FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(reportáž z koncertu My3.avi a Jarretu v Malostranské Besedě)

Je tomu pět let, kdy jsem si povídal s členy pražské kapely s názvem, při jehož psaní se lze snadno dopustit chyb - My3.avi. Kapela, hrající od roku 2004, vydala v roce 2007 svou první desku Veselá melancholia a letos druhou desku s názvem Smutná euforie. V rozmezí několika dnů jsem měl možnost vidět a slyšet My3.avi ve dvou podobách. Ve čtvrtek 21. 10. 2010 kapela hostovala v Neratovicích v pravidelném měsíčníku písničkáře Františka Vlčka a v pondělí 25. 10. 2010 kapela spoluúčinkovala (nechce se mi psát předskakovala) s libereckou kapelou Jarret v Malostranské Besedě.

V moderní kapli v Neratovicích zněla „nezadrátovaná“ kapela jinak, ale právě většina písní Honzy Špalka zde zněla komorně, něžně s citlivým doprovodem perkusí Jiřího Horeckého, „redukovaných“ bicích Jana Výborného a klasických houslí Kláry Houskové. Jen basová kytara Jakuba Vlachynského byla zapojena do sítě, ale nevyčnívala v celkovém něžném hlazení posluchačů. No, a trubka Jiřího Horeckého, i bez dusítka, vlastně do kaple či do kostela patří. Publikum zčásti složené z obyvatel tohoto moc hezky postaveného „posledního útočiště“ pro seniory, přijalo kapelu, ostatně již podruhé, velmi srdečně.

V Malostranské Besedě se ale sluší hrát naplno, a tak zněl seznam skladeb, zvaný playlist, složený z obou desek tak, jak jsou diváci zvyklí. Obaly obou zmíněných desek navazují svou lehkou či spíše méně lehkou ponurostí dojem, že na nás vyletí spíše tzv. depkárny, tak jak je svého dávného času hrál například Precedens, či v současnosti hraje kapela Martina Němce Lily Marlen. Jenže dojem je často jen dojem a skutečnost mu neodpovídá. Síla druhé desky, která nemá slabé místo, spočívá v několika vlastnostech, které se projevují stejně a možná o maličko více při živém hraní. Především jsou to silné texty s velmi vtipnými obraty, které dávají navozenému smutku odlehčený rozměr. Jakékoli dobré texty by však trčely ve vzduchu bez dobré melodie a dobré aranže. Zvuk kapely snoubící bicí, kytary a zejména vynikající housle Kláry Houskové je nezaměnitelný s jinými kapelami. Trubka Jiřího Horeckého tuto svébytnost v některých skladbách, včetně „retro vložek“, které jsou bonusovou třešní na dortu se svíčkami aranžéra, umocňuje. Last but not the least je „zdícím prvkem kapely“ velmi dobrý hlas Honzy Špalka, který zaběhnutou novinářskou frází „ví o čem zpívá“, což se o řadě dobrých zpěváků říci nedá. Rekonstruovaným sálem Besedy, naplněným publikem, které zná a ví, zněly skladby Noční hlídač, křehká Rozeznávám, On-line, plná vynikajících hříček s moderním jazykem, na níž byla ke zpívání z publika přizvána Jaromíra Doubravová. Samozřejmě nesměla chybět píseň V kůži Oldřicha Nového s retro vstupem trubky nostalgicky mapujícím filmové perly Kristián a Přítelkyně pana ministra, či „soutěžní“ Kauboj Joe, kde většina starších diváků, nesledujících Tarantinovy filmy, nepozná motiv z filmu Kill Bill. Nemá smyslu dělat průvodce repertoárem. Jen v písni Rozjedem se autem po polích byl zpíván úplný text, když v neratovické kapli byli důchodci ochuzeni o dvě slova. Na závěr pochopitelně přídavky, k mé radosti i výborná parodická píseň Na Volze (Volume vohul).

Na folkové scéně, na rozdíl od klasického šoubyznysu i vážné hudby, kde hrají nezanedbatelnou roli honoráře jako zdroj obživy, vznikají a trvají přátelské vztahy. Tak je tomu i v případě kapely My3.avi a liberecké kapely Jarret. Jarret hrál po přestávce, a jak řekl Marek „basák“ Štulír, pod heslem „bylo náš šest“.

Z kapely odešel její dosavadní největší, tedy nejvyšší člen, kytarista Vít Příkaský. Jestliže je hlavním základním kamenem kapely My3.avi tvorba Honzy Špalka, u Jarretu je to především tvorba Bohumila Vašáka a zpěv Hanky Skřivánkové. Fanoušci ale vědí, že Bohouš Vašák již delší dobu, oblečen v soudcovském taláru, diktuje do protokolu Okresního soudu v Liberci a píše rozsudky a tato tvorba jej zcela vytížila. Od poslední desky s novými písněmi Vztahem zapni uplynuly čtyři roky. Je tedy otázkou, kam a s jakou tvorbou půjde kapela dál? Samozřejmě, tvořili i jiní, například Martin Kadlec s vynikající Co se děje v seně, kapela stále čerpá z cizích zdrojů, kdy Hanka Skřivánková osobitě a velmi dobře interpretuje písně Susan Vega či Cheryl Crow, či písně „z dávnověku“ od Pavla Havlíka. Písně z tří hlavních desek vydají na dva veliké koncerty, ale je třeba jít dál, jak je tomu například u kapely Traband a samozřejmě u My3.avi. Nechme ale úvah, protože koncert Jarretu v Besedě byl podanou rukou divákům i spřátelené My3.avi. Hlas a výraz Hanky Skřivánkové mě po nesčetných koncertech, které jsem absolvoval, nepřestává mrazit a současně hladit a hřát. Úvahy o tom, kam Jarret stylově zařadit jsou stejně akademické a zbytečné jako v případě My3.avi. Jarret umí rockově přitvrdit a vím, že moc rád, ale stále to má více ducha než běžný rockový standard. U Jarretu, ale stejně tak i u My3.avi, je namístě a nutností poslouchat i texty. Pomezí folku a rocku je poznávacím znamením mnoha kapel, plédujících spíše pro folkovou scénu, ale Jarret je svého druhu unikát. Stejně jako u My3.avi nemá smysl zde citovat „jízdní řád“ koncertu, byť tentokrát bez evergreenu o tom, že venku zuří jaro. Na úplný závěr zněl styl country jak vyšitý s předchozími vzpomínkami Marka Štulíra na své ne dost šťastná setkání s Míšou Leichtem. No, i v okruhu „srdíčkových“ lidí občas zajiskří, ale humor vše přemáhá, aspoň doufám. A tak ten príma večer, byť v prodlouženém čase, neboť Beseda začíná o půl deváté, utekl jako nic. Nezbývá než se těšit na další takové báječné fúze.