FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Chvíli jsem uvažoval, zda v reportáži z Porty nenavázat na kolegu Miloše Kellera, doplnit komentáře k jím neuvedeným kapelám a zvýraznit případné rozdílné názory. Nakonec jsem se ale rozhodl se podívat na celou akci z několika různých stran a nabídnout vám zas trochu jiný pohled na Portu.

Porta mimo pódia
Opět se potvrdilo, že v Řevnicích to Portě sluší. Lesní amfiteátr byl téměř neustále více než ze dvou třetin zaplněn a při odpoledních a večerních koncertech byl plný dům. Publikum, které se zde sešlo, chtělo muziku poslouchat a ne se jí jen nechat bavit na pozadí. Vystupujícím pak dokázalo vytvořit výbornou atmosféru. Po skončení koncertů v amfiteátru i v jeho okolí hudební nástroje neutichly. Kdo chtěl, mohl si vybrat, kde se chce prozpívat do rána.
Nejen muzikou je ale živ člověk festivalový. Občerstvovací prstenec stánků byl akorát tak velký, aby zásobil diváky a přitom nepřitahoval festivalové hospodské vysedávače. I nabídka nápojů a jídel byla dostatečně pestrá na to, aby člověk nemusel uvažovat o návštěvě vzdálenějších řevnických restaurací.

Hosté portovních večerů
Porta je především soutěží, ale každý den byla ke slyšení i řada více či méně známých hostů.  Páteční bloky Tempa di vlak a Wabiho Daňka (dřívější koncerty jsem neviděl) mne příjemně naladily na celý festival, nicméně mezi největší zážitky je neřadím.
V sobotu pro mě bylo nejpříjemnějším překvapením vystoupení skupiny Kvokál. Tato pražská skupina zaměřená především na spirituály před několika lety téměř ukončila aktivní vystupování a v současnosti je k vidění jen sporadicky. Na Portě končila sobotní večer a této úlohy se zhostila s takovou energií, že si vysloužila rovnou tři přídavky. Možná to bude znít rouhavě, ale koncert Kvokálu pro mě vyzněl lépe, než odpolední vystoupení Spirituál kvintetu. Samozřejmě nezpochybňuji vysokou úroveň muzikantů Spirituálu, ale jako by se jim občas ve srovnání s Kvokálem nechtělo tolik sloužit celku. Povedené bylo také Kvokálu předcházející vystoupení jihočeské Epy de Mye. Diváky díky své energii nenechala vydechnout a ti je na oplátku nechtěli pustit z pódia. Dalším pozitivním překvapením byl Ivo Jahelka, který ukázal, že nežije jen minulostí, i dnes má dost materiálu pro své soudničky a dokáže se se ctí a nadhledem opřít i do politiky.
V neděli jsem bohužel musel opustit Řevnice už kolem sedmé, kdy se teprve chystalo finále např. s Druhou trávou a Hradišťanem. Přesto jsem viděl dvě vystoupení hostů, která mě výrazně zaujala. Xindl X, který zde získal Portu předloni, zahrál své největší hity i novinky. Zatímco ještě loni jsem se občas nemohl zbavit dojmu, že bere své písně možná až příliš vážně, na Portě jsem naopak ocenil nadhled s jakým je divákům servíroval. Povedený byl i závěr jeho bloku, kde zazpíval s Olgou Lounovou duet Láska v housce, který můžete znát i z nového videoklipu. I když se mi tento klip líbí, naživo píseň vyzněla ještě lépe. Hlasy Xindla a Olgy do sebe výborně zapadají a vůbec bych se nezlobil, kdyby se tato spolupráce rozvíjela dál. Jako posledního jsem na pódiu viděl Karla Plíhala. Na jeho vystoupení jsem se opravdu těšil, ale doufám, že si letos užiju i lepší koncert. Plíhalova kytara byla chvílemi slyšet velmi slabě a téměř v ní chyběly basové frekvence. Na druhou stranu musím uznat, že snad jen on si může dovolit odehrát na amfiteátru tichý koncert a neztratit přitom kontakt s diváky. Celé hlediště naopak ztichlo a hltalo z pódia každé slovo. Ke konci mě napadla zajímavá otázka. Proč se v leckterých diskuzích řeší Xindlovy vulgarismy v textech a Karel Plíhal podobné polemiky nebudí. I od něj jsme se jich pár dočkali. Je to rozdílnou kvalitou nebo zvykem? Já se přikláním spíše ke druhé možnosti.

