FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Co je vlastně šanson? Skladatel Jaroslav Jakoubek kdysi řekl: „Šanson je písnička vo něčom“. Pan Jakoubek spolu s dalšími, zejména s Rudolfem Pellarem, Milanem Jírou a Alenou Havlíčkovou stál koncem šedesátých let minulého století u zrodu volného sdružení s názvem Šanson věc veřejná. Pan Pellar i pan Jakoubek, geniální skladatel, o němž by mělo být více slyšet, již nejsou bohužel mezi námi. Šanson věc veřejná je však s námi dál a v rámci jeho pořadů začali účinkovat i umělci o generace mladší. Mezi ně patří i černovlasá, půvabná a usměvavá zpěvačka, skladatelka, textařka i herečka Jana Rychterová. Narodila se v městečku, v němž hřměly tankové motory na tankodromech s názvem Přední a Zadní Bahna, ve Strašicích. Vystudovala pedagogickou fakultu, nějakou dobu učila a proto i část její tvorby patří dětským posluchačům. Spolu s Editou Adlerovou tvoří duo s názvem Two Voices, které vydalo desku a nejčastěji je můžeme slyšet na jevišti divadla Semafor.
Jana Rychterová vydala zatím tři desky pro dospělé (jedna deska Hrátky s češtinou a s dopravní výchovou je věnována dětem), a to Po cestách soumraku v roce 2004, To je život…! v roce 2005 a v roce 2009 desku s názvem Mrak. Po spoluhráčce na housle Lence Uhlíkové, slyšitelné na první i druhé desce, Janu dnes doprovází houslemi, slovem a občasným vokálem muž jménem Vladimír Pecháček, vkládající mezi jméno a příjmení „imeno po otčestvu“ Iljič. Nebojte se, předlohou pro tento ruský „nick“ byl Petr Iljič Čajkovskij.
V této sestavě je možné pravidelně vídat uvedené duo na jeho mateřské scéně v Salmovské literární kavárně. Díky neustálému hledání a nalézání Heleny Dolejšové se podařilo získat uvedené duo na jejich první vystoupení, ve čtvrtek 6. října 2010, v kavárně Caféidoskop.
Jana Rychterová je sice děvče s kytarou, ale od většiny takových děvčat se liší darem humoru. Písničkářek, při jejichž vystoupení bolí diváky bránice od smíchu, těch je jako šafránu. K tomuto druhu šansonu, který nazval pan profesor Milan Jíra „kuchyňským šansonem“ je krom talentu a založení autora a interpreta třeba i něco nažít. Jana Rychterová se samozřejmě k této humorné poloze plné nadhledu nedostala po prvním zabrnkání na kytaru, což je patrno i při poslechu její první desky. Samozřejmě Jana Rychterová neopouští vážnější část repertoáru ani dnes, ale v každé písní je ono zázračné „zrnko soli“, tolik potřebné pro život a vykoupené poznáním. Po úvodní lyrické písni Orion začala Jana Rychterová svůj „kuchyňský“ repertoár, když s nadhledem a plná zkušeností zpívala o kombinaci lásky a uzeného. Tentýž postoj zněl v písni Kandidátka žloutkových věd. Vedle chuť na sladké vzbuzujících děl si zpěvačka s námi povídá o tom, jak starý pán na zastávce tramvaje svým pohledem do oken baletní zkušebny Národního divadla roztančil imaginární baletky na refýži. Jako bardáma v písni Opilecká pak zapíjí nešťastnou lásku tak, že celé publikum doslova řve smíchy. Jana Rychterová má dar odlehčit vážné téma třeba tím, když do veršů o lásce vloží informaci o tom, že někde mají dobrý nakládaný hermelín. Bouři smíchu sklidil i epochální nápad opatřit vozíky v supermarketech, které má na starosti manžel, blinkry a volantem - v písni Nákupní. V písni Chechtací zněl v refrénu vpravdě smích, vpravdě burianovský (viz skeč Vlasty Buriana V záchvatu smíchu). Vše je zpíváno velmi dobrým hlasem a perfektní houslový doprovod Vladimíra Iljiče Pecháčka dává písním další rozměr. Píseň střídala píseň a ani jedna nebyla výplní a vatou a čas vystoupení, rozdělený přestávkou, letěl jako vždy, když není vnímán. Titulní píseň Mrak, zpívaná na závěr s dynamikou ne nepodobnou nejlepším písním Radky Vrankové - Radůzy rozkmitala nejen skleničky na stole diváků, ale i jejich duše. Doufám, že premiéra Jany Rychterové v Caféidoskopu je jejím prvním zdejším vystoupením a ti, kteří zde nebyli, budou mít příležitosti ji vidět a slyšet na vlastní oči a uši.