatel a publicista, který v šedesátých letech minulého století ve svých článcích mapoval vývoj slovenského bigbítu. Známý režisér Dušan Rapoš natočil v loňském roce desetidílný seriál Slovenský bigbít, který je obsažen na dvou DVD. Na třetím DVD je koncert Legendy 60, který se uskutečnil v loňském roce v Bratislavě.

Kniha má velký formát, téměř 400 stran a DVD mají celkem více než 12 hodin mluveného slova a hudby. Přesto se kniha velmi dobře "konzumuje". Je jasné, že politické a kulturní poměry v Čechách a na Slovensku byly koncem padesátých let a v šedesátých letech minulého století podobné. Centrum kulturního života Slovenska bylo v Bratislavě. Proto také nejvíce bigbítových kapel vznikalo zde, podobně jako v Praze. Jenže Bratislava měla oproti Praze několik výhod. Kromě legendárního Rádia Luxemburg mladí lidé poslouchali i rakouskou rozhlasovou stanici Autofahrer unterwegs, která byla lépe slyšitelná, a pomocí magnetofonů Sonet duo se daly lépe pořizovat nahrávky. Zcela jistě přístav na Dunaji umožňoval lepší dovoz zahraničních desek a časopisů, které se pak měnily či kupovaly na známém korze v centru města.

Kniha obsahuje desítky jmen hudebníků a zpěváků, které nejsou, s výjimkou pamětníků, českým fanouškům příliš známá. Díky připojeným DVD, což se týká především koncertu starých pák z Mekky slovenského bigbítu, Parku kultury a oddychu (ve slangu Pékáčka), je možné tyto tváře vidět a slyšet. Kniha i koncert začíná jménem Vasko Velčický. Zpíval podobný repertoár jako u nás Miki Volek, či Pete Kaplan, a Slováky je považován za krále slovenského rock and rollu. Účinkoval i s kapelou Tieně, která, jak z názvu vyplývá, se inspirovala zejména repertoárem Shadows, ostatně jako v té době řada dalších kapel.
Bigbít nebyl jen záležitostí muzikantů, ale i manažerů. Mezi nimi je na Slovensku na prvním místě Peter Tuchscher, který po roce 1968 emigroval. Kromě jiných kapel byl manažerem snad nejslavnějšího slovenského bigbítu šedesátých let minulého století, bratislavských The Beatman. Byla to v podstatě první profesionální bigbítová kapela na Slovensku, na koncerty létala, oblékala se jako v té době Beatles, jejichž repertoár hrála, ale měla i své anglicky zpívané skladby. Petr Janda vzpomíná, jak mu při prvním setkání s touto kapelou spadla čelist. V té době doprovázel Olympic několik zpěváků, včetně Pavla Bobka, či Mikiho Volka. Teprve po setkání s reprezentanty slovenského bigbítu s trojhlasými vokály a třemi kytarami změnil Olympic styl. The Beatman, s nimiž účinkoval i Dezider (Dežo) Ursíny, po vystoupení britských The Manfred Man v Československu plánovali společné hraní v Británii, ale bohužel k němu nedošlo. V roce 1968 zůstává podstatná část kapely v emigraci a kapela končí.
Druhou legendou v pořadí, pominu - li The Buttons, je kapela The Soulmen, která na 1. československém beatovém festivalu v Praze v roce 1967, ve složení Dežo Ursíny (sólo kytara a zpěv, Vlado Mallý (bicí a zpěv) a Fedor Frešo (baskytara a zpěv), působila jako bomba a festival vyhrála. Z té doby mám jejich malou desku se čtyřmi anglicky zpívanými písněmi vydanou Pantonem. Psát o dalších jménech a kapelách by přesahovalo možnosti recenze, a vždy by se našel někdo, na koho bych neprávem zapomněl.

Spíše, než encyklopedický výčet jmen, je nutno dodat, že na rozdíl od české scény, nedošlo u řady jmen k "přetavení" do středního proudu a hráči a zpěváci se, zejména po roce 1968, kdy bigbít byl nežádoucí, věnovali jiným profesím, ať již doma či v zahraničí. Krom několika jmen uvedených v úvodu, nezůstaly po těchto průkopnících slovenského bigbítu, až na výjimky, zvukové či obrazové záznamy. Zbyly většinou jen amatérské fotografie a vzpomínky. O to víc si cením jistě nesmírně těžké práce autorů knihy, i dramaturgů TV pořadu o slovenském bigbítu. Jistě, mnohé lze vytknout, zejména v TV pořadu uváděném Marianem Slovákem, mimo jiné zpěvákem kapely The Phantoms, jde z vnějšího pohledu o "vzpomínky těch, kteří u toho byli", bez zásahu nezúčastněného mladého publicisty. Ale srovnám - li publikaci i DVD například s knihou o českém folku a TV pořadem, dávám našim slovenským přátelům o hodně lepší známku.

Kniha Slovenský bigbít zcela jistě stojí za přečtení a DVD za zhlédnutí. Myslím, že o našich slovenských sousedech toho stále víme málo, což je veliká škoda.