FOLKtime - Vaše brána do světa folku

...Just se jmenuje druhé album, na kterém skupina Navostro opět udělala další výrazový posun a dostala se jím možná trochu až mimo hranice našich žánrů. Ubylo Skotska či Irska a přibylo metalu. Nezávislí náhodní posluchači kolem mě říkali – A hele, to je Kern nebo Argema, ne? Nejsem si úplně jist, je-li to dobře a bylo-li to tak zamýšleno. V kontextu toho si pak nejsem jist, jestli by toto povídání nemělo být spíše na stránkách nějakého rockového fanzinu.

Martin Hejnák vydává druhé kompilační album Studna neobjevená. Už toto konstatování je potěšující, protože jsem se bál, že zůstane u ojedinělého premiérového výkřiku. První Studna ovšem nasadila laťku hodně vysoko a tak jsem byl zvědav, co ze studny vytáhne Martin Hejnák nyní. Tady bych chtěl poznamenat, že Studna ani v prvním díle neměla být „The best of“ českého mladého folku (to by byl ostatně nesmysl), ale přehlídkou toho, co je ve folku nové,

Skupina Reliéf patří mezi stálice a špičky naší bluegrassově orientované scény. Na rozdíl od řady jiných kapel podobného typu ovšem nevydává alba rok co rok, či dva: její poslední deska, živá nahrávka Reliéf – LIVE, vyšla v roce 2006 a její zatím poslední řadové album Suburban Street dokonce v roce 2003. Už tehdy bylo zřejmé, že ohrádka tradičního i moderního bluegrassu je kapele malá a že chce hudbu dělat po svém.

Jarabáci natočili další CD, nazvané Blues dvou čel. Blues jako takové tam neuslyšíte, bluesovou náladu ale rozhodně. A zjistíte, jak dovede být různorodá. Dvě čela (cella) tam sice uslyšíte, ale budete mít pocit, jako kdyby jich bylo nejméně deset. Ale popořadě. Jarabáky vnímám už hodně dlouho, od prvních Port ve Stodůlkách, kde už tehdy zaujali odvahou a nekonvenčním nástrojovým obsazením i přístupem k muzice.

Po poslechu sólové desky Míši Leichta a se znalostí projektů Ilon Leichtové jsem čekal pod titulem Padlej anděl nějakou moderní žánrovou fúzi a trochu jsem se jí obával, protože nové cestičky nelze neustále vyšlapávat bez zabloudění do slepých uliček. Nestalo se tak. Přeci jen je to především deska Copu, a tak jakkoliv (nebo právě proto) nese výrazný rukopis Míšova stylu

V září roku 2011 vydala plzeňská kapela Sedm nedostatečných svou debutovou desku. V patnácti písních přináší cestovatelská témata a jemnou akustickou poetiku. Kapela Sedm nedostatečných vznikla před více jak desetiletím u trampského ohně osady Věrná srdce v Milči u Nepomuku. Prošla řadou personálních změn, až se ustálila v sestavě, která pod značkou hudebního vydavatelství Avik natočila v roce 2011 desku Doteky hrou.

Adam Katona vydal album Můj vzkaz doletí. Podívejme se tedy, kam a komu je vzkaz určen, a zda tam doletí. Adam Katona se prezentuje jako písničkář, podle fotky však jako emancipovaný, moderní, městský písničkář. Podle zvuku a instrumentace desky je zřejmé, že by se nebránil ani zařazení do akustičtější části středního proudu. Tomu napovídá i dramaturgická stavba desky, kde se dbá na jasné a výrazné hity

Nevím, jak je to dlouho, ale asi už dost, kdy jsem scapolu s asi dvaceti diváky v KC Zahrada vytleskával mladou zpěvačku s nádhernýma tmavýma očima a akordeonem. Přidávala mimo jiné píseň, kde se zpívalo „Můj děda z kola seskočil před prázdnou kašnou na náměstí. Na lavičce chleba posvačil, seřídil hodinky na zápěstí. A čápi z komína vod cihelny, zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný.“

Nevím, kolik čtenářů FOLKtimu zná Hanu Robinson? Své moravské příjemní Trčalová před časem změnila sňatkem s cizincem. Hana je mladá žena, která dost prožila. Vystudovala klavír na Berkley College v Bostonu, bez „sponzorských darů“ bohatých rodičů, živila se hraním na klavír v hotelu, zdolala několik horských vrcholů v různých částech světa.

Hudba pro děti je zřejmě stále lákavým segmentem tohoto média. Možná je to jen kratší vlna způsobena rodičovstvím husákových dětí, ale každopádně je příhodná vzhledem k nedostatku vhodné nabídky. Médiu ještě donedávna dominovaly Dáda, přílepky dětských filmů z provenience Spokojených států a v tom nejlepším případě rozverné skladby dvojice Svěrák, Uhlíř.

Bluegrassovou skupinu Blanket (vzniklou v osmdesátých letech minulého století) zná snad každý, kdo u nás o tomto žánru ví alespoň něco – přesněji řečeno, zná nejspíš písničky z kazety, která vyšla v roce 1991. V tehdejším obsazení kapela díky své instrumentální virtuozitě, skvělému vícehlasému provedení gospelů a spirituálů (píseň První půjdu dál vyšla i na výběru z Porty 1987) a v neposlední řadě i kvalitním textům patřila mezi naprostou špičku.

Znáte to: tzv. „zamítnutí odkladem.“ Někdy ale je žadatel urputný anebo zamítnutí odkladem nezná. Pak se ze zamítnutí odkladem stane „mrtvý brouk“ nebo „zarputilé mlčení.“ Ve většině případů se tímto trestá (o kom se nemluví, jako by nežil), ale někdy je možné mlčením jen zbytečně neupozorňovat aby se neškodilo, když věc sama není zlá, jen jaksi… kdesi… cosi… Ano, Cosi. Cosi obtížně uchopitelné a definovatelné.

Pokusit se zpochybnit kvality Devítky je ošidné nejen proto, že Devítka je už trochu i kultovní kapelou, ale i proto, že je de facto také Žalmanovou doprovodnou skupinou. Pokud ale na analýzu tvorby Devítky půjdeme právě z této strany, vyjde nám, že právě „žalmanství“ je nakažlivé. Pavel Žalman Lohonka působí na naší folkové scéně násobně déle než Devítka a jeho přínos ke kultivaci a rozvoji nejen folku původního, autorského, ale i folklórních prvků ve folku

Už nějakou dobu jsem na rozpacích z moderní české country. Copak ta tradiční, ta žije z odkazu Greenhornů a Rangers, moderní americká country si žije svým popovým životem a nedaří se jí transplantovat ani pomocí českých verzí do našeho hudebního prostředí (publikum nadšeně tančící u jakékoliv písně Michala Tučného v podání jakkoliv (ne)kvalitní kapely prudce chladne při aktuálním americkém hitu s českým textem, bez ohledu na to, jak je zahrán – neb ani originál

Už se tak nějak stále častěji přistíhávám, že mám tendenci začínat recenze slovy „Tvorbu XY sleduji už dlouho“. Jednak jsem tak starý (a ještě ne tolik sklerotický), jednak ale spíš daleko pravděpodobněji prostě dlouholetá trpělivá práce přináší po letech zasloužené ovoce. Pětník byl dříve Pramínek a pak Medard (Honza Hučín promine, mě to prostě tak přijde, i když on by mi odargumentoval jak a v čem byly soubory

Na naší folkové scéně, v kategorii písničkářů, se blýská na lepší časy. Po několika veselých osobnostech se dostavují i písničkáři vážní, ne však depresivní, současně však srozumitelní a ne zbytečně komplikovaní. Po Honzovi Řepkovi, který ale navázal na tvorbu dua Nestíháme, vydává svou v podstatě první (i když v pořadí druhou, první byly písničky Jaroslava Ježka) sólovou desku i Jan Matěj Rak.

Bezefšeho je další skupina, u které se potvrzuje úsloví „hrát, hrát, hrát“. Od prvotní trochu nesmělé orientace na spirituály skupina vyrostla v sebevědomé (a početné) těleso, které už nezaujme poselstvím – „podívejte se, jak jsme osobití“ - ale jednoznačně dává na pódiu (a i na nejnovější desce) najevo: „Tady jsme páni my.“ A tím tady míním jednak hudební prostor, ve kterém se pohybuje, jednak to, že dokáže posluchače při živém

V jedné recenzi jedné aktuální desky jsem se přiznal, že jsem hledal své recenze předchozích desek příslušné kapely, abych mohl fráze a obraty opsat, a musel jsem přiznat, že se kapela tolik zhoršila, že jsem musel vymyslet bonmoty nové. To Květy nezklamaly. Na své desce V čajové konvici, která má na obalu kus koně a uvnitř písničku o medvídkovi či kočičce, zůstaly věrny všem svým neřestem.

Nějak se nám zase roztrhl pytel s irskými skupinami a písněmi. Je to rozhodně lepší, než folkloteroristé, ale co je moc, to je o nemoc. Navíc kvalita produkce tak nějak s dalšími a dalšími deskami celkově klesá. Když člověk slyší jednu kapelu napodobující Iry za rok, řekne si ok, supr, že sem někdo tu muziku přináší. Když jsou tři, tak trochu srovnává a konstatuje, že až tak inspirativní a barevná ta irská muzika není a když jich slyší pět, tak mu dojde,

Koňaboj mi před pár lety udělal velkou radost. Škoda, že pánové a dáma neumějí držet slovo. Nedá se nic dělat, máme je tu zpátky s CD Zdálo sa ně, zdálo. Říkal jsem si, když jsem se tuto novinu dozvěděl, že při návratu budou plni sil a decibelů, basové kytary budou dunět naplno a vůbec to bude celé hodně echt folklórní.