FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Byl jsem docela zvědav, jak se vyřeší soutěž na ústeckém mezinárodním finále Porty, když finále české letos ještě nebylo. Na druhou stranu, přesun na červen byl určitě dobrý tah – jakkoliv opticky hlediště víceméně zelo prázdnotou, tak lidí bylo asi víc než by se vešlo do Řevnic. Ústecké letní kino je krásné, ale je prostě obrovské. A k večeru se zaplnilo přeci jen ještě víc v očekávání hvězd. Ale popořadě.
Ústecká Porta není jen sobotní finále. To jsou i koncerty a autorská soutěž na náměstích, v kulturním domě a letos nově i na Větruši, která je opravená a dostala i krásnou novou lanovku. Já absolvoval pouze větší část sobotního finále, které začínalo v půl čtvrté a předcházel mu koncert na „malé scéně“ nad kinem. Soutěžící se nakonec dali dohromady z loňské Porty a letošních zahraničních soutěží – respektive ze soutěží polských a slovenských. Soutěžní odpoledne bylo promícháno s nesoutěžními vystoupeními kapel, které už nějakou tu trofej z Porty mají – Pětník a Reliéf jsem nestihl, dorazil jsem až na Věneband. V tom vedru jejich muzika asi nejen mně přišla jako scénická hudba z nějakého filmu z Marsu, lehce štrejchnutá jakousi melodramatickou kompozicí. Bohužel následující D.N.A. moje pocity moc nerozptýlila: byli jen o stupínek hudebně přístupnější a já začal propadat trochu beznaději. Pak už se to ale poměrně prudce zlepšilo. Skupina Passage dokázala, že si svá dosavadní ocenění zaslouží a roste – hraje nápaditý příjemný folk bez šokujících zvratů, ale dovede muzikou pohladit. Trochu podobný je i Špunt z Přerova (který nakonec za skladbu Čas dostal cenu Ústecký stříbrňák), trošku více kladou důraz na melodickou stránku věci i s refrény. A pak tu máme soutěžící ze zahraničí: slovenští Pacipacifik (moderující J. Schwager tvrdošíjně říká Picipacifik) předvedli klasickou slovenskou country, ovlivněnou bluegrassem, rychle plynoucí. Trošku si říkám, že se slovenskou country je to podobné jako s bluegrassem: stačí znát jednoho zástupce a znáte všechno. Ale šlapalo jim to a fungovalo to – dostali cenu diváků. Druhý slovenský zástupce, Robo Hulej a Spod Budína byli jiní – lehce folklorizující, ale se znalostí věci a decentně, žádné roubování metalu. Také dostali hlavní interpretační cenu i cenu ČRo Sever. Polští soutěžící vyšli tentokrát naprázdno: Piotr Plaza oprávněně – při jeho poslechu jsem si říkal, že to v Polsku leckdy neměli lehké, ale že až tak moc… nějak se snažím opsat slovo deprese, abych ho nemusel použít. Zielone Liscie byli pravým opakem – veselá polská country se třemi zpěvačkami, které měly i nacvičenou choreografii a roztleskaly publikum, aniž by ho k tomu vybízely. Ti by si cenu zasloužili.
Nu, a pak už přišli hosté – mezi soutěžícími v soutěžní přestávce vystoupila skupina Alibaba – od doby, kdy jsem je viděl naposledy, ohromně vyrostla a získala vlastní tvář, jakkoliv jí budu trochu paradoxně charakterizovat pomocí příkladů - chvílemi mi připomínali Hoboes (tématy – září, i melodicky). Moc výborné, doporučuji. Modrotisk zahrál standardní bluegrass a připomněl i starší písně, působil podobně jako Sem Tam ve Strakonicích (viz můj předchozí referát). Taxmeni pak vnesli do areálu pořádnou moderní country, zahráli osvědčené pecky a jednu (pro mě) novinku: českou verzi písně Carlene Carter Halelujah in my heart. Moc se jim povedla. Srdce v ruce mám nechyběla a nechyběla ani závěrečná vypalovačka instrumentálních citací - to už byli v přímém přenosu stanice Praha (prý si nyní říká Dvojka…, no proti ambicím žádný dišputát, že) – to se asi posluchači divili, co se jim to na jejich Praze hraje. Pavlína Jíšová a přátelé nabídli decentní směs písní současných i minulých a byl to takový milý uklidňující přechod mezi drsnými Taxmeny a trošku komplikovanou Neřeží, která šla pak. Neřež musela vyděsit posluchače ČRo2 zejména písní o nepřizpůsobivých spoluobčanech – jestlipak Neřeži někdo řekl, že jsou v přímém přenosu a ještě takové stanice? Neřež s sebou také začala vozit zpěvačku. Spojení Fleretu a Jarmily Šulákové mi přijde naprosto přirozené, spojení Bokomary a Nadi Urbánkové je tak trochu vypočítané na efekt, ale Marie Rottrová a Neřež? Kdo si vezme k sobě třeba Věru Špinarovou (abychom zůstali na Moravě) nebo naše nové národní jmění? Když vezmu do úvahy, že takovým trampským národním jměním jsou písně bratří Nedvědů…. Ale nechme úvah a zpět ke koncertu: Nejlépe situaci charakterizuje popis výměny muzikantů – Neřež hráli úvodní blok ve třech a avizovali další muzikanty. Když přišla Marie Rottrová, Neřež odešla a nastoupili právě ti tři další muzikanti. Pravda, pro další písničky se Neřež vrátila a zůstala i trojice muzikantů a z repertoáru se Marie Rottrová hravě vyzpívala písněmi, které pro ně psali ostravští písničkáři a folkaři (Wykrent, Nohavica), no nicméně repertoárový střih to byl stejně ostrý, jako když Bokomara po Lustru a můře střihne Viléma, co peče housky. Ale Marii to stále zpívá, výborně vypadá a dovede navázat svou upřímností kontakt s publikem – takže vystoupení nakonec na jedničku. Druhou částí večera provázel Vladimír Vejce Čech, který kvůli asi pěti vstupům cestoval z Karlštejna, kde hrál Karla IV. A dorazil tudíž pozdě. Pozdě, ale připraven: historku o pšoukání, kterou vyprávěl na pražské Portě, jsme slyšeli jako hit opět. Ach jo.
Kdybych věděl, že vlak ve 22,13 z Ústí bude mít 85 minut zpoždění (a vlak ve 20,13 dokonce 200), tak bych počkal i na vystoupení Spirituál kvintetu a Františka Nedvěda. Takhle jsem detailně poznával ústecké nádraží, než jsem odjel do Prahy, zato oba vlaky jely takřka na dohled od sebe. Nashledanou v Řevnicích – tam se jezdí také vlakem a vzhledem k tomu, co se na berounské trati chystá, doporučuji vyjet tak ve středu.