FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Minulý měsíc jsem F-klub kvůli vnějším okolnostem musela vynechat, bohužel psaní článků dělám pro zábavu a živí mě práce v lékárně, která se v lednu protáhla až do večerních hodin. Z tohoto důvodu jsem se nemohla podělit o zážitky z F-klubu, kde v lednu hrál Country Colaps a Modrá kref. O to víc jsem se těšila na únor.
Ve čtvrtek dne 17. února se v pardubickém Doli klubu uskutečnil další večer věnovaný folkové hudbě. Tentokrát vystoupili manželé Jitka a Petr Šottovi ze Slatiňan a z řad domácích kapel Pouta. Na vystoupení obou dvou jsem byla zvědavá. Petr Šotta nám sice hrál už dvakrát na Písničkářích sobě v Hradci Králové, ale doposud jsem ho neměla možnost slyšet za doprovodu Jitčiných houslí. Pouta jsem slyšela kdysi před lety, když začínala, a proto jsem na ně byla zvědavá též.
Tento čtvrtek však folkové hudbě nepřál, protože na koncert dorazilo jen zhruba 15 lidí. Možná tomu napomohla skutečnost, že v pardubickém zpravodaji vyšlo avízo na koncert Trdla místo Pout, možná příčinou nízké účasti byla chřipková epidemie, možná nějaký pro mě neznámý důvod. Nevím… Jediné, co vím z vlastní zkušenosti, je to, že návštěvnost bývá nevyzpytatelná a budování si stálého diváctva je běh na dlouhou trať. V Hradci Králové se o to snažíme už tři roky. Diváků tedy bylo poskrovnu.
Večer odstartovali Petr a Jitka Šottovi. Petr bohužel postižen bolestí v krku a nachlazením, což způsobilo, že jeho hlas měl nechtěnou patinu Dalibora Jandy. Měla jsem ale pocit, že na uměleckém zážitku to zas až tolik neubralo. Petr patří mezi kytaristy, po jejichž poslechu mám chuť zahodit kytaru, protože si připadám proti nim jako absolutní neumětel a žabař. Navíc Petrovy písničky jsou zajímavé. Už první dvě o tom vypovídaly. Píseň o muži, který měl pocit, že žije jako Huckleberry Finn a píseň Děda, navíc jakmile do toho začala hrát Jitka na housle, tak mě až mrazilo v zádech.
Zaujala mě i píseň Naše mise o vojákovi z povolání, který jezdí např. na mise do Afgánistánu a přitom se snaží žít i osobní život. U písničky Řeka, která je čistě kytarovou záležitostí bez houslí, jsem měla pocit, jako bych slyšela v Petrově vybrnkávání každou vlnku Vltavy, jak se převaluje přes kameny. Takové to bublání, které ve mně evokuje i skladba Vltava od Bedřicha Smetany.
Píseň Kudlanka nevyprávěla o životě hmyzu, ale o tom, co se děje v jedné malé české domácnosti mezi mužem a ženou. Irsky voněla a chutnala píseň Městečko Cobh, které Petr kdysi navštívil. Irskou atmosféru nejvíce navodila Jitka svými houslemi v závěrečné části písně. Nechyběla ani Bude líp, píseň, podle které se jmenuje i album, které Petr s Jitkou loni na podzim natočili. Za zmínku stojí i píseň Supertramp o Christopherovi McCandlessovi, o kterém byl natočen podle skutečného příběhu film Návrat do divočiny. Až téměř v závěru vystoupení zazněla Pospíchej, koníčku, krásná písnička s lidovým nádechem o návratu z vojny. A aby vystoupení manželů Šottových nekončilo smutně, zahráli veselejší píseň Šípková Růženka. Po přídavku Zradě, o rozhovoru dívky a chlapce s lidovými motivy, následovala pauza.
Pouta začala starou písní Letní, kterou kdysi zpívala Poupata. Vzpomínám si, že Letní byla jednou z písní, z které čišela živelnost a síla. V podání Pout působila rozpačitě. Rozpačitost se vkrádala i do písní následujících, což přisuzuji i malému počtu diváků. Radek Novák sice říkal, že je dobře, že přišlo málo lidí, protože bude tak menší ostuda, ale vím, že pro plný sál se hraje vždycky líp. Radek prozradil, že dnešní vystoupení je pro Pouta první v tomto roce. Následující píseň Ještě dýchám s krásným textem Luboše Hrdličky byla přeci jen jistější, silnější než Letní. Píseň Co dát zazpíval baskytarista David Brom. Když zpívám a Desatero byly poslední dvě písně, které z Poutí vlastní sbírky zazněly. Poté následovaly už výhradně převzaté věci.
Profláklé písně Pouta zařadily údajně proto, že je teď jalová sezóna a festivaly nejsou, proto je fajn si tento večer společně zazpívat Zelený pláně, Rituál od Kamelotu a Blátivou od Pacifiku. Radek také připustil, že kdyby je Ondra Podeszwa nepozval, aby si tento večer zahráli, měli by ještě aspoň měsíc prostoru k nacvičení nových hitů. Pouta přesto nakonec vyslyšela apelování ze strany skalních posluchačů a zařadila novou píseň K pólům vzdáleným. Píseň Nikdo neví je zajímavá tím, že prostřední část se nese melodií Vltavy od Bedřicha Smetany, kterou jsem už jednou zmiňovala.
Večer se chýlil ke konci. Jednou z posledních písní, po které jsem kvůli dopravě domů musela odejít, byla píseň Gospel Changes od Johna Denvera, kterou můžete mimo jiné najít i na velmi podařené desce John Denver Tribute – Eagles and Horses.
Příští měsíc 17. března se v F-klubu můžete těšit na kapelu Marien a Duo Ťuk. Přijďte se podívat v počtu hojnějším než malém!