Soutěž skupin
Soutěž probíhala na dvou scénách. Všichni finalisté se prezentovali na hlavním pódiu v amfiteátru. Jejich vystoupení se střídaly s hosty během pátku i soboty a toto prolínání hodnotím určitě kladně.  Příznačné pro tuto scénu byly výborné zvukové podmínky způsobené dílem zvukařem, který zaslouží opravdu pochvalu, a dílem samotnými podmínkami v amfiteátru. Semifinalisté se "utkali" na druhé scéně, která obsadila pár minut vzdálené házenkářské hřiště. I zde byl zvuk podle mne dobrý, ale akustika a atmosféra hřiště zkrátka amfíku konkurovat nemohly. Navíc zde nebylo před pódiem skoro žádné místo k sezení pro diváky, a tak se sedělo všude kolem, často i mimo výhled na pódium. Protože jsem na této scéně nestrávil příliš mnoho času, budu se věnovat především finálovým vystoupením, která se mi podařila shlédnout.
Pozitivní zprávou ze samotné soutěže je, že mě poměrně dost finalistů přímo zaujalo a i další předvedli dobrou muziku. Naopak kapel, při kterých jsem neudržel pozornost nebo jsem vysloveně prchl, bylo pomálu. Do skupiny, která mne zaujala natolik, že bych si poslech určitě rád zopakoval, patřily především tyto hudební formace:
Quanti Minoris - muzika mezi středověkem a Jethro Tull, co měla náboj, dobré aranže, kvalitní provedení a navíc v čele výborného multiinstrumentalistu Zdeňka Němečka.
Š.O.K. - výborná folková akustická muzika, kterou kapela podpořila dobrou instrumentací i aranžemi a také tím, jak si vystoupení na pódiu užívala. V tom byla přeci jen o krok před ostatními zpěvačka a hráčka na foukací harmoniku Simona Löwy, takže kapela měla i pravého frontmana (vlastně frontwomanku).
Hana Vosátková - mladá písničkářka z Liberce, která rozhodně nepůsobí jako nesmělá květinka upuštěná na pódium. Představte si pravý opak a vyjde vám z toho právě ona. S ničím se moc nepáře, výborně hraje i zpívá, zkrátka zaujme.
Pětník - Honza Hučín už po několikáté oprášil své vokální sdružení Pětník a tentokrát mi padl do noty. Písně Pětníku nejsou tak "efektní za každou cenu", jak se mi zdálo dříve, a na druhou stranu nejsou jen o akademickém souzvuku čtyřech hlasů. Zkrátka mě bavily a zaujal mě i rozsah repertoáru od J+V+W přes Samsona a další až třeba k Yo Yo Bandu.
M+V - Marek Zavřel a Vašek Spurný se pustili do blues a podařilo se jim mě a určitě i řadu diváků snadno přesvědčit, že ho nejen umí, ale i cítí. Doporučuji.

Druhou skupinu soutěžících charakterizovala dobrá muzika i provedení, ale chybělo něco těžko definovatelného, čím by se mi jejich vystoupení vrylo do paměti. Zároveň ale vidím u těchto skupin jasnou perspektivu jejich hudebního směřování.
Netřísk -  dlouho jsem vnímal tuto kapelu díky basákovi Radku Exnerovi jako pohodový a melodický protipól jeho druhé skupiny Bodlo, z něhož vyzařovala hlavně klidná a dobře provedená muzika, méně pak už ambice zaujmout širší publikum. V Řevnicích se mi zdálo, že klid končí a i na velkém pódiu je z písní Netřísku cítit stoupající energie. Vystoupení mě tedy bavilo, jen by to snad trochu víc chtělo komunikovat na pódiu a nechat víc průchod emocím.
Passage - té naopak jiskření mezi muzikanty rozhodně nechybělo a byla spolu s Netřískem u mě na hraně první a druhé zmiňované skupiny. Přesto si myslím, že ještě může ukázat víc. Konkrétně bych si uměl představit lepší práci s dynamikou písní a občas do nich vsunout nějaký ten překvapivý prvek. Jinak ale můžu Passage s klidem doporučit všem fandům melodické, lehce folk-rockové muziky.
Klára Šimková a Markéta Hávová - pěkné písničky, dobré provedení, bavilo mě je poslouchat. Bohužel mě už tolik nebavilo se na jejich vystoupení dívat. Pódiový projev by to zkrátka ještě chtělo vypilovat, prezentace písní se musí přizpůsobit místu, pódiu a divákům. Tady odpovídal spíše čajovně nebo malému klubu.
D.N.A. - mladá kapela, kterou charakterizuje energické podání převzatých písní i instrumentálek. Pamatuji si je už z loňska, kdy se mi zdálo, že umí hrát a snaží se to na pódiu divákům dokázat. Na Portě jsem zaznamenal výrazný posun. Kapela umí hrát, nemusí to dokazovat a na pódiu si to užívá. Ačkoliv šlo o písně jiných autorů, vystoupení D.N.A. mě opravdu bavilo. Chtělo by to ještě ale vypilovat sólový zpěv, tak doufám, že třeba příští rok.

Zbývají mi skupiny, u kterých nemám jasno, zda hrají to, co opravdu chtějí. I jim to dobře hrálo, ale nějak jsem jim to nedokázal věřit.
Kekit a Squadra - energie za každou cenu. Opak vystoupení Karla Plíhala. Ačkoliv decibely do diváků jen pršely, ti se často zabývali něčím jiným, než sledováním pódia.
Kabája - nejvýstižněji to popsal kolega Miloš Keller, tak ho nebudu opakovat.

Pokud vám ve výčtu kapel někdo chybí, vězte, že zbylé soutěžící jsem bohužel neslyšel, což mě mrzí obzvláště u oceněných skupin Šťastní a veselí a Alibaba. Další vítězové patří i do mých tipů, takže porota to asi viděla podobně. Závěrem musím potvrdit, že před pár lety skomírající Porta žije a má se čile k světu. Navíc řevnické lesní divadlo je jí zemí zaslíbenou a doufám, že jí i dlouho zůstane